Lucy je mezi antropology pojem. Zvláště ta na obloze s diamanty. Ne že by všichni poslouchali pop 60. let či dokonce brali LSD. Ale v roce 1974 Beatles poslouchal právě ten pravý.
V tom roce našel v Etiopii Američan Donald Johanson s kolegy napůl zachovalou kostru sice neobyčejně subtilní, ale přece jen dospělé praženy druhu australopiteka afarského. Jméno jí dal podle písničky, která nejčastěji zněla táborem expedice. Lucy žila před více než 3 miliony let v Afarské proláklině severovýchodní Etiopie. Její kostra znamenala bez nadsázky přelom ve zkoumání původu člověka. Oblast Afarské prolákliny teď odkryla další poklad. Odborníci objevili téměř úplnou kostru dítěte stejného druhu australopiteků, ke kterému patřila i Lucy. V dnešním čísle časopisu Nature to oznámil sedmičlenný tým v čele se Zeresenayem Alemsegedem, mladým badatelem etiopského původu, který momentálně působí v Ústavu Maxe Plancka pro evoluční biologii v Lipsku.
Části kostry se objevily při vykopávkách v letech 2000 až 2003 na lokalitě Dikika v Hadarské pánvi, nedaleko řeky Hawaš a naleziště Lucy. Kosti spočívaly v geologické vrstvě staré 3,3 milionu let. Dítě v ní bylo "pochováno" nedotčené krátce po smrti, možná se utopilo při povodni. Podle zubů šlo o tříleté dítě. Děvčátko. Nemohla dostat jiné jméno než "Malá Lucy". Jméno trpí jen jednou vadou: jeho nositelka žila 150 tisíc let před Lucy.
Lebku a trup bylo třeba vyprostit z bloku pískovce, další kosti na to čekají. Ostatní, zvláště kosti končetin, ležely poblíž. Kostra jasně patřila australopitekovi afarskému. Mozek otištěný do pískovce měl objem 330 ccm, jako australopitečí dítě i mládě šimpanze. Je na úrovni 65 - 88 procent objemu mozku ženy australopiteka afarského. Dobře zachovalá lebka umožňuje i další srovnání. Například jazylka (kost hlasového aparátu v krku) připomíná mláďata gorily a šimpanze. Stejná kost u moderního člověka připomíná spíše jazylku orangutana.
I tento detail naznačuje, o jak zachovalý a výjimečný nález jde. Jazylka se dosud z pralidí a lidských předků našla pouze u jednoho neandertálce, tedy z doby mnohem mladší.
"Malá Lucy" je prostě unikát, který může prozradit mnohé. Vědci zatím neměli v rukou kostru dítěte australopiteka, jen lebku či její zlomky a zuby. Díky novému nálezu například zjistili, že lopatka "malé Lucy" připomíná gorilí. Lidoopy připomínají i její prsty na rukou. Přestože většinou chodila po dvou, jistě často šplhala na stromy.
Nicméně "malá Lucy" pomalejším tempem růstu mozku více připomínala člověka než lidoopa. I když ve výsledku neměli austrolopitekové mozek o mnoho větší než třeba šimpanzi, jeho vývoj trval delší dobu. "Dlouhé dětství" mozku se dnes pokládá za jeden z evolučních znaků člověka. "Malá Lucy" by však mohla prozradit něco o příčinách, které způsobily, že se "opice" vydaly na cestu k člověku. Ve své době žila u jezera, kam deltou ústila řeka. Okolí vynikalo bujnou vegetací včetně lesů a zvířaty jako hroch, krokodýl, nosorožec a pakůň. Australopitekové si v tomto ráji zachovávali směs lidských a lidoopích znaků.
Dnes je v těch místech pahorkovitá kamenitá poušť. Stále více se jeví, že evoluční cestu k lidskému rodu Homo dláždila vynucená změna života. Sušší klima udělalo před třemi až 2,7 miliony let z domova australopiteků savanu s pouhými ostrůvky stromů. Vzápětí vznikl rod Homo. Klimatický zvrat jistě nebyl jediný faktor. Spustil však řetězce příčin a následků. Ty poměrně rychle vytvarovaly náš rod.
