Každý ze čtveřice účastníků jednání o palestinskoizraelské otázce včera ve Washingtonu hájil své postoje, přesto existuje něco, co je spojuje a co by mohlo přispět k dohodě.
Obama a Ahmadínežád
Američané jsou tradiční a největší spojenci Izraele, ale dnes už je nežene jen snaha vyřešit izraelsko-palestinskou otázku.
Pro amerického prezidenta Baracka Obamu je důležité pacifikovat Írán, který potajmu vyvíjí jadernou zbraň. Jeho protějšek Mahmúd Ahmadínežád to sice popírá, na druhou stranu však tvrdí, že by na to měl právo vzhledem k tomu, že jadernou zbraní disponuje jeho největší nepřítel Izrael.
"Kdyby se Američanům povedlo zprostředkovat dohodu Palestinců s Izraelci, přišel by Írán o úhelný kámen své argumentace," napsal včera list The New York Times. A nejen o něj. Současná situace totiž nahrává Íránu, aby rozšiřoval svůj vliv v regionu - třeba tím, že podporuje radikály z palestinského Hamásu.
Izrael potřebuje Ameriku
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu a jeho krajně pravicoví koaliční spojenci ve vládě sice budí dojem neústupnosti, i on ale může mít dobrý důvod přistoupit na kompromis. Minimálně by mohl zarazit pokračování výstavby na palestinských územích, která byla zatím jen pozastavena (do 26. září).
Izrael Ameriku potřebuje - kdyby chtěl přitlačit na Írán nebo se musel bránit - a Netanjahu už měl možnost se přesvědčit o tom, že Obamu jen tak neopije rohlíkem. Situaci mu navíc v USA zkomplikoval lednový atentát na předáka Hamásu v Dubaji a útok na loď s humanitární pomocí pro Gazu.
Problém dvojí Palestiny
Palestinci trvají na tom, aby Izraelci přestali na palestinských územích budovat osady. V tom se jich zastali už i Američané. Těžko říct, jestli jsou v tomto ohledu připraveni udělat kompromis, šéf palestinské samosprávy před odletem do Washingtonu tvrdil, že ne.
Největší problém Palestinců je každopádně jejich rozpolcenost - na jedné straně je samospráva v čele s Abbásem, na druhé straně radikální Hamás, který má mezi Palestinci většinou podporu, ale který izraelská vláda dál cejchuje jako teroristy a s jako takovým s ním odmítá jednat.
Egypt a Jordánsko žene strach z šíitů
Egypt byl první arabskou zemí, která uznala existenci státu Izrael, a to na základě dohod z roku 1979. Pro Palestince je naopak klíčové, že je Egypt členem Ligy arabských států. "Palestinská samospráva se řídí tím, co řekne Egypt - vždy své kroky koordinuje s egyptskou vládou," řekl nedávno americkému listu The Christian Science Monitor někdejší člen palestinské vlády Kadúra Fáres. Samotná samospráva s Abbásem nemá šanci získat masovou podporu, tvrdí Fáres, jedině s podporou Ligy arabských států.
U Egypta, stejně jako u Jordánska, hraje roli ještě jeden fakt, proč se angažují v jednáních - představují vágně řečeno umírněné arabské státy, v nichž vládnou sunnité. Z religionistického pohledu radikálnější šíité, kteří jsou u moci v Íránu, nejenže podporují radikální Hamás (a libanonský Hizballáh), ale snaží se získat čím dál větší vliv i v Egyptě nebo v Jordánsku. Jinými slovy, Egypt s Jordánskem drží u jednacího stolu Írán.
List The Washington Post to včera komentoval tak, že arabské země ve Washingtonu plní role "nepřítele mého nepřítele" - Izrael spojil síly s těmi, kteří se cítí být ohroženi rostoucím vlivem Íránu v regionu. Jordánsko, které sousedí s územím Západního břehu Jordánu, mělo z šíitů strach už od americké invaze do většinově šíitského Iráku.
Egypt pak sousedí s Gazou, kterou ovládá Hamás. Silné, šíity podporované hnutí představuje velkou hrozbu přímo pro egyptského prezidenta Husního Mubaraka - Hamás je totiž odnoží egyptského Muslimského bratrstva, radikálního hnutí, které on sám potlačuje, ale které je v poslední době znovu na vzestupu. Z Mubarakova pohledu by proto bylo ideální, kdyby v oblasti zavládl mír - Hamás by mu pak doma přestal mobilizovat opozici.
V režii USA
|
