Váš tým společně s vědci z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR vyvinul novou zbraň na rakovinu. V čem spočívají její přednosti?
Nová léčba nepoškozuje zdravé tkáně, soustředí se jen na nádor. Na polymerním nosiči, který slouží jako dopravní prostředek, je navázáno léčivo, do cíle k nádorové buňce ho táhne vybraná směrující molekula.
Náš preparát v podstatě neničí imunitní systém, což je strašně důležité. Do určité míry ho dokonce stimuluje. Jsme jedni z prvních na světě, kdo na tohle téma publikují články a přednáší na vědeckých kongresech.
Jak jste zjistili, že preparát povzbuzuje imunitní systém?
Student, nyní vedoucí laboratoře, nechal myši úspěšně vyléčené z rakoviny žít celých devět měsíců. Je velmi poctivý a chtěl mít jistotu, že se onemocnění nevrátí. Když za mnou nakonec přišel s dotazem, zda může experiment ukončit, začala jsem přemýšlet, zda by se úspěšně vyléčené myši ještě nedaly nějak využít. Už tehdy jsem tušila, že se něco děje s jejich imunitním systémem, a bylo by tedy škoda je utratit, náklady na myš a den se pohybují někde kolem tří či čtyř korun. Navrhla jsem, ať jim podá smrtelnou dávku rakovinných buněk a přestane je léčit. K našemu nadšení tehdy skoro polovina myší přežila.
OsobnostBlanka Říhová (*1942) Přírodovědeckou fakultu UK začala studovat už v 16 letech. (Narodila se v říjnu a na základní školu tak začala chodit už v pěti, po 11 letech školní docházky se mohla přihlásit ke studiu na univerzitu, což také udělala.) V 21 letech začala pracovat v Mikrobiologickém ústavu. Je uznávanou imunoložkou a mikrobioložkou, řadu let se věnuje výzkumu rakoviny. Její tým spolu s vědci vedenými profesorem Karlem Ulbrichem z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR vyvinul nový typ léků na rakovinu. Za ten v roce 2005 dostali ocenění Česká hlava "Invence". V letech 2000 až 2007 byla ředitelkou Mikrobiologického ústavu AV ČR, nyní je zástupkyní ředitele a místopředsedkyní Vědecké rady Akademie věd ČR. |
Vysvětlení bylo jediné. Během léčby se stimuloval imunitní systém, který tu polovinu myší zachránil. Dnes máme preparáty, které zachrání až 100 procent myší, záleží ovšem také na tom, o jaký nádorový model se jedná.
Kdyby se to, co platí v laboratoři až u sta procent myší, prokázalo u deseti procent pacientů, budeme velmi spokojení.
Jen desetina nemocných, není to málo?
Když člověk začne pracovat ve výzkumu, očekává stoprocentní výsledky. Pak ale stačí navštívit jedno onkologické sympozium, dozvíte se, že nějaký preparát udržel pacienta při životě o tři měsíce déle, a je to považováno za úspěch. Tak už jsme skromnější.
V laboratoři máme geneticky zcela identická zvířata a držíme je v perfektních podmínkách. Myši měly klimatizaci o deset let dříve než já, mají stálou vlhkost vzduchu, teplotu, speciální dietu. Navíc pracujeme s naprosto zdravými zvířaty. Pacient ale přichází k lékaři často až s pokročilým nádorovým onemocněním, v době, kdy už jeho imunitní systém selhal.
Proto by i deset procent znamenalo velký úspěch. Povzbuzený imunitní systém by pacienta navíc mohl ochránit před metastázami a sekundární atakou. A to je velmi důležité, protože lidé jen málokdy umírají na primární nádor, ten se ve většině případů podaří odstranit.
V minulosti jste už preparát zkoušeli u lidí, s jakým výsledkem?
