Když vlna dorazila, byli všichni přilepení k televizím - jezuitský kněz v New Yorku, profesor inženýrství ve venkovské části Oregonu, geofyzik v San Diegu. To, co se odvíjelo před jejich očima, ještě nikdy televize živě nevysílala: čtyři metry vysoká zeď bahna, pod jejíž silou byly lidské výdobytky nicotné. Rovnala pod sebou k zemi domy, popohnala jachty přes kilometry rýžových polí, rozpraskala ropné rafinérie, smetla vlaky z tratí a zabíjela po stovkách.
Až dosud byli lidé nuceni nést tíhu svědectví až následně po katastrofách: obrázky končetin utrhaných padajícími budovami při zemětřesení na Haiti, nápis POMOZTE NÁM poskládaný z vlastního prádla lidmi, kteří se po hurikánu Katrina zachránili na střeše domu. Tentokrát to bylo jiné. Katastrofa odvíjející se ve fyzickém, reálném čase před diváky, kteří byli zároveň přitahováni i mučeni nemožností jakkoli zasáhnout.
Japonský úděl nastal ve slunečném pátečním odpoledni. Zemětřesení o síle 8,9 stupně Richterovy škály, které bylo nejsilnější v této oblasti za více než tisíciletí, udeřilo ve 14:46 místního času.
Japonsko je nejen jednou z nejpokročilejších ekonomik, ale patří také k nejpropojenějším zemím na světě. V jednu dobu v pátek přibývalo z Tokia na sociální síti Twitter 20 vzkazů za vteřinu. Zároveň Japonsko patří mezi nejnenasytnější konzumenty informací a místní média i vládní úřady měly po zemětřesení spoustu času dostat na místo kamery; jejich odhad, kdy a kde vlny udeří, se ukázal jako dost přesný.
To byl souběh událostí a okolností, které lidem umožnily - nebo je přinutily - sledovat pohromu novým způsobem. A když bylo po všem, zdálo se, že odvysílané záběry zasáhly obě strany světonázorového spektra: vědci zpochybňovali hranice vědy a a věřící zpochybňovali hranice víry.
Deepak Chopra, známý autor knih o duchovním životě a životním stylu, řekl, že při pohledu na katastrofu odvíjející se před jeho očima, se mu jako první vybavila japonská města Hirošima a Nagasaki, na která na závěr druhé světové války svrhly americké letouny jaderné bomby. Představil si, že by Američané mohli v přímém přenosu sledovat, co se po výbuchu bomb dělo.
"Byli bychom stejně tolerantní, jako jsme nyní my a mnoho dalších zemí, které si pořizují zásoby jaderných zbraní?" dodal.
"Žijeme v nesmírně zajímavých časech," řekl. "Zjišťujeme, že se nemůžeme citově nebo jakýmkoli jiným způsobem odpoutat od toho, co se děje kdekoli jinde ve světě. Jsme globální komunita. Musíme si uvědomit, že jsme teď zapojení do všeho, co se děje - všude." Ken Reeves, šéf předpovědí počasí serveru Accuweather.com, byl uchvácený i zděšený, když sledoval videozáznam aut snažících se ujet z trosek, před nimiž nebyl na dohled žádný vyvýšený terén. Sledoval skupinku lidí stojících na mostě, k němuž stoupající, vzedmutá voda hnala lodě. Nemohl si pomoct, aby v duchu nekřičel: "Můj bože, vypadněte z toho mostu!" Po celé roky už televizní stanice úspěšně stavějí na konceptu "reality, která není skutečná". A teď tu bylo něco jiného: realita, která byla skutečná, víc uchvacující a děsivější, než by mohl vyčarovat byť ten nejkreativnější či nejcyničtější televizní producent.
"Byl to šok vidět skutečnou realitu namísto falešné reality. Vypadalo to paradoxně nereálné," řekl jezuitský kněz James Martin z New Yorku. "Spousta televizních 'reality show' je založena na tom, že sledujeme, jak lidi trpí - fyzicky nebo psychicky nebo finančně. Je důležité pochopit, že na tomhle světě nemusíme vytvářet utrpení. Už tady je." Tsunami z roku 2004, které se přehnalo Indickým oceánem a zabilo na 230.000 lidí ve 14 zemích, znamenalo dramatický zvrat v povědomí o ničivém potenciálu obrovských vln. Přispěla k tomu i skutečnost, že záznam valící se tsunami zachytili svědci ve videonahrávkách na své mobilní telefony či kamery. Tato událost rovněž pobídla mnoho vědců, aby zintenzivnili snahy pochopit tsunami a informovat se o jejich nebezpečí. Připouštějí ale, že tato věda je stále ještě v plenkách. Neví se zatím například to, jak tsunami vzniká a proč ji některá zemětřesení u pobřeží spustí a jiná ne.
Shodují se ale, že tsunami tohoto rozsahu zatím ještě zdokumentováno nebylo a rozměr katastrofy jen připomíná, kolik práce ještě před vědeckým světem leží - a nejen před ním. Také teologové řeší vlastní otázky. Podle jezuity Martina možná nevěřící snáz stráví zneklidňující obrázky z Japonska než věřící, protože "nevěřící se nemusí potýkat s otázkou: Jak tohle mohl Bůh dopustit?"
