Na podzim roku 1998 ale nebylo vůbec jasné, zda bude „protimečiarovská“ vláda té nejširší možné koalice schopna fungovat. Vedle Slovenské demokratické koalice, která byla sama o sobě umělým slepencem několika stran, v ní byli i postkomunisté ze Strany demokratické levice. A také už zaniklá Strana občanského porozumění, v jejímž čele stál budoucí druhý prezident Rudolf Schuster, a poprvé menšinová Strana maďarské koalice.
Důvodem této situace byl fakt, že Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara opět vyhrálo volby. Mečiar, šokovaný odchodem do opozice, se vzdal poslaneckého mandátu a odešel na čas do ústraní.
Loučil se dnes už legendárním vystoupením v televizi, které zakončil zanotováním písně: „S Pánem Bohem jdu pryč od vás, neublížil jsem nikomu z vás...“ Už na jaře se do politiky vrátil a bývalý nomenklaturní komunista Schuster ho jako kandidát vládní koalice jen s vypětím porazil v druhém kole prezidentských voleb.
První Dzurindův kabinet především odčiňoval minusy Mečiarova vládnutí. Sanací státního rozpočtu počínaje a doháněním zpoždění v integraci do EU a NATO nekonče. Vyrovnat se s Mečiarovým obdobím se však nepodařilo.
Ti, kteří za jeho vlády privatizovali, o své majetky nepřišli a ani za únos prezidentova syna a další zločiny nebyl nikdo odsouzen. I díky Mečiarovým amnestiím, které udělil před volbami roku 1998 jako „zastupující prezident“.
Cesta k prosperitě
Obavy z návratu Mečiara provázely Slovensko i v dalších volbách v roce 2002. Mečiar je opět vyhrál, přestože se počítalo s úspěchem populisty Roberta Fica a jeho levicové strany Směr. Fico ale propadl, naopak uspěl Dzurinda a v čele své nové strany Slovenské demokratické a křesťanské koalice se stal podruhé premiérem.
Ještě větším překvapením bylo, že většinu v parlamentu získaly čtyři středopravicové strany, což umožnilo rozsáhlý program liberálních reforem, do té doby ve střední Evropě nevídaných. Všechny se prosadit nepodařilo, ale rovná daň, sociální a penzijní reforma a další významné kroky a z nich vyplývající obrovský zájem zahraničních investorů jsou základem dnešní nevídané prosperity. To, že se Slovensko stalo členem EU a v druhé vlně i NATO, byl už jen jakýsi samozřejmý bonus navíc.
Důvodem této situace byl fakt, že Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara opět vyhrálo volby. Mečiar, šokovaný odchodem do opozice, se vzdal poslaneckého mandátu a odešel na čas do ústraní.
Loučil se dnes už legendárním vystoupením v televizi, které zakončil zanotováním písně: „S Pánem Bohem jdu pryč od vás, neublížil jsem nikomu z vás...“ Už na jaře se do politiky vrátil a bývalý nomenklaturní komunista Schuster ho jako kandidát vládní koalice jen s vypětím porazil v druhém kole prezidentských voleb.
První Dzurindův kabinet především odčiňoval minusy Mečiarova vládnutí. Sanací státního rozpočtu počínaje a doháněním zpoždění v integraci do EU a NATO nekonče. Vyrovnat se s Mečiarovým obdobím se však nepodařilo.
Ti, kteří za jeho vlády privatizovali, o své majetky nepřišli a ani za únos prezidentova syna a další zločiny nebyl nikdo odsouzen. I díky Mečiarovým amnestiím, které udělil před volbami roku 1998 jako „zastupující prezident“.
Cesta k prosperitě
Obavy z návratu Mečiara provázely Slovensko i v dalších volbách v roce 2002. Mečiar je opět vyhrál, přestože se počítalo s úspěchem populisty Roberta Fica a jeho levicové strany Směr. Fico ale propadl, naopak uspěl Dzurinda a v čele své nové strany Slovenské demokratické a křesťanské koalice se stal podruhé premiérem.
Ještě větším překvapením bylo, že většinu v parlamentu získaly čtyři středopravicové strany, což umožnilo rozsáhlý program liberálních reforem, do té doby ve střední Evropě nevídaných. Všechny se prosadit nepodařilo, ale rovná daň, sociální a penzijní reforma a další významné kroky a z nich vyplývající obrovský zájem zahraničních investorů jsou základem dnešní nevídané prosperity. To, že se Slovensko stalo členem EU a v druhé vlně i NATO, byl už jen jakýsi samozřejmý bonus navíc.