A nejen my. Regulérní I. a II. klinické testy podobného polymerního preparátu využívajícího československo-anglického patentu proběhly ve Velké Britanii. Poslední článek o výsledcích byl publikován v červnu letošního roku. Je třeba si ujasnit, že se nejedná o jediný preparát, ale o sérii podobných látek. Všechny mají základ v určitém typu polymerního nosiče, který je objevem vědců z Ústavu makromolekulární chemie, a to někdy z poloviny sedmdesátých let minulého století. Ta, která se zkoušela v České republice, mimochodem byli jsme jedni z prvních na světě, měla speciální povolení ministerstva zdravotnictví a etické komise motolské nemocnice.
V letech 2000 a 2003 motolští onkologové látku podali osmi pacientkám s nádorem prsu. Byly v pokročilém stadiu onemocnění a žádná registrovaná léčba u nich už nezabírala. To jsou vůbec nejsložitější případy. Většinou prošly celou řadou chemoterapií a ozařování, takže už nemůžete zvolit agresivnější léčbu.
Pacientky díky léčbě žily rok nebo rok a půl, přestože podle lékařů měly před sebou jen týdny nebo měsíce. Dokonce jsme viděli určitý pozitivní vliv na imunitní systém.
Kdy se vámi vyvinutý preparát začne používat v praxi?
Před třemi lety koupila farmaceutická firma patenty na náš tehdy nejlepší preparát. Máme jich více, nyní téměř osm set, protože na vývoji léků na bázi polymerů pracujeme už řadu let. Každý je trošičku jiný a my detailně testujeme jeho účinky v laboratoři.
Farmaceutická firma tedy zaplatila preklinický výzkum. V rámci něj naše výsledky prověřilo nezávislé vědecké pracoviště, v tomto případě Lékařská fakulta Palackého univerzity v Olomouci a další pracoviště s akreditací pro testování, které kromě myší prověřuje účinnost i u jiných druhů zvířat. Farmaceutická firma sama provedla náročné testy ověřující mimo jiné stabilitu preparátu. Jsou dlouhodobé.
Loni v prosinci jsme se dozvěděli, že preklinické testy dopadly velmi dobře a že začne příprava klinických zkoušek. Ty mají tři fáze a mohou trvat odhadem pět nebo deset let.
To je ještě poměrně dlouhá doba...
Oficiální statistiky uvádějí, že vývoj léku od zahájení výzkumů v laboratoři trvá 20 až 30 let. Samotné klinické zkoušky jsou velmi důkladné. Testy jsou nastavené tak, aby pacientům pokud možno nehrozilo žádné nebezpečí. To je určitě v pořádku, pokud jde o lék na bolení hlavy, tam nemá pacient podstupovat absolutně žádné riziko. Ale u léku určeného k záchraně života by pacient mohl a pravděpodobně i chtěl určité riziko podstoupit. Jen tak by se medikament mohl dostat do praxe rychleji.
Věřím ale, že až projde klinickými testy první vodorozpustné polymerní léčivo (v současné době už je k dispozici jedno cytostatické léčivo ve formě liposomů), budou další podobné preparáty uvedeny na trh velmi rychle. Podobně to probíhalo u monoklonálních protilátek, dalšího moderního způsobu léčení rakoviny. V polovině 70. let je objevili Köhler s Milsteinem, v roce 1984 za to dostali Nobelovu cenu. První monoklonální protilátka se však v praxi začala používat až v roce 1996. Pak se jich ale během roku na trh dostaly desítky.
V případě monoklonálních protilátek šlo navíc v podstatě o přirozené bílkoviny. Polymerní léčiva jsou syntetické produkty, a obavy farmaceutických firem investovat do jejich vývoje jsou proto větší.
Váš manžel onemocněl rakovinou prostaty a nakonec na ni před čtyřmi lety i zemřel. Nenapadlo vás dát mu preparát, který jste vyvinuli?
Věděla jsem, že by na jeho typ nádoru neúčinkoval. Nemělo by to žádný efekt. Někteří pacienti přesto namítnou: Vy říkáte, nebude to fungovat, ale co když bude? Když ale v takovém případě preparát podáme, ač to zní drsně, vědomě si špatným výsledkem zkazíme statistiku. Ta pak může zbrzdit další vývoj léku o celé roky, což ohrozí tisíce pacientů.
U manžela se vyzkoušelo vše, co mělo smysl, ale nic nezabralo.
