O víkendu to potvrdil jeden z vůdců nové strany Leonid Gozman. „Stylistika konfrontace s mocí byla chybou. V nové straně takové praktiky nebudou,“ prohlásil. To podle něj ale neznamená taktiku pasivní kolaborace. Jen je nutné si přiznat fakt, tvrdí Gozman, že bez smíření se s mocí opozice nepřežije.
Ostatně od nástupu Vladimira Putina k moci na přelomu tisíciletí se demokratická opoziční hnutí musela stáhnout a de facto zanikla. Již dříve se ke spolupráci s Kremlem přihlásili „otcové“ ruského demokratického hnutí, ekonomové Jegor Gajdar a Anatolij Čubajs, kteří v 90. letech založili už zmiňovaný Svaz pravých sil (SPS).
Ve společném prohlášení tehdy oznámili, že bez kooperace s vedením státu není možné založit moderní, pravou liberální stranu (oba v té souvislosti podotýkali, že v Rusku jednoduše nefungují demokratické principy).
„Když to nejde bez spolupráce s mocí, tak s ní budeme spolupracovat,“ napsali ve svém prohlášení muži, kteří se proslavili liberálními ekonomickými programy v době vlády Borise Jelcina.
Podobnou taktiku – spolupráci s Kremlem i s vládou – zvolil další ruský vůdce, který je na Západě znám jako „otec ruské perestrojky a glasnosti“, sovětský exprezident Michail Gorbačov. Ten spolu s miliardářem a bývalým agentem KGB Alexandrem Lebeděvem založil „Nezávislou demokratickou stranu Ruska“ (Gorbačov v posledních letech neskrýval obdiv k Vladimiru Putinovi).
Jedinými otevřenými kritiky Kremlu vedle obránců lidských práv a nezávislých novinářů tak zůstávají členové tzv. „nesystémové“ opozice, jako je Garri Kasparov. Jejich šance uspět například ve volbách jsou však nicotné, a tak se nejvíce prosazují při pouličních protestech.
I oni cítí nutnost změn, a tak se Kasparov spolu s dalšími politiky, kteří nechtějí kolaborovat s mocí, pokouší založit zcela nové hnutí. Mělo by se po vzoru polské organizace jmenovat „Solidarita“.
Ostatně od nástupu Vladimira Putina k moci na přelomu tisíciletí se demokratická opoziční hnutí musela stáhnout a de facto zanikla. Již dříve se ke spolupráci s Kremlem přihlásili „otcové“ ruského demokratického hnutí, ekonomové Jegor Gajdar a Anatolij Čubajs, kteří v 90. letech založili už zmiňovaný Svaz pravých sil (SPS).
Ve společném prohlášení tehdy oznámili, že bez kooperace s vedením státu není možné založit moderní, pravou liberální stranu (oba v té souvislosti podotýkali, že v Rusku jednoduše nefungují demokratické principy).
„Když to nejde bez spolupráce s mocí, tak s ní budeme spolupracovat,“ napsali ve svém prohlášení muži, kteří se proslavili liberálními ekonomickými programy v době vlády Borise Jelcina.
Podobnou taktiku – spolupráci s Kremlem i s vládou – zvolil další ruský vůdce, který je na Západě znám jako „otec ruské perestrojky a glasnosti“, sovětský exprezident Michail Gorbačov. Ten spolu s miliardářem a bývalým agentem KGB Alexandrem Lebeděvem založil „Nezávislou demokratickou stranu Ruska“ (Gorbačov v posledních letech neskrýval obdiv k Vladimiru Putinovi).
Jedinými otevřenými kritiky Kremlu vedle obránců lidských práv a nezávislých novinářů tak zůstávají členové tzv. „nesystémové“ opozice, jako je Garri Kasparov. Jejich šance uspět například ve volbách jsou však nicotné, a tak se nejvíce prosazují při pouličních protestech.
I oni cítí nutnost změn, a tak se Kasparov spolu s dalšími politiky, kteří nechtějí kolaborovat s mocí, pokouší založit zcela nové hnutí. Mělo by se po vzoru polské organizace jmenovat „Solidarita“.