Váš film ukazuje příběh tří mužů, jimž odhalení sexuální orientace zkomplikovalo život. Natolik, že museli nakonec hledat azyl v Evropě. Ví se v Izraeli o situaci těchto lidí?
Příliš ne. Chtěl jsem na ten problém upozornit. Ani komunita gayů v Izraeli netuší, v jaké situaci ti lidé jsou. Netuší, že mezi námi bojují o přežití. Mnohým lidem tak film otevřel oči.
Je situace gayův Palestině horší než v jiných arabských zemích?
Nemám srovnání, jestli je tu rozdíl v právech pro palestinské gaye a arabské gaye obecně. Ve filmu zdůrazňuji politický kontext. Skutečnost, že jste Palestinec, vaši situaci hodně komplikuje. Řekl bych, že jsou vlastně největšími oběťmi izraelsko-palestinského konfliktu. Když vyjde na povrch jejich sexuální orientace, okamžitě jsou doma vnímáni jako kolaboranti Izraele. Být gay se považuje za západní módu a vliv. A cokoli, co přichází ze Západu, se ztotožňuje s Izraelem. Abdu (jedna z postav - pozn. red.) ve filmu vypráví zkušenost s policií. Zadrželi ho, protože ho načapali s přítelem. Ihned ho podezírali, že je agent Mosadu. Navíc když jsou odhaleni, mají problém i s rodinami, které jsou velmi tradiční. Všichni mí protagonisté popisují, že jim šlo doma o život, přičemž v Gaze je situace ještě o něco horší než na Západním břehu.
Jediná cesta je tedy utéci?
Nepřipadá v úvahu žít jako gay veřejně. Někteří možná potlačí sami sebe a ožení se. Když to ale na někoho praskne, nemá jinou možnost než utéct do Izraele, tedy ilegálně přejít. Není to jednoduché, ale existují způsoby, jak to udělat. Jakmile překročí hranici, začíná skutečné drama. V Palestině tak definitivně získá nálepku kolaboranta. A v Izraeli jsou na tom stejně. Izraelci nejsou k Palestincům nijak empatičtí. Je v nich kvůli konfliktu zakořeněn strach a nedůvěra. VTel Avivu, který je jinak dost liberální město, musí žít jako ilegálové. Palestinští gayové jsou v pasti, ve které je drží jednak jejich vlastní společnost, a jednak Izraelci, pro které to jsou prostě nežádoucí Palestinci.
Co se děje, když se dostanou na izraelské území?
V Izraeli žijí nelegálně, policie je může kdykoli zkontrolovat a deportovat domů. Není šance legalizovat si status, nikdy v Izraeli nedostanou azyl. Znám případ, kdy Izrael udělil azyl homosexuálovi z Maroka, u Palestince to ale nepřipadá v úvahu. V Izraeli jsou tak na přechodnou dobu, během níž musí co nejvíce splynout. Louie (postava z filmu -pozn. red.) například nosí Davidovu hvězdu, aby byl co nejméně nápadný. A nenápadní musí být i kvůli izraelským Arabům. Arabské rodiny jsou takové velké kmeny. Část rodiny žije na Západním břehu, část v Izraeli, ale jsou propojené. Pokud na někoho praskne, že je gay, všichni se to dozví. Proto Louie může do Jaffy (arabské čtvrti Tel Avivu -pozn. red.) pouze taxíkem, nemůže tam vystoupit a projít se, protože by ho někdo mohl poznat.
Jaké je pro ně tedy řešení?
Jediná možnost je odjet pryč. Protagonistům filmu se podaří získat azyl někde v Evropě, což může být vnímáno jako happy end, ale podle mě je smutné, že musí odjet.
Mají se na koho obrátit?
Obracejí se na izraelské nevládky, které mohou pomoci s azylem v cizině. Je to ale na hraně zákona. Právníci mohou poskytnout právní pomoc, už ale ne nabídnout přístřeší, peníze či svézt je autem. To zákon zakazuje. Jsou tu i palestinské organizace, ty se však věnují jen osvětě v oblasti práv gayů. Nekritizují palestinské úřady a nechtějí navázat spolupráci s Izraelci.
Věří vaši hrdinové v návrat?
Neztrácejí naději, ale zatím nepřipadá v úvahu ani návštěva. Jakýkoli Palestinec, který přiletí do Izraele, to má těžké a oni by do země museli přes Izrael, jen tam je letiště. I s evropským pasem bude zřejmý jejich původ a vstup do země bude těžký. Chybí jim sice vlast a přátelé, ale venku se uchytili. Mají práci, nové přátele a poprvé v životě svobodu.
Stále s kamerouRežisér, producent a scenárista Yariv Mozer je členem Evropské filmové akademie. Když byl během druhé libanonské války (2006) povolán do armády, vzal si s sebou kameru a natočil dokument My First War, osobní pohled na válku a její zmatek, chaos a dezorganizaci.  |