Kromě výzkumu také přednášíte na Karlově univerzitě. Mají mladí lidé zájem o vědu?
Ano, Hlásí se sami. Ač velmi neradi musíme je z časových a prostorových důvodů často i odmítat.
Když někoho přijmete, podle čeho si vybíráte?
Podle toho, jestli má pro práci v laboratoři talent. Domluva je jednoduchá – tříměsíční zkušební doba. Pak mohou obě strany, tedy i student, říci: Představoval jsem si to jinak, zkusím to jinde.
Pozorujete nějaký rozdíl mezi mladými a starými vědci?
Ano, a velký. Mladí vědci si přečtou stávající poznatky a mají nádhernou tendenci říkat: To není pravda. Nebo se na dosavadní zjištění podívají jinak, mají jiné otázky. Vidím to i v naší laboratoři. Někdy se spletou, jindy jsou jejich pochybnosti oprávněné.
Jsem přesvědčená, že výchova nastupující generace, a týká se to i mých dvou dcer, je úspěšná jedině tehdy, pokud je ta generace lepší než její učitelé. To je klíč k vývoji a mě to těší.
Zmínila jste dvě dcery. Jak se vám podařilo skloubit péči o rodinu s náročnou vědeckou prací?
Za totality nepřicházela nějaká au-pair v úvahu, ale měla jsem naštěstí maminku. Od šesti do půl čtvrté jsem byla v práci. Pak jsem přišla domů, převzala děti, věnovala jsem se jim, chodila jsem s nimi třeba do Sokola, kde jsem dělala cvičitelku. Večer jsem vařila teplé večeře. Děti šly v osm hodin do postele, sice si pak ještě četly pod peřinou, ale už byl klid a já mohla vytáhnou psací stroj a opět pracovat.
Důležité je najít partnera, který má pochopení. Můj druhý manžel byl původně mým školitelem a dobře věděl, že si bere vědeckou pracovnici. Věda vás také musí bavit a musíte pro ni mít talent.
A musíte mít dobré, ne-li vynikající organizační schopnosti. A také nikdy nepřicházelo, nepřichází a nebude přicházet v úvahu, abych mezi dnem třeba hodinu proklábosila u kafe. Nesedím ale jen v laboratoři. Večer bývám s přáteli, chodím na koncerty a do divadel.
Takže vše má jasně daný řád?
Ráda dělám několik věcí najednou, vysloveně mě to baví. Ale musím si sama rozhodnout, co chci dělat. Často se ale stává, že něco musím udělat přednostně, co mě moc nebaví...
Přistupují ženy a muži k výzkumu jinak?
Rozdíl ve vědecké práci určitě existuje, ale nemusí ovlivnit výsledek. Ženy jsou ochotné vložit do bádání více potu, muž od své práce rychleji očekává nějaký konkrétní výsledek, je méně trpělivý. I když se to samozřejmě nedá zcela zobecnit, znám i velmi pracovité a trpělivé muže.
Sedím také v různých vědeckých komisích a většinou jsem tam jediná žena. Muži stále diskutují. Každý se musí vyjádřit, i když třeba k danému tématu už nemá co říct. Myslím, že ženy dělají rychlejší rozhodnutí a ta nemusí být nutně horší. Snaží se najít řešení a zbytečně jednání neprodlužují. Rozhodování žen je minimálně stejně dobré, v některých případech možná i lepší než rozhodování mužů.
Když z dálky sleduju politiku, zdá se, že by tam větší zastoupení žen vneslo racionalitu.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Vychovala jsem dvě dcery, které jsou ve svých profesích velmi úspěšné, mám kolem sebe rodinu, a to včetně příbuzných mého druhého muže. Báječně spolu celá léta všichni vycházíme. A stále s úctou vzpomínám i na svého prvního muže.
Myslím, že mám za sebou celkem úspěšnou vědeckou dráhu – hledali jsme mechanismy fungování určitých preparátů a navíc jsme dospěli k poznatkům, které mohou mít praktický význam. Doufám také, že jsem pozitivně ovlivnila řadu studentů.
