Sportovci ve vysoké politice: dřina a fair play, to u voličů zabírá

Největším favoritem zítřejších prezidentských voleb v Maďarsku je dvojnásobný olympijský vítěz, a tedy v první řadě bývalý úspěšný sportovec. Pravda, Pál Schmitt vybojoval olympijské zlato už na přelomu 60. a 70. let, tudíž v době, kterou dnes většina Maďarů v produktivním věku nepamatuje, nicméně byly to právě úspěchy ve sportu, co odstartovalo jeho politickou kariéru.

Jeho případ není žádná rarita, naopak. Podobnou cestou se před ním vydali i mnozí další, i když se střídavým štěstím. Všechny spojuje jen to, že si prožili svých patnáct minut slávy a rozhodli se - ať už sami, většinou však poté, co je někdo oslovil - že svou popularitu přetaví v politickou kariéru. Pro politické strany jsou úspěšní sportovci požehnáním - lidé si totiž jejich úspěchy podvědomě spojují s tvrdou dřinou a hlavně s fair play.

Leckdy jsou sportovci naivní a jdou do politiky s přesvědčením, že něco změní, poznamenal vloni na svém blogu sportovní redaktor britského listu The Guardian. Strana, které propůjčí svou tvář, je většinou "odmění" křeslem v parlamentu, a tím jejich kariéra v politice skončí (do dalšího volebního období se na ně zapomene a znovu už je nikdo nezvolí).

Přesto jsou i tací, kteří se i po neúspěchu rychle zorientují a v politice se udrží. Příkladem může být bývalý úspěšný britský atlet Sebastian Coe, dvojnásobný olympijský vítěz v běhu na 1500 metrů a držitel několika světových rekordů. Se sportem skončil v roce 1989 a dal se ke konzervativcům, s nimiž to v roce 1992 dotáhl až do Dolní sněmovny. V dalších volbách už ale neuspěl. Nicméně, vyjednal si místo "poradce" u tehdejšího šéfa Konzervativní strany Williama Haguea a v roce 2000 byl za svou houževnatost a věrnost odměněn křeslem ve Sněmovně lordů.

Siláci z ringu
Kult hvězdy, nota bene úspěšného sportovce, spolehlivě funguje ve Spojených státech. Nejznámějším příkladem je kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger, který svou kariéru odstartoval jako kulturista. K tomu je potřeba přičíst i jeho úspěšnou filmovou kariéru, na které vydělal miliony dolarů.

Když šli v říjnu roku 2003 Kaliforňané k mimořádným volbám guvernéra, byl stát na pokraji bankrotu a odstupující guvernér Gray Davis měl na krku obvinění z finančních machinací. Schwarzenegger, který už měl za sebou krátké angažmá poradce bývalého prezidenta George H. W. Bushe pro sport (v letech 1990 až 1993), uspěl hlavně díky slibu, že se "přestane řečnit a začne se konat". Lidé mu zkrátka dali hlas nejen proto, že patřil k majetnějším, což v jejich očích snižovalo riziko, že by bral úplatky jako jeho předchůdce. Věřili mu hlavně proto, že v něm viděli "muže činu", člověka, který to "z ničeho" někam dotáhl (jako filmová hvězda i jako sportovec).

Pál Schmitt začal svou cestu do politiky přes Mezinárodní olympijský výbor. Postupně se vypracoval na post velvyslance ve Španělsku a ve Švýcarsku a léta pak poslancoval. Srovnatelně bohatou politickou kariérou mu z ostatních sportovců politiků může konkurovat málokdo. Řada z nich to naopak velmi rychle dotáhla velmi vysoko. Například Idi Amin, ugandský boxerský šampion, který titul udržel dlouhých devět let. V roce 1971 zosnoval v zemi převrat, ujal se moci a vládl tak, že je dnes označován za jednoho z nejbrutálnějších afrických diktátorů.

Silovým a zápasnickým sportům se v minulosti věnovalo poměrně dost dnešních politiků, nejen Schwarzenegger nebo Amin. Příkladem je současný bulharský premiér Bojko Borisov, který vlastní černý pásek v karate, nebo bývalý zápasník, dnes guvernér amerického státu Minnesota Jesse Ventura.

Všichni úspěšní sportovci jdou do politiky s ideály, ale málokdy je dokážou opravdu vytrvale hájit -jakmile jednou dvakrát tvrdě narazí, zpravidla se z politiky stáhnou. Jednou z výjimek je bývalý mistr světa v šachu Rus Garry Kasparov, zakladatel a šéf pravicového hnutí Sjednocená občanská fronta, které sdružuje odpůrce strany Jednotné Rusko premiéra Vladimira Putina. Nedotáhl to ani do parlamentu, ale nevzdává se.