„Už třetí rok neděláme v češtině skoro nic jiného než větný rozbor,“ konstatuje čtrnáctiletá Eliška a výraz jejího obličeje naznačuje, co si o tom myslí. Není sama. Čeština je na druhém stupni základní školy jedním z nejméně oblíbených předmětů. „U nás je jeden kluk, který se paní učitelky pravidelně ptá, k čemu nám v životě bude dobré, když se naučíme rozeznávat příslovečné určení způsobu od příslovečného určení příčiny,“ doplňuje Elišku o rok mladší Tomáš s tím, že tomu klukovi paní učitelka ještě nikdy neodpověděla. „Jen jednou řekla, že třeba k tomu, abychom se dostali na střední školu.“ Typické.
Výsledek takového pěstění mateřštiny si můžeme poslechnout třeba v televizi. Z vystoupení vysokoškolsky vzdělaných politiků (ale taky třeba právníků nebo manažerů) často vůbec nepochopíte, co mají vlastně na mysli, o zhůvěřilostech typu „bez toho, aniž“ (oblíbené spojení současného premiéra) nemluvě.
Proč se výuka češtiny na školách nemění? Je nutné učit se větné rozbory? A proč studenti propadají z maturitních slohových prací? ̈