Výsledné klimatické změny přicházejí náhle a mohou být tak razantní, že jim některé organismy neodolají.
Elegantní teorie spojující vymírání s vulkanismem má jednu velkou slabinu. Zdaleka ne všechny velké sopečné erupce byly následovány masovým vymíráním. Proč výbuchy sopek jednou způsobí katastrofu a jindy jsou jejich následky překvapivě mírné?
Odpověď na tuto otázku předkládají na stránkách vědeckého časopisu Geology francouzští vědci Clément Ganino a Nicholas Arndt z Univerzity Josepha Fouriera v Grenoblu. Podle Ganina a Arndta záleží na tom, jaké horniny zalije žhavá láva ze sopky. Některé horniny mohou při zahřátí na vysokou teplotu uvolnit mnohem více oxidu uhličitého než sama sopečná erupce.
Za potvrzením své teorie se vydali oba francouzští geologové na jihozápad Číny, kde došlo před 260 miliony roků k sopečným erupcím, jež byly následovány výrazným vymíráním. Na Zemi tehdy vyhynula zhruba třetina všech živočišných a rostlinných rodů. Ze žhavého magmatu, které se vylilo z útrob Země, se mohlo podle odhadu vědců uvolnit asi 16 800 miliard tun oxidu uhličitého.
Pravděpodobnost devítinásobku
To však byl jen zlomek z celkového množství skleníkového plynu, který se při této příležitosti dostal do ovzduší. V okolí sopek se nacházelo velké množství dolomitových skal a pohoří. Při zahřátí žhavou lávou se dolomit rozkládal a přitom se z něj uvolňoval další oxid uhličitý. Jeden kilogram rozpáleného dolomitu vyprodukoval až 240 gramů oxidu uhličitého.
Vyvřelé horniny tehdy pokryly plochu 500 000 kilometrů čtverečních. Ganino a Arndt zjistili, že dolomit zasažený žhavou lávou mohl uvolnit do ovzduší až 145 000 miliard tun oxidu uhličitého. To je bezmála devětkrát více, než kolik vyvrhly výbuchy samé a kolik uniklo z lávy vyteklé z vulkánů. Taková porce skleníkového plynu už tehdejším klimatem pořádně zacvičila.
Zhruba 99 procent veškerého uhlíku na Zemi je vázáno v horninách, ze kterých se může po rozžhavení tento prvek uvolnit ve formě oxidu uhličitého. Intenzivní sopečná činnost v oblastech hojného výskytu těchto hornin tak může mít mnohem razantnější důsledky na klima, než by odpovídalo následkům erupce.
Sopečná činnost a masové vymírání z období před 260 miliony roků předcházely největšímu masakru v dějinách pozemského života. Došlo k němu před 245 miliony roků na konci období permu a vymřelo při něm 70 procent všech rodů pozemských organismů. V oceánech nabralo vymírání ještě vyšší obrátky. Zmizelo 90 procent všech mořských organismů.
Faktorů, které se na tomto masovém vymírání podílely, byla zřejmě celá řada. Stále více vědců se kloní k názoru, že významnou roli sehrála i intenzivní sopečná činnost. Ganino s Arndtem však varují před unáhlenými závěry. Masové vymírání a bouřlivý vulkanismus mohou nastat ve stejnou dobu a přesto nemusí sopečná činnost vyvolat vymírání. Francouzští vědci nevylučují, že se značné množství oxidu uhličitého může uvolnit z některých hornin i po dopadu velkého asteroidu.