James Surowiecki se v té souvislosti ve svém sloupku nazvaném The Frugal Republic (v překladu Šetrná republika) v časopisu The New Yorker ptá, kdy konečně nadejde doba, že začnou spotřebovávat a zadlužovat se ve velkém i sami Číňani. Peníze by na to měli. Trh je Čína taky pořádný - v mnoha ohledech stejně velký jako ten americký. Jenže... Čínské domácnosti dávají stranou v průměru plnou čtvrtinu toho, co vydělají. Co zatím vězí? Podle Surowieckého je kamenem úrazu způsob, jakým Čína řídí svou ekonomiku.
Pomineme-li fakt, že získat úvěr není žádná hračka, jde hlavně o neustálé snižování hodnoty čínské měny (aby se lépe, protože levně vyváželo), což zvyšuje ceny zboží na domácím trhu, a ty pochopitelně odrazují od nákupu. Neméně důležitou roli hraje i fakt, že jsou čínské rodiny nuceny myslet na zadní kolečka - navzdory tomu, že jde o de facto komunistický stát, zdravotní pojištění nekryje zdaleka všechny náklady spojené s lékařskou péčí; onemocnět tudíž může přijít rodinný rozpočet pěkně draho.
To samé platí i o dalších sociálních benefitech: jen zlomek Číňanů dnes dosáhne na podporu v nezaměstnanosti, nemluvě už vůbec o penzích, jejichž výše se v drtivé většině případů rovná almužně. Když chce čínská rodina dát děti na studia, neboť vysoká škola je dnes jedinou jakous takous zárukou, že by se mohli prosadit, musí počítat s dalšími nemalými náklady - stipendijních programů je pomálu a jen pro pár vyvolenců.
Aby toho nebylo málo, Číňany omezuje ještě jedna věc - ekonomika roste, ale jejich platy zůstávají stejně mizerné. Obecná představa Číny jako jedné velké fabriky, ve které lidé dřou na zastaralých strojích, je mylná, píše Surowiecki. Výdělek se už léta investuje - ne do lidí, ale do technologie, nových strojů, které lidi nahrazují. Ti, co zůstávají, jsou rádi za to, že zůstávají, natož aby chtěli vyšší mzdu...PŮVODNÍ ČLÁNEK NAJDETE ZDE
U Číny ještě chvíli zůstaneme. Její domácí spotřeba možná vázne, hlad po surovinách je ale čím dál větší. Nejenže nenápadně kolonizuje Afriku, v jejím hledáčku se ocitají i takové země jako je Afghánistán. Deník The New York Times dnes v článku China Willing to Spend Big on Afghan Commerce (volně přeloženo Čína je svolná utratit v Afghánistánu velké peníze) přináší reportáž z místa zhruba 50 kilometrů jižně od Kábulu, které je obehnané plotem pod proudem a pytli nacpanými pískem.
Za nimi není vojenská základna, nýbrž čínští dělníci, kteří tu dolují měď. Polostátní čínský těžební gigant přeplatil v "dražbě" těžebních práv konkurenci z USA, Kanady a Evropy atd. o rovnou miliardu dolarů (zaplatil celkem 3,4 miliardy). V následujících pětadvaceti letech by tu měl vytěžit celkem 11 milionů tun mědi. Leckdo by mohl říct, že Američané a jejich spojenci z NATO "nevědomky umožnili čínskou invazi do Afghánistánu". List cituje i jednoho experta, který říká: "Na nás byla černá práce, oni sklidí plody."
Realita je však složitější. Nejenže Číňané zaplatili tučnou sumu, ještě se zavázali (podobně jako to dělají v Africe), že v zemi pomůžou s budováním infrastruktury apod. Dělají to zkrátka mazaně...PŮVODNÍ ČLÁNEK NAJDETE ZDE
Tentýž list dnes přináší i malý novoroční kvíz - vaším úkolem je přiřadit k několika vybraným osobnostem správné výroky .Správné řešení zveřejní Timesy zítra.
Nic se nemění tak často, jako "pravdy" o tom, co je a není zdravé. S dalším příspěvkem do nekonečného řetězce debat přispěchal deník The Los Angeles Times v článku Ginkgo biloba as a memory booster? Forget about it (v překladu Ginkgo vylepšuje pamět? Zapomeňte na to). Jak už sám název napovídá, vyvrací před několika lety velmi populární teorii o tom, že listy stejnojmenného stromu (jinak taky jinanu dvoulaločného) napomáhají regeneraci, ne-li přímo tvorbě nových buněk šedé kůry mozkové. Deník cituje vědce, který společně s kolegy ověřoval, jestli může gingko pomoct při léčbě demence nebo Alzheimerovy choroby.PŮVODNÍ ČLÁNEK NAJDETE ZDE