V úterý uplynulo přesně padesát let od letu prvního člověka do vesmíru. Jak od té doby kosmonautika pokročila popisuje Antonín Vítek, odborník na kosmonautiku z Akademie věd ČR.
OSOBNOSTANTONÍN VÍTEK Přední český znalec a popularizátor kosmonautiky. Vystudoval organickou chemii, 25 let působil v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Poté jako vedoucí oddělení informačních technologií v Základní knihovně ČSAV, nyní v Knihovně Akademie věd České republiky. Spolupracoval na několika encyklopedických projektech, je autorem encyklopedie kosmonautiky SPACE 40. Napsal několik knih, mezi nimi Půlstoletí kosmonautiky (spolu s Karlem Pacnerem) a Stopy na Měsíci. V roce 2008 dostal od Akademie věd Čestnou medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci kosmonautiky a výzkumu kosmu. Roku 2009 mu Česká astronomická společnost udělila cenu Littera Astronomica. |
LN Co se kosmonautice od dob prvních letů změnilo a co naopak zůstalo stejné?
Začnu tím, co zůstalo stejné, Doposud je každý kosmický start zkušebním letem. To znamená, že se na něj nemůžeme dívat jako na něco zcela rutinního a vždycky existuje určitá míra nebezpečí či pravděpodobnost havárie. Nakonec to vidíme i při posledních letech Sojuzu TMA, který dnes obsluhuje Mezinárodní vesmírnou stanici. Dva ze dvaceti letů skončily sice nikoliv katastrofou, ale nutností přejít na záložní systém přistávání, na tzv. balistický sestup, kdy kosmonauti přistáli stovky kilometrů od plánovaného místa přistání a byli během sestupu vystaveni značnému přetížení.
LN A co se naopak změnilo?
Největší změnou byl pokrok ve výpočetní technice a elektronice vůbec, pokud jde o její výkonnost i spolehlivost. Ta zejména díky požadavkům vojenského sektoru udělala obrovský pokrok od přelomu 50. a 60. let, kdy se uskutečnily ty první kosmické lety. A miniaturizace měla pozitivní vliv na to, že se některé pomocné systémy podstatným způsobem zmenšily a lépe se využila nosná kapacita raket, která sama o sobě také od dob prvních kosmických letů postoupila značně dopředu.
Když se podíváme na dnešní pilotovaný kosmický program, nosná raketa, která dnes vypouští třímístné Sojuzy a ta, která vynesla na oběžnou dráhu Gagarina, mají společný základ. Základní koncepce zůstala stejná, ale postupným vylepšováním, zejména vyšších stupňů rakety, její kapacita zhruba třikrát vzrostla.
LN Liší se dnes i způsob přistávání? Bylo v počátcích tvrdší než dnes?
Ano. Odhlédneme teď od naprosto výjimečného postavení raketoplánů, které jsou něco úplně jiného než ostatní kosmické lodě, jak sovětské či ruské, tak americké. První kosmické lodě - Vostoky a Voschody na straně východní a Mercury na straně západní, přistávaly tzv. balistickým způsobem. Jakmile se loď jednou uvedla na sestupnou dráhu, nedalo se už dělat vůbec nic než se modlit, případně případně vzývat UV KSSS. Prostě se letělo po balistické dráze, jako když hodíte kámen. Dnes se to řeší tak, že kosmická loď má sice symetrický tvar, většinou je to nějaký kužel nebo v případě Sojuzu vejcovitý tvar se seříznutým dnem, ale těžiště leží mimo mimo osu, takže se při sestupu atmosférou trošičku nakloní. Dráha letu tudíž připomíná něco mezi oblázkem a placákem, který hodíte na hladinu rybníka.
Dále čtěte: |
LN Takže dělá žabky?
Ne úplně, ale trošku se jakoby odrazí nahoru, začne nepatrně plachtit a tím pádem je sestup pomalejší a posádka je méně vystavena nepříjemnému přetížení. U prvních kosmických lodí dosahovalo až 8 G, tedy osminásobek zemské gravitace, dnes je zhruba poloviční, pohybuje se mírně nad 4 G - pokud se tedy přistává podle plánu. Když se nouzově přistává "postaru", balistickým způsobem, může být posádka krátkodobě vystavena až přetížení 12 G. Pro úplnost - raketoplány mají při startu přetížení 3 G a při přistání 1,5 G, takže to je celkem pohoda.
LN Jak se změnily podmínky samotného pobytu ve vesmíru?
