Amerika dodnes usilovně řeší, kdo může za to, že se propadla do ekonomické krize. Často se v té souvislosti omílá mýtus "gaunerů" z Wall Street. Lidé jim nemůžou přijít na jméno; naštvalo je hlavně to, že když naplno vypukla krize, rozdělovali si mezi sebou tučné odměny. Musejí být úspěšní nutně gauneři? Platí, že kdo neobchází pravidla, ten se neprosadí? Zajímavé čtení v tom ohledu skýtá článek Malcolma Gladwella (kterého i v Česku proslavila kniha Blink) v časopisu The New Yorker. Svým způsobem lidem dokazuje, že je Amerika dál zemí tisíce příležitostí, kde může zbohatnout každý, hlavně pak že při tom nemusí podvádět, nebo zběsile riskovat, naopak.
Gladwell zkrátka dokazuje, že přestože za krizí stojí divoké spekulace s rizikovými hypotékami, nejsou to lidé, kteří riskují, kdo má v dnešním "zkorumpovaném byznysu" jedině šanci se prosadit. Jinými slovy, "zlatokop" může zbohatnout, ale obratem o své peníze i přijít. Skutečný úspěch vynese člověku i dnes jen tvrdá práce, konkrétně důkladná rozvaha a plán.
Zní to idylicky, zvlášť v našich poměrech, kde jsou dodnes nejvíc vidět obskurní typy, kterým dala zbohatnout ta či ona zakázka přidělená kamarádem politikem. Ale třeba je to proto, že čeští novináři čtenářům nenabízejí i příběhy těch, kteří to doopravdy někam dotáhli. A že jich je v Česku řada (i když na druhou stranu není čemu se divit, protože takoví lidé se bojí, že by svým úspěchem vzbudili spíš závist).
Ale zpátky ke Gladwellově článku nazvanému Sure Thing (Jistá věc). Argument, že za úspěchem nestojí risk, nýbrž pečlivá rozvaha, autor dokazuje na několika velmi konkrétních případech. Zajímavý je v tom ohledu zvlášť finančník John Paulson. Zajímavý proto, že vydělal právě na krizi. Důležité je jak.
Paulson je jedním z mnoha, kteří vydělávají na tom, že investují cizí peníze. A takové lidi zajímá hlavně co největší zisk, mají proto sklon riskovat. Paulson si ale vybudoval jméno tím, že investoval s rozvahou. Ve finále pak prokázal klíčovou vlastnost, kterou Gladwell přisuzuje všem úspěšným byznysmenům - dík své prozíravosti a pečlivé analýze objevil zaručenou příležitost tam, kde ji jiní neviděli. Důraz je přitom na slově "zaručenou", úspěšný byznysmen se totiž podobá predátorovi a "loví v situacích, které zaručují úspěch", jinými slovy v situacích s nejnižším rizikem, že by vyšel naprázdno.
V Paulsonově případě šlo o pojistky hypoték (velmi zjednodušeně řečeno, přesný termín je tzv. swap úvěrového selhání), které se před pěti, šesti lety prodávaly pod cenou. Na první pohled se to mohlo jevit jako risk, protože kdyby všechno šlo, jak mělo a lidé hypotéky spláceli, prodělal by. Dík důkladné analýze ale došel k závěru, že se trh s rizikovými hypotékami v brzké době zhroutí, což v kombinaci s až směšnými cenami pojistek hypoték za miliony dolarů udělalo z celé věci obchod století. Paulson neriskoval, měl všechno spočítané a vydělal miliardy dolarů.
Paulson, podotýká Gladwell, se v té době už nehonil za penězi. Svůj byznys na Wall Street rozjel v roce 1994, a přestože nikdy nijak divoce neriskoval, vydělával dost. Samozřejmě, že mu šlo i o výdělek, ale vzhledem k tomu, že už i tak vydělával desítky milionů byla jeho skutečná motivace jiná - přijít na kloub specifickému fenoménu. "Choval se jako dítě, když skládá puzzle," píše Gladwell a dodává, že Paulsonův příklad jen dokazuje fakt, na kterém se shodnou experti s životopisci snad všech slavných byznysmenů: "Lidé, kteří pracují na sebe, jsou mnohem šťastnější než ostatní".
Jistá studie tvrdí, že průměrný Američan by musel vydělávat zhruba dvaapůlkrát tolik, aby byl spokojený v zaměstnání tak, jak by byl spokojený, kdyby dělal na sebe. Zkuste to aplikovat na sebe. Dvaapůlkrát tolik...
Ale zpátky k otázce risku. Gladwell svůj článek uzavírá citací další studie, která lidem - podnikatelům i běžným zaměstnancům - nabízela na výběr ze tří možností: a. byznysplán, který by jim mohl vynést až pět milionů dolarů, ovšem s pětadvacetiprocentní šancí na úspěch, b. byznysplán za dva miliony dolarů s padesátiprocentní šancí na úspěch a c. byznysplán za 1,25 milionu dolarů, ale s osmdesátiprocentní šancí na úspěch. Skoro výhradně podnikatelé (ti, kteří už podnikali nějakou dobu) volili variantu číslo tři. Nesáhli po vidině pěti milionů, daleko větší dojem na ně udělala ona osmdesátiprocentní šance, že budou moct dělat to, co je baví.
"Úspěšný podnikatel-predátor je ve skutečnosti extrémně racionálně uvažující tvor," uzavírá Gladwell, "Ale někde hluboce uvnitř taky romantik, motivovaný prostou radostí, kterou mu přináší jeho práce."