Zajímavé zamyšlení nabízí komentář Amy Davidsonové na webových stránkách týdeníku The New Yorker. Jde vlastně o takový stručný exkurz do historie a autorka si v rámci něj klade otázku, co by mohlo nasvědčovat, že se neodvratně blíží pád diktátora. A v té souvislosti i to, jestli sám diktátor v určitou chvíli pozná, že už bojuje ztracenou bitvu.
"Je to paradox, ale nejspíš spolu ty dvě otázky nesouvisí a klíčovou roli hraje okamžik, kdy lidem definitivně dojde, že je diktátor mimo realitu," přemítá Davidsonová. Její článek rozebírá i fenomén projevů, emotivních vystoupení, kterými se v minulosti pokoušel situaci zvrátit například italský vůdce Benito Mussolini.
Nebo třeba srbský vůdce Slobodan Miloševič: "Ztratil spoustu svých stoupenců poté, co po evidentně zmanipulovaných volbách v roce 2000 vystoupil s projevem, v němž zjevně rozčilený nutil lidi, aby věřili v něco, co bylo přitom jasnou lží," dodává Davidsonová s odkazem na poslední televizní projev Kaddáfího, který byl co do tónu velmi ostrý.PŮVODNÍ ČLÁNEK ZDE
To, co vyhnalo lidi do ulic v arabských zemích typu Tuniska, Egypta, Libye a řady dalších, byla velmi lakonicky řečeno bída. Příležitostí, jak si vydělat, je čím dál míň, lidí bez práce čím dál víc a ke všemu rostou ceny. Tentýž problém už bublá i v dalších zemích.
Nejnověji v Indii, o čemž se zmiňuje tamní zpravodaj britské BBC. V Díllí včera protestovaly desítky tisíc lidí kvůli rostoucím cenám jídla. Zpravodaj agentury Bloomberg dokonce přinesl příběh vdovy, která neváhala podniknout do hlavního města dlouhou cestu pěšky, aby "vládě řekla, že prostě nemá z čeho žít".PŮVODNÍ ČLÁNEK ZDE
Nepokojů kvůli hladu a nezaměstnanosti už se obávají i ve východní Africe, kterou letos postihla velká sucha. Podle ekonomů, citovaných agenturou Bloomberg, jimi byly nejvíc zasaženy Keňa a Somálsko.
Americké noviny se dnes věnují i nominacím na Oskary a list The Los Angeles Times si v té souvislosti stěžuje, že mezi nejlepší zahraniční filmy nebyly zařazeny ty, které byť jen budí zdání diskutabilních.
Autor článku má na mysli hlavně rumunský snímek "4 měsíce, 3 týdny a 2 dny" o nezletilém děvčeti, které otěhotní a rozhodne se pro potrat, a francouzský "Persepolis", který se pro Íránce dost nevybíravě vypořádává s tak zvanou Íránskou revolucí z konce 70. let.PŮVODNÍ ČLÁNEK ZDE
