Příchod husitské delegace do Basileje vyvolal senzaci: To jsou ti, před nimiž se třese půlka Evropy
Husitská delegace se vypravila do Basileje krátce po polovině prosince 1432. Nechyběli v ní zástupci táborského, sirotčího a pražského svazu, proti původním předpokladům v ní ale nebyl ani jeden příslušník vyšší šlechty a ani jeden Moravan
| foto: Archiv - Petr Čornej
Premium
Seriál
PRAHA -
V polovině listopadu 1431 byla Praha na nohou. Užasle, bez dechu a posléze s nadšením naslouchali lidé, shromáždění v Týnském chrámu, Janu Rokycanovi, který z kazatelny parafrázoval obsah listu kardinála Giuliana Cesariniho, prezidenta basilejského koncilu. Písemnost, datovaná 15. října, vzletnými slovy oznamovala, že koncil vyšel vstříc českým žádostem a poskytne husitské delegaci veřejné slyšení o programu čtyř artikulů pražských.
To, co ještě v srpnu vypadalo jako nemožné, se nyní stávalo skutkem. Zpráva se rychle šířila a vzbuzovala naději, že konec vyčerpávajících válek je už na dohled. Ale cesta k vysněnému míru byla ještě daleká.
Nejprve se musely dohodnout husitské svazy mezi sebou. Učinily tak v únoru 1432, kdy se obrátily na koncil s žádostí o předběžnou schůzku. Na ní se měly stanovit podmínky účasti husitských zástupců při jednání v Basileji. K překvapení husitů však koncil delší čas neodpovídal. Do hry totiž vstoupil nový papež Evžen IV., který se oprávněně obával, že basilejské shromáždění bude usilovat o omezení moci římské kurie.
Autor:
PETR ČORNEJ
Vzrušenou dobou od kostnického koncilu až po události, jež následovaly po „vykrvácení” u Lipan v seriálu HUSITÉ: MÝTY A FAKTA provádí historik Petr Čornej.Proto 18. prosince 1431 prohlásil basilejský synod za rozpuštěný a svolal nový koncil do Boloně. Byl to krok, jenž na nejvyšší míru popudil Zikmunda Lucemburského. Rozpad basilejského sněmu by zhatil naději na usmíření s husity, a tím i na Zikmundovu vládu v celém Českém království. Ryšavý imperátor se kategoricky postavil na stranu koncilu a papežovi sdělil, že pokud nestáhne rozhodnutí o rozpuštění basilejského synodu, uspořádá koncil sám. Evžen IV. couvl nejen kvůli Zikmundovi. Na pokračování koncilu měl velký zájem též francouzský panovník Karel VII., provádějící ve své zemi nezávislou církevní politiku, i německá knížata, jejichž území neúnosně trpěla pod příbojem husitských rejs.
Jednání tvrdá, ale korektní
Rozhovory o podmínkách účasti husitské delegace na basilejském koncilu probíhaly od 9. května 1432 v katolickém Chebu. Husité i zástupci koncilu, převážně říšští Němci, to sem neměli daleko. Jednání byla tvrdá, leč korektní. Obě strany ale věděly, že se musí dohodnout. Učinily tak 18. května. Reprezentanti husitských svazů (byli tu mimo jiné táborité Prokop Holý, Mikuláš z Pelhřimova, pražští představitelé Jan Rokycana a Jan Velvar, méně výrazné zastoupení poslali do Chebu nedůvěřiví sirotci) zářili spokojeností.
