Pokud se Netanjahu stane premiérem, bude určitě zastávat tvrdou linii, vyjednávání s ním bude těžší. Historická zkušenost s předchozími vůdci Likudu ale ukázala, že právě oni byli ochotni k důležitým územním ústupkům. Byl to Begin, kdo se vzdal Sinaje. Byl to Šaron, kdo opustil Gazu. A byl to Netanjahu, kdo se vzdal Hebronu a 13 procent Západního břehu. Takže se nedá říct, že by vůdci Likudu nebyli ochotni k územním ústupkům.
LN A jakou roli v politice budoucí izraelské vlády může hrát nová americká administrativa?
Žádný budoucí izraelský premiér - včetně Netanjahua - nemůže ignorovat soustředěný americký tlak. Takže může být tvrdším vyjednavačem, ale nakonec bude muset i on potřebné ústupky udělat.
| Rodák z Bagdádu | |||
|
Alon Ben-Meir řídí odbor blízkovýchodních studií na World Policy Institute a je profesorem mezinárodních vztahů na New York University. Narodil se v Bagdádu, od 60. let žije v USA. Studoval na Oxfordu a jeho příspěvky se objevují v denících The Washington Times, Chicago Tribune či The Jerusalem Post. |
|||
LN Velkým oříškem zůstává palestinské hnutí Hamás - zda s ním jednat, či několik. V jednom ze svých článků jste podotkl, že Hamás „nezemře přirozenou smrtí“. Znamená to, že nezbývá než s ním jednat?
Skutečně si myslím, že Hamás -jakkoliv byl oslaben - je hnutím se širokou podporou a jen tak nezmizí. Mám za to, že Spojené státy najdou nějaký způsob, jak Hamás zapojit - byť nepřímo. Hamás ale bude součástí řešení.
LN Jeden arabský diplomat mi řekl, že řešením by bylo jednat s Hamásem v rámci nějaké vlády národní jednoty či něčeho podobného, ale nikoliv jako s hnutím...
Myslím, že tohle je jediný způsob. Je potřeba zmínit ještě jeden aspekt. Ze strany zemí jako je Egypt či Saúdské Arábie je na Hamás vyvíjen obrovský tlak. Nechtějí, aby Hamás dál vystupoval jako agent Íránců. Proto také téměř otevřeně podporovali izraelské útoky proti Hamásu. Nemluvím o postojích veřejnosti, ale politiků, s nimiž jsem měl možnost mluvit.
LN Pojďme tedy k Íránu. Nová americká administrativa tvrdí, že chce vůči Teheránu používat jiný přístup než Bushova vláda -zjednodušeně řečeno „více cukru i více biče“. Může to zabrat?
Toto jediné může zabrat. Spojené státy by měly s Íránem vyjednávat. Nemělo by ale jí jen o jedny, ale troje souběžné rozhovory. První vyjednávání by se týkalo íránského programu na obohacování uranu a možných ekonomických výhod za jeho zastavení. Tyto rozhovory by měly být časově ohraničeny - například na tři či čtyři měsíce, víc určitě ne. Protože Írán hraje o čas a bude pokračovat v obohacování uranu až do posledního okamžiku. Druhý okruh by se týkal křivd -skutečných i domnělých, které každá ze stran cítí. A při třetích rozhovorech, které by nebyly vedeny veřejně - a možná za účasti Turecka - by Američané vysvětlili Íráncům, co by je čekalo v případě, že by nebylo dosaženo dohody. A to by byl onen bič.
LN A co lze čekat od Izraele?
Nevěřím, že by Izrael dopustil, aby se z Íránu stala jaderná velmoc.
LN Nemohou případné usmíření mezi USA a Íránem sabotovat arabské země? V takovém případě by totiž přišly o vliv v oblasti...
V této souvislosti je důležité podívat se ještě na jednu věc - do jaké míry jsou Spojené státy připraveny na okamžité urovnání vztahů se Sýrií. To může hrát obrovskou roli. Musíme Sýrii odtrhnout od Íránu. O toho se odvíjí i výše pravděpodobnosti na uzavření míru mezi Sýrií a Izraelem. Pokud syrsko-íránské pouto rozetneme, oslabíme pozici Teheránu v Libanonu i jeho vliv na Hamás.
LN Do řešení blízkovýchodního konfliktu se zapojila i Česká republika, jakožto země předsedající EU. Má vůbec šanci takto malá země v čele tak různorodého uskupení něčeho dosáhnut?
Co se týká Evropské unie, každý člen - i ten malý - je jedním ze členů. A Česká republika má pověst země, která dokáže být na správné straně. Nemlčí, pokud jde o Izrael, a nemlčí ani ve vztahu k Hamásu. V tomto ohledu má české předsednictví určitou šanci. Na rozdíl například od Francie, Německa či Itálie se Češi chovají konstruktivněji a jejich kroky nevzbuzují podezření. Ostatní evropské země mají v oblasti nějaké vlastní, větší zájmy. Češi tak mohou vzbuzovat větší důvěru. Ale je třeba mít také na paměti, že šéfování Evropské unii není totéž, co řízení Spojených států. Předsednictví unie je limitováno časem a omezené jsou i jeho možnosti.
