Obama stále přitahuje lidi magnetickou silou. V ulicích Denveru či třeba v New Yorku mají jeho slova pozoruhodný efekt - lidé začnou s náruživostí hovořit nejen o něm a o politice, ale se stejným zanícením i o svých vlastních plánech a vizích. Chtějí se i kvůli němu zlepšovat, jít nahoru. Do tohoto hovoru jsou přitom zapojeni všichni, běloch, Hispánec, Asijec, indián, černoch, míšenec.
| Po odhalení viceprezidentů Obama zvýšil náskok | |||
| Poté, co oba uchazeči o funkci hlavy státu zveřejnili své kandidáty na viceprezidenta, zvýšil Barack Obama svůj náskok. Podle průzkumů veřejného mínění pro americkou televizi CBS a deník USA Today vede Obama před McCainem o osm, respektive o sedm procentních bodů. | |||
Slibuje Americe nové obnovitelné zdroje a s tím spojenou nezávislost na zahraniční ropě, špičkového učitele do každé třídy, dostupné zdravotní pojištění pro všechny bez výjimky, snižování daní... Jeho slova, která dokážou pozvednout ducha, tu dostávají podobu bublin - nadchnou, ale po chvíli se rozplynou. Otázkou tedy stále zůstává, je Obamův svět reálný?
Jednotky v kalhotách
Demokratický sjezd vůbec balancoval mezi těmito dvěma pocity. Vedle obdivuhodného výbušného odhodlání tu zazníval otravný patetismus prodchnutý sentimentem. Nejen Obama však dokázal svým charizmatem okouzlit davy. Podobná závislost existuje i na Hillary Clintonové.
Potkal jsem mnoho žen (oblečených do kalhot), které její prohru s Obamou braly za svou vlastní. „Cítím, že její neúspěch je i mou životní prosbou,“ řekla mi jedna žena ve středních letech se slzami v očích. Ani nemohla souvisle mluvit. Stoupenkyně senátorky za stát New York svým zatvrzelým postojem připomínaly až jakousi ženskou domobranu.
Nová kapitola Ameriky
Pokud se Afroameričan stane prvním prezidentem v historii, bude to velký skok od rasové segregované společnosti, kdy pro černochy bílí vyhrazovali malá, poetický řečeno nevětraná místa bez obzoru. Amerika ale stále s rasismem zápasí. Obama musel (a musí) část země stále přesvědčovat, že je Američanem, že je pyšný při pohledu na vlajku, že niterně věří v Boha, že usiluje o americký sen.
Všechna tato snažení jsou samozřejmě namířena lidem, kteří o Obamovi pochybuji nebo z něj mají dokonce strach. I to je část americké společnosti, významná část, kde přetrvávají předsudky, xenofobie, radikalismus, ortodoxní konzervatismus. Jinými slovy krátkozrakost, uzavřenost, provinčnost. Obamovo provolání o jednotné zemí je tak stále jen zbožným přáním.
Vybičované emoce
Jeho příznivci si k němu na druhou stranu oblíbili, což občas zavání až bezduchou uhranutostí. Při davovém skandování „Yes, We Can“ (dnes již historický Obamův slogan) jde až mráz po zádech, vzrušením i znepokojením. Sledujeme snad pomalé budování kultu Baracka Obamy? Jsou jeho stoupenci jen omámené ovce bez vlastního názoru, bez vlastního života?
Na obě otázky lze spíše odpovědět ne. Není nic špatného na inspiraci, kterou Obama dává, není nic špatného na nadšení, které vyvolal. Naopak. Vize a odvaha jít po nepoznaných cestách, to je velká síla Ameriky, v tom spočívá její jedinečnost. USA se často mobilizují i díky vybičovaným emocím, jakými jsou naděje a víra v neomezené možnosti. Země v poslední době zabředla do jakéhosi sebeubíjejícího reptání, lidé kritizují ekonomiku a s tím spojenou ztrátu práce, jsou proti irácké válce, Guantanamu.
Případy mučení a tajných věznic po světě označují za morální selhání a pošlapání principu a hodnot, jež jsou zapsány v ústavě a jež většina Američanů považuje za posvátné. Rovněž mají na paměti, že Amerika ztratila jméno ve světě. Takto přitom nemluví jen lidé nakloněni demokratům. Proto je nově nabytá energie možná tak opojná, všechny výše uvedené problémy jsou totiž označovány za problémy. To je první krok k jejich nápravě.
Češi mohou „Obamovo hnutí“, které zcela ovládlo demokratický sjezd, považovat se svým typickým cynismem a ironií za divadýlko, za nesnesitelnou teatrálnost a přetvářku. Zčásti se tomuto přístupu nelze divit, sjezd ukázal vrchovatě sentimentu, kýče a patetismu. Přesto není na místě nad tímto setkáním ohrnovat nos nebo nad ním mávnout rukou.
Naopak, vzbuzuje až jakousi závist nad tím, že se Američané dokážou vzepnout. Možná mnohé k tomuto stavu nepřivedla vlastní touha, ale právě jen fenomén zvaný Barack Obama. Kdyby nakonec listopadové volby prohrál, mohlo by to Ameriku ochromit. Už jen proto by to tento senátor za stát Illinois měl dotáhnout až do Bílého domu.