OSOBNOST DOBY: GIULIANO CESARINIPrezidentem basilejských jednání Giuliano Cesarini pocházel z významného římského rodu a již v mladém věku udělal strmou církevní kariéru. V osmadvaceti letech se stal roku 1426 kardinálem a o pět let později se zúčastnil konkláve, které zvolilo papežem Gabriela Condulmera, jenž přijal jméno Evžen IV. Nový papež jmenoval v roce 1431 Cesariniho legátem pro Svatou říší římskou (z tohoto titulu vedl pátou protihusitskou kruciátu), zároveň se Giuliano stal i prezidentem basilejského koncilu. Když Evžen IV. přenesl koncil roku 1437 do Ferrary a o dva roky později do Florencie, podvolil se Cesarini papežovu rozhodnutí a zúčastnil se jednání o vytvoření unie s východokřesťanskou církví. Unijní dekret Giuliano Cesarini osobně 6. července 1439 ve florentské katedrále přečetl. Zahynul 10. listopadu 1444 u Varny, když se jako legát zúčastnil tažení uherského a polského krále Vladislava III. proti Turkům. |
Koncil zaručil husitům v Basileji bezpečí, právo konat v dočasných příbytcích vlastní bohoslužby a současně se zavázal, že bude v husitské delegaci spatřovat zástupce celého Českého království a Moravského markrabství. Za největší úspěch však husité považovali bod, který jako jediné kritérium pro posuzování oprávněnosti husitského programu stanovil zákon boží (rozumí se Bible), praxi Ježíše Krista a apoštolské i prvotní církve spolu s usneseními koncilů a názory církevních otců, kteří jsou s božím zákonem v souladu. Bylo to v podstatě už stanovisko Husovo. Tento princip vstoupil do dějin pod označením Chebský soudce, jeho interpretace závisela ovšem na přístupu a názorech obou stran.
Spokojeni byli i zástupci koncilu. Předběžná dohoda s husity jim dávala do ruky mocnou zbraň pro soupeření s papežem, který se držel protihusitské linie. Cítili podporu většiny panovníků i veřejného mínění ve střední Evropě, unavené válkami s husity a jejich pustošivými vpády. Česká otázka se nyní stala mimořádně významnou a bedlivě sledovanou součástí celoevropské politiky. Nespokojený papež Evžen IV. vsadil v dané situaci na jinou kartu. Soustředil se na přípravu dohody mezi římskou a východokřesťanskou (ortodoxní) církví.
Kardinál Giuliano Cesarini, president basilejského koncilu
Husitští představitelé museli brát zase ohled na českou veřejnost, která se v letních měsících 1432 obtížně vyrovnávala s mimořádně pustošivými povodněmi, následujícími po dlouhé zimě a extrémně suchém jaru. Nepříznivé klima jen násobilo touhu lidí po dohodě s koncilem a uzavření míru. Husitská delegace se do Basileje vypravila krátce po polovině prosince 1432.
Nechyběli v ní zástupci táborského, sirotčího a pražského svazu, proti původním předpokladům v ní ale nebyl ani jeden příslušník vyšší šlechty a ani jeden Moravan. Reprezentativnost poselstva jako oficiálního představitele Českého království a Moravského markrabství tím utrpěla újmu. Zato v něm účinkovali dva čeští Němci, z nichž významnější byl Ulrich (Oldřich) ze Znojma, někdejší žák Husův a aktuálně farář v sirotčí Čáslavi.
Hádání o čtyři artikuly
Příjezd husitské delegace do Basileje vyvolal 4. ledna 1433 obrovský zájem místních obyvatel. Pohled na obávané husity, před nimiž se třásla téměř polovina Evropy, byl pro shromážděné davy mimořádným zážitkem. Zvláštní pozornost budil kněz Prokop Holý, který právě tady obdržel přízvisko Veliký. Uvítání, zdvořilosti, problémy s ubytováním a protokolární záležitosti zabraly drahně času, takže vlastní disputace o husitském programu začala v dominikánském klášteře až 16. ledna a protáhla se do 8. dubna.
Obě strany se na souboj argumentů pečlivě připravily. Na husitské straně hájil každý pražský artikul jiný řečník. Při výběru vhodných osob se přihlíželo nejen k schopnostem a akademickým gradům (dva mistři a dva bakaláři, až na jedinou výjimku Husovi a Jakoubkovi žáci), ale i k rovnoměrnému zastoupení husitských svazů. Proti nim stáli čtyři vynikající odborníci, pyšnící se doktoráty teologie a církevního práva, zatímco husité nikoho takového mezi sebou neměli. Ani nemohli, protože právnická, teologická a také lékařská fakulta zanikly v Praze už před revolucí. Přesto husitští experti svedli se svými protějšky naprosto vyrovnaný zápas.
Přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou, tedy laický kalich, udatně hájil Jan Rokycana. Na titul mistra svobodných umění čekal deset let, protože pražská univerzita obnovila, vzdor suspendaci kostnickým koncilem i papežem, pedagogickou činnost až roku 1430. Proti němu stál bystrý Ivan (Jan) Stojković, který rezolutně zpochybnil kritérium přijaté v Chebu. Bible sama nemůže být normou církve, neboť závazná hodnota Písma závisí na úmyslu a výkladu, jaký mu obecná církev dává. Příčiny rozdílných postojů husitů a koncilu nemohl nikdo postihnout lépe. Článek o trestání smrtelných hříchů bránil senior táborské církve Mikuláš z Pelhřimova, který auditorium překvapil kritikou trestu smrti, založenou na autoritě Nového zákona. Zákaz světského panování církve zdůvodňoval mistr Petr Payne, anglický vzdělanec, jenž v Praze nalezl útočiště v předvečer revoluce. Jeden z mála úsměvných momentů vnesl do nekonečné diskuse Oldřich ze Znojma v rozpravě o svobodě kázání božího slova. Na námitku oponenta, že kdyby císař Konstantin Veliký přistihl kněze při souloži, zakryl by ho z úcty k duchovnímu úřadu svým pláštěm, lapidárně pronesl, že v Čechách by lidé takovému hříšníkovi usekli pohlavní úd.
Po třech měsících polemik a replik bylo zřejmé, že k žádné dohodě v Basileji nedojde. Přitom ji obě strany (i král Zikmund Lucemburský) naléhavě potřebovaly. Padlo tudíž rozhodnutí pokračovat v jednání, tentokrát v Praze. Když 14. dubna 1433 opouštěli husitští vyslanci Basilej, prožívali deziluzi. Pochopili, že západokřesťanská Evropa program čtyř artikulů nikdy nepřijme a že budou mít hodně práce, aby si jeho platnost vynutili aspoň pro všechny obyvatele Čech a Moravy.
Husitský zpěv
Cestou na koncil i cestou z Basileje husitská delegace zpívala. Zpěv k husitství patřil, rozumí se zpěv duchovní, vzdávající poctu k Bohu a utvrzující křesťany v pravdách božího zákona. I když husité nevylučovali zpěv latinský, dávali přednost zpěvu v češtině, aby se text mohli naučit a zároveň mu porozumět opravdu všichni. Pouze takový zpěv mohl vytvářet a upevňovat pouta kolektivní sounáležitosti i plnit výchovnou funkci.
Zároveň to bylo v souladu s programovým počeštěním bohoslužby. Husité ovšem zpívali i mimo kostely, nejčastěji při procesích, v časech mobilizace proti nepříteli (slavná píseň Povstaň, povstaň, veliké město pražské vznikla v době zápasu proti první kruciátě), před bojem (chorál Ktož jsú boží bojovníci) či při návratu z vojenských tažení.
Jedinečnou sbírku 64 husitských písní obsahuje Jistebnický kancionál, teprve nyní zpřístupňovaný tiskem. Možná to leckoho překvapí, ale husité zpívali i Svatováclavský chorál. Světské, tj. pijácké, milostné a lascivní písně husitští kněží zavrhovali, ale v tomto směru byla revoluce na životní realitu krátká.
Husité a Bible
Důraz na Bibli jako text zprostředkovávající autentické znění božího zákona byl pro husity příznačný. Stejně tak usilovali, aby se s božím slovem seznámili všichni věřící, byť přinejmenším devět desetin z nich bylo negramotných. Proto byl tolik důležitý překlad Písma svatého do českého jazyka. Zásadní krok učinil již v době vlády Karla IV. tým učenců, který do češtiny přeložil kompletní znění Bible. V husitském reformním prostředí pak vznikly další tři redakce českého překladu. Husité a jejich předchůdci ovšem nepřekládali Písmo z hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny, nýbrž z latiny.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