V tom roce našel v Etiopii Američan Donald Johanson s kolegy napůl zachovalou kostru sice neobyčejně subtilní, ale přece jen dospělé praženy druhu australopiteka afarského. Jméno jí dal podle písničky, která nejčastěji zněla táborem expedice. Lucy žila před více než 3 miliony let v Afarské proláklině severovýchodní Etiopie. Její kostra znamenala bez nadsázky přelom ve zkoumání původu člověka. Oblast Afarské prolákliny teď odkryla další poklad. Odborníci objevili téměř úplnou kostru dítěte stejného druhu australopiteků, ke kterému patřila i Lucy. V dnešním čísle časopisu Nature to oznámil sedmičlenný tým v čele se Zeresenayem Alemsegedem, mladým badatelem etiopského původu, který momentálně působí v Ústavu Maxe Plancka pro evoluční biologii v Lipsku.
Části kostry se objevily při vykopávkách v letech 2000 až 2003 na lokalitě Dikika v Hadarské pánvi, nedaleko řeky Hawaš a naleziště Lucy. Kosti spočívaly v geologické vrstvě staré 3,3 milionu let. Dítě v ní bylo "pochováno" nedotčené krátce po smrti, možná se utopilo při povodni. Podle zubů šlo o tříleté dítě. Děvčátko. Nemohla dostat jiné jméno než "Malá Lucy". Jméno trpí jen jednou vadou: jeho nositelka žila 150 tisíc let před Lucy.
Lebku a trup bylo třeba vyprostit z bloku pískovce, další kosti na to čekají. Ostatní, zvláště kosti končetin, ležely poblíž. Kostra jasně patřila australopitekovi afarskému. Mozek otištěný do pískovce měl objem 330 ccm, jako australopitečí dítě i mládě šimpanze. Je na úrovni 65 - 88 procent objemu mozku ženy australopiteka afarského. Dobře zachovalá lebka umožňuje i další srovnání. Například jazylka (kost hlasového aparátu v krku) připomíná mláďata gorily a šimpanze. Stejná kost u moderního člověka připomíná spíše jazylku orangutana.
I tento detail naznačuje, o jak zachovalý a výjimečný nález jde. Jazylka se dosud z pralidí a lidských předků našla pouze u jednoho neandertálce, tedy z doby mnohem mladší.
"Malá Lucy" je prostě unikát, který může prozradit mnohé. Vědci zatím neměli v rukou kostru dítěte australopiteka, jen lebku či její zlomky a zuby. Díky novému nálezu například zjistili, že lopatka "malé Lucy" připomíná gorilí. Lidoopy připomínají i její prsty na rukou. Přestože většinou chodila po dvou, jistě často šplhala na stromy.
Nicméně "malá Lucy" pomalejším tempem růstu mozku více připomínala člověka než lidoopa. I když ve výsledku neměli austrolopitekové mozek o mnoho větší než třeba šimpanzi, jeho vývoj trval delší dobu. "Dlouhé dětství" mozku se dnes pokládá za jeden z evolučních znaků člověka. "Malá Lucy" by však mohla prozradit něco o příčinách, které způsobily, že se "opice" vydaly na cestu k člověku. Ve své době žila u jezera, kam deltou ústila řeka. Okolí vynikalo bujnou vegetací včetně lesů a zvířaty jako hroch, krokodýl, nosorožec a pakůň. Australopitekové si v tomto ráji zachovávali směs lidských a lidoopích znaků.
Dnes je v těch místech pahorkovitá kamenitá poušť. Stále více se jeví, že evoluční cestu k lidskému rodu Homo dláždila vynucená změna života. Sušší klima udělalo před třemi až 2,7 miliony let z domova australopiteků savanu s pouhými ostrůvky stromů. Vzápětí vznikl rod Homo. Klimatický zvrat jistě nebyl jediný faktor. Spustil však řetězce příčin a následků. Ty poměrně rychle vytvarovaly náš rod.