Vzduch je nasáklý kouřem a na místě sobotního výbuchu už ustalo hledání přeživších. Místo toho se odklízejí trosky – hromady cihel, pokroucené traverzy, potrhané plechové střechy, kusy plotu. To vše náklaďáky odvážejí z místa, kde ještě v sobotu stála chlouba Islámábádu – luxusní hotel Marriott.
Dva dny po jednom z nejhorších teroristických útoků v historii metropole i celého Pákistánu tu však jsou jen ruiny. I tak – nebo možná právě proto – sem míří procesí lidí. První zástupy se tu začaly objevovat hned v neděli, další zvědavci dorazili během včerejška. Jsou jich stovky, či možná dokonce celé tisíce. Na prvním pohled to vypadalo jako nějaký pohřeb – jako když zemře milovaná hlava státu a na rozlučko dorazí celá země. Někteří měli v očích smutek, jiní spíše hrůzu.
Byť mnozí z nich možná do luxusního Marriottu nikdy nezavítali, je to pro ně obrovská ztráta. Tento pětihvězdičkový hotel byl považován za jakýsi symbol celého Pákistánu. Byl považovaný za bezpečný, byl velmi dobře chráněn. Kromě pákistánské smetánky jej měli v oblibě cizinci – byznysmeni, diplomati i novináři.
Útok na srdce země
A šok vyvolalo i to, kde se teroristé odvážili udeřit. Hotel se nachází v centru administrativní čtvrti Islámábádu a svým způsobem leží v srdci celé země. Jen několik set metrů odtud sídlí premiér a nachází se budova parlamentu. Možná i proto byli lidé tak silně zasaženi. 
Někteří, s nimiž jsem hovořil, mluvili o obrovské tragédii pro celý Pákistán. Lidé mají strach z toho, že násilností bude přibývat, bojí se rozkladu země. A mnozí si kladou otázku: když se teroristé tentokrát dostali až sem, kam se odváží příště?
O silné polarizaci pákistánské společnosti svědčí i to, koho z odpovědnosti za krvavý útok viní. Umírněnější hlasy říkají to, co zaznívá i na Západě – tedy že hlavním strůjcem jsou extremisté napojení na afghánské fundamentalistické hnutí Taliban či teroristickou síť Al Kajda. A že islamističtí fanatici chtějí zničit demokracii jako takovou, byť v Pákistánu je to demokracie především na papíře. Místo ní chtějí nastolit přísný islámský stát či rovnou chalífát.
USA víc škodí, než pomáhají
Pak tu jsou ale i radikálnější hlasy, které viní Spojené státy a s nimi i pákistánskou vládu. Bývalý vojenský vládce země Mušaraf prý nebyl ničím jiným než loutkou v amerických rukách a nový prezident Zardárí – který včera shodou okolností odletěl na návštěvu USA a sídla OSN – prý nebude lepší. Podle nich tu Američané vedou svoji vlastní válku, a to na úkor Pákistánu. A jejich zemi prý ke svému tažení proti teroristům pouze zneužívají.
Ale i z těch umírněnějších úst zaznívá, že Spojené státy Pákistánu momentálně více škodí, než pomáhají. Spíše než do zbrojní pomoci by prý Američané měli dávat peníze třeba na pákistánské školy, aby se vymanily z moci náboženských kruhů, jak je tomu v případě tzv. madrás. Je ale otázka, zda by Pákistánci na tyto účely peníze od americké vlády dostali.