V tomhle ohledu došlo opravdu ke značnému pokroku. U prvních pilotovaných letů na obou stranách světa si kosmonauti vůbec nesvlékali skafandry. Měli v podstatě pampersky a zpočátku je i cévkovali - voda se odváděla do pytlíku, aby se nezapařili. Hrozilo totiž, že dojde k úniku atmosféry z kabiny, a tím pádem jediná možnost, jak přežít, bylo být stále oblečen ve skafandru. Kromě toho byly kabiny velice málo prostorné a skafandr se v nich dal dost těžko svléknout. Při dvoutýdenním letu Gemini 7 v roce 1965 tedy měli speciální lehký skafandr, který se dal svléknout i ve stavu beztíže a v relativně stísněném prostoru kosmické lodi. Stejně tak se svlékaly skafandry na palubě Apolla, takže tam už byl lepší komfort.
LN To znamená, že si mohli aspoň vyměnit plínku? Nebo už tam měli záchod?
V Apollu sice nebyl záchod, ale měli cosi jako skládací nočník, který vypadal jako cylindr, přidržel se a vykonala se potřeba, přidaly se do toho rozdrcené tabletky, které zabraňovaly hnití, zalepil se a dal do hermeticky uzavřeného kontejneru. Všechno se pak vezlo zase zpátky na zem. Rusové v tomhle byli dál v souvislosti se zavedením kosmických lodí typu Sojuz, které měly orbitální modul, což byl značně větší prostor než návratová kabina, takže si tam mohli bez problému svlékat skafandr a bylo možné tam umístit jednoduchý záchod na principu vakuového odsávání. Tak to funguje i dnes - v Sojuzech, v raketoplánu i na Mezinárodní kosmické stanici. Jenom se to neustále vylepšuje a neustále jsou s tím technické problémy.
LN Jak to bylo a je s mytím?
Maximum mytí bylo vyzkoušeno na americké kosmické laboratoři SkyLab, tam dokonce měli sprchu, kde se člověk mohl osprchovat s jedním galonem, tedy asi čtyřmi litry vody. Sprcha měla koupelnovou hubici na hadici, ale celý sprchový kout byl hermeticky uzavřený dvojitý komolý kužel z igelitu. Ke stropu a k podlaze byl připevněn menším průměrem, který se uprostřed rozšiřoval až do takového pásu, který se scvaknul a vznikl jakýsi uzavřený pytel. Dovnitř se foukal vzduch a uprostřed se odsával, takže vznikalo šroubovicové proudění, které vodu strhávalo a odstředivou silou ji tlačilo na stěny, V nejširším místě se hromadila a byla odsávána.
LN To zní jako celkem promyšlený systém. Proč se neujal?
Hlavní důvod byl v tom, že i ty čtyři litry vody byly na kosmonautiku moc velká spotřeba. Čtyři litry vody váží čtyři kilogramy, takže i vynesení raketoplánem by přišlo na nějakých 60 tisíc dolarů. A sprcha za tolik peněz je i na NASA hodně. Takže dnes astronauti opět používají předpřipravené vlhké ručníky, z nichž jsou jedny nasycené roztokem neutrálního mýdla s přípravkem látek na dezinfekci kůže, druhé jsou napuštěné téměř čistou vodou a třetí suché. Jsou na jedno použití, zabalené v igelitových pytlících, které se roztrhnou těsně před použitím a celý se s nimi otře. Pak se dají do rozkládacích popelnic, které jsou dopravovány v ruských nákladních lodích Progress a s nimiž loď nakonec shoří v atmosféře.
LN Jak se od dob Gagarina vyvinula kosmická strava? Pořád to jsou tuby s pastami nevalného vzhledu i chuti?
Pokud vím, Gagarin s sebou nic k jídlu neměl, jen v rámci pokusu, jeho let trval jen 108 minut. I když se počítalo s tím, že v případě selhání brzdicího motoru byla dráha naplánována tak, aby nejpozději do deseti dnů kosmická loď sestoupila odporem atmosféry tak nízko, aby nakonec vlétla do atmosféry a mohla přistát. Takže měl zásoby kyslíku na deset dní, ale raketa ho pak ve skutečnosti vynesla výš, než se plánovalo, a dostal se na dráhu, kde by zůstal patnáct dní. Kdyby nefungoval zmíněný brzdicí motor, skončil by hůř než Lajka.
Nicméně pokud jde o jídlo, dehydrované tuby se používaly zhruba do příchodu raketoplánů, tedy do konce 70. let. Dnes jsou to z větší části běžná polotovarová nebo hotová jídla, která si koupíte a pak je jen strčíte do mikrovlnky. Na kosmické stanici mají kontaktní indukční ohřívač potravy, kam se usadí přímo velikostí přizpůsobená konezrva.
