Lidovky.cz

Skončit by bylo zbabělé

Svět

  17:15
Původně byla Pavlína Reš příslušnicí české policie. V posledních dvou týdnech se stala známou kvůli novému povolání: už rok působí v ochrance představitelů OSN v palestinském pásmu Gazy. Jako jediná Češka tam zažila první týden izraelských útoků.

Pavlína Reš je zatím v klidu Jeruzaléma, do Gazy se však chce vrátit. foto: Lidové noviny

LN Je to pro evropskou ženu policistku v Gaze těžší než pro muže?
Teď během izraelských útoků se nedalo srovnávat, protože já jsem tam byla v tu chvíli sama. Když ale vidíte po ulicích rozsekaná těla, tak je to asi úplně jedno, jestli jste muž nebo žena. Když už jsem odjela do Jeruzaléma, kolegové se byli v týdnu podívat ve škole OSN, kterou Izrael vybombardoval. A když vidíte na zdech mozky ještě s vlasy, tak je to asi také jedno, jestli jste muž nebo žena. To cítění je stejné.

LN Jak to vypadalo během bojů s podmínkami k životu?
Řeší se to těžce, ale my jsme pořád žili mnohem lépe než Palestinci. Pořád jsme na základně OSN měli přístup k naftě, která nám poháněla generátory, takže až na nějaké menší případy jsme neměli výpadky elektřiny. Měli jsme dostatečné zásoby vody, takže jsme ji nemuseli někde ze země dolovat, pít dešťovou vodu. Jídlo jsme měli, sice jednotvárné, pořád pita chleba a hummus. Od Silvestra přestali do Gazy úplně dodávat elektřinu. Většina domů tam má vlastní studny na vodu, odkud ji tahají čerpadla. Takže když není elektřina, není ani voda. A když Palestinci měli nějaký malý generátor, tak si mohli nabít telefon a podobně, nic víc. Já osobně jsem ale netrpěla.

LN Prošla jste pro válku nějakým psychologickým tréninkem?
Na tohle tedy ne. Mám policejní kurzy a další přípravu, ale na válku mě nikdo nepřipravoval.

LN I bez současného konfliktu mi ale vaše práce v Gaze nepřijde zrovna typická pro ženu. Jak jste se k tomu dostala?
V České republice jsem pracovala u policie a v roce 2005 jsem odjela na policejní misi do Kosova, UNMIK. Vlastně shodou mnoha náhod jsem tam začala pracovat jako osobní ochranka. Je to takový zajímavý, dobrodružný život, to se mi velmi líbilo. Když mi končila mise v Kosovu, spousta lidí mi radila, ať zkusím práci pro OSN. Tak jsem si podala žádost a opravdu mě vzali. V Gaze jsem byla rok, ještě rok bych tam měla zůstat.

LN V čem vaše práce spočívá?
Chráním vysokou komisařku Agentury OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA) Karen Abu Zaydovou a někdy šéfa operací UNRWA v Gaze Johna Ginga. Když komisařka někam potřebuje vyjet, musím to místo předem obhlédnout, vyhodnotit bezpečnostní situaci. Pak zajistit lidi, materiál, zbraně a provést samotnou akci.

LN Jak je to se strachem? Máte ho? A pomáhá v práci, nebo člověka naopak svazuje?
My jsme to s kolegy hodně probírali, a tak jsme si říkali, jak budeme reagovat, když se opravdu něco stane. A trochu jsem měla strach z toho nevědoucna, že nevím, jak zareaguji. Ale při tomhle konfliktu to dopadlo tak, že jsem hrozně ráda za to, jak mě poslouchalo tělo. Že vydrželo. Protože dostalo zabrat a myslím si, že kdyby mi tam selhalo, kdyby něco začalo bolet, tak mě to asi položilo i psychicky. Co bylo svazujícího, to byl pocit odpovědnosti. Byla tam komisařka a sedm dalších lidí a já jsem v podstatě měla odpovědnost i za ně. A to mi nahánělo hrůzu, z toho jsem měla špatný pocit. Že když já něco zkazím, tak to může stát životy dalších lidí.

LN Teď si povídáme u kafe v relativně klidném Jeruzalémě. Pokud se ale v Gaze podaří zastavit boje, vrátíte se tam?
V Gaze jsou pořád naši lidé, takže tam určitě jezdit budeme. A jestli tam ten konflikt skončí, a my jsme tam byli potřební už předtím, tak teď se to všechno ještě znásobí.

LN Přesto, neuvažujete po posledních zážitcích, že téhle práce necháte?
Když jsem seděla v krytu a létaly mi nad hlavou rakety, tak jsem si říkala, že už nikdy v životě nikam nepojedu, jen se dostat domů. Už nikam, ani na dovolenou ne. Když ale člověk vystřízliví z toho největšího šoku a paniky, tak už to potom také vidí jinak. Okamžitě teď hned skončit by mi přišlo dost zbabělé.

LN Jste ale vdaná. Manžela máte v Česku. Jemu tohle nevadí?
My jsme se brali nedávno, před dvěma měsíci. Manžela je mi teď hodně líto, protože on je vlastně taková nárazníková zóna. Všechno má z první ruky ode mě, z druhé strany zase rodiče. A on se snaží všechno nějak uvést do klidu. Je pro mě obrovská podpora. Každopádně až mi za rok skončí kontrakt, změním profesi. A hlavně s manželem pomýšlíme na rodinu.
Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.