LN Takže jsou to normální konzervy? Jak se dají jíst ve stavu beztíže?
Jsou to odtrhávací konzervičky, jako když si koupíte lečo s klobásou. Musí ale mít určitou konzistenci, která zůstane zachovaná i v okamžiku, kdy se ohřeje, aby se udrželo na lžíci.
LN Jak je to v kosmu se spaním?
Z důvodu soukromí mají svoje kóje, kde jsou zapnutí do spacího pytle. Už při letech Gemini v 60. letech se zjistilo, že když astronaut sedí jen přikurtovaný v křesle a usne, začnou se mu samovolně zvedat ruce nahoru a v určité poloze, zhruba 45 stupňů od hlavy, se probudí. Jako nouzové řešení si pak dávali ruce pod pás, který je držel v křesle, a dnes mají spacák, který si zevnitř zapnou až k bradě.
Při spaní musí dobře ventilovat vzduch. Kdybste byli na Zemi zavření do skříně, vydýchaný oxid uhličitý klesá dolů, protože je těžší než vzduch. Ve stavu beztíže by se ale nerozptyloval, zůstal by kolem hlavy a spící osoba se za pár hodin udusí. Proto jsou větráky ve spacích kójích z bezpečnostního důvodu zapojeny tak, že mají přípoj z obou elektrických rozvodů a když jeden vypadne, automaticky se přepnou na druhý.
Má to ale negativní dopad v tom, že je tam neustále průvan a astronauti by mohli nastydnout. Proto tam mají přetopeno, kolem 24 až 25 stupňů. Cítí se pohodlněji, ale zase se víc potí a vypařuje se z nich víc vody, která se musí odvádět klimatizací, takže se musí víc větrat, astronauti pak zase musí víc pít, aby doplnili tekutiny, takže je to takový uzavřený kruh.
Recyklace vody má pro provoz kosmické stanice obrovský význam. Řada vědců z jiných oborů, zejména astronomové, nadávají na Mezinárodní vesmírnou stanici, že to je jenom žrout peněz, které by se daly využít jinak, třeba pro další kosmický dalekohled. Ano, pakliže bychom se vykašlali na možnosti letů člověka někam dál, tak se samozřejmě můžeme vykašlat i na ISS. Ale na ní se vychytává to, co vychytávali námořníci v pozdním středověku při krátkodobých cestách kolem pobřeží Evropy a bez čeho by Kolumbus, Vespucci nebo Magellan mohli těžko své expedice v daném čase uskutečnit a odložilo by se to třeba o několik století později. Je tu nutné i s dlouhodobým výhledem pro lidstvo, pokud se tady tedy nepodřeže samo.
LN Kde tedy podle vás bude kosmonautika za dalších padesát let?
Po technické stránce bychom mohli mít už obšlápnutou celou vnitřní část sluneční soustavy, to znamená od letů k Venuši po přistání na Marsu, na jeho měsících, návštěvu blízkozemních planetek i nějakých zajímavých objektů v pásu asteroidů. Kromě stránky technologické jsou ale ještě dva další důležité aspekty, geopolitický a ekonomický. A ty jsou podstatně méně předvídatelné.
LN Budou i za padesát let všechny kosmické lety zkušební jako dnes?
Je velice pravděpodobné, že se rozvine kosmická turistika, a to i orbitální, nejen ty balistické skoky na pár minut do výšky přes 100 km, ale i pobyty na kosmickém hotelu a podobně, tak za těch 50 let by to mohla být rutinní záležitost už vzhledem k tomu, že to bude podstatně financované z jiných než státních zdrojů.
Současná situace v kosmonautice je asi takové, jako ve 20. letech v oblasti civilní letecké dopravy. Takže za padesát let budou také zkušební lety, stejně tak jako jsou dnes v oblasti letectví, vyvíjejí se nové typy strojů atd. Ale běžné lety na oběžnou dráhu se stanou rutinou.
LN Bude se v té době bydlet na Měsíci?
To je otázka. Tam to bude pořád o jeden řád finančně náročnější, takže záleží, jak se rozvine trh. Samozřejmě za vším je především hospodářský a politický vývoj. Předpokládáme-li, že nedojde k naprostému kolapsu naší civilizace, což se nedá vyloučit, pak je určitá naděje na to, že na Měsíci nějaká vědecká základna bude a je možné, že by v takovém případě mohla mít jako přidruženou činnost i turistiku. Ale to už je hodně velká spekulace.
