Poznali se v sovětském gulagu. Antonio Leira Carpente a José García García. Dva vojáci z řad španělské prohitlerovské Modré divize, kteří odjeli bojovat do Sovětského svazu. Dva z několika set Španělů, které v oněch letech zajali Sověti a poslali do některého ze svých krutých pracovních táborů. Tak jako desítky tisíc dalších zajatců všech možných národností.
Utajené osudy
Španělé si nyní, po více než sedmdesáti letech, osud svých krajanů zajatých v bývalém Sovětském svazu připomněli. Španělský premiér Mariano Rajoy, jenž minulý týden navštívil jednu z bývalých sovětských republik, Kazachstán, totiž dostal od tamního prezidenta Nursultana Nazarbajeva zvláštní dar: oficiální archivní dokumentaci o španělských zajatcích v karagandském nápravně-pracovním táboře, jednom z největších lágrů sovětského gulagu.
ČTĚTE TAKÉ: |
Dvě knihy vázané v modrém sametu Rajoye viditelně ohromily, popsal španělský list El País či kazašská televizní stanice Astana TV. Dary při oficiálních a státních návštěvách politických představitelů jsou většinou nepřekvapivou protokolární rutinou, na kterou jsou všichni zvyklí a jež se odbude bez zvláštních emocí.
Premiér Mariano Rajoy
Rajoy však z Nazarbajevových rukou obdržel materiály, po kterých španělští historici baží už několik desítek let. A rovněž španělský premiér si podle kazašské televize knihy prohlížel přímo "s chlapeckou zvídavostí".
Rusko sice před více než dvaceti lety připustilo, že sovětskými lágry prošlo "mnoho" Španělů, až do setkání Rajoye s Nazarbajevem však království pod Pyrenejemi nikdy nezískalo jediný úřední záznam o svých zajatcích v jakékoli z bývalých sovětských republik.
Přes sto padesát osudů
Seznam v úhledném balení čítal 152 jmen. První kniha informuje o těch, kteří během pobytu v kazašských lágrech zemřeli. Ta je však podle listu El País poměrně útlá, mnohem obsáhlejší je druhá část se jmény těch, kteří několikaleté živoření a nucené práce přežili.
K takovým patřili i mariňák Leira Carpente a pilot García García, kteří do Sovětského svazu přijeli krátce po sobě na přelomu let 1938 a 1939. Tehdy by si stěží pomysleli, že o necelé dva roky později budou několik týdnů putovat v promrzlých dřevěných vagonech, namačkaní s dalšími zajatci, do nehostinných kazašských stepí. Španělé se seznámili a spřátelili až v táboře, kde byli díky svému dobrému fyzickému stavu okamžitě posláni na práci do uhelných dolů.
Lágr v karagadanské oblasti patřil k největším v SSSR, rozprostíral se na celkové rozloze 300 krát 200 kilometrů. Sověti ho založili v roce 1931 a začali tamní vězně využívat jako horníky v obřích dolech. V letech, kdy táborem prošli Carpente s Garcíou a ostatními Španěly, tam žily a pracovaly desetitisíce vězňů.
Mnozí nevědí nic
Když se Sověti v roce 1959 rozhodli tábor uzavřít, žilo v něm ještě okolo sedmnácti tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že oba Španělé bojovali na Hitlerově straně, v lágru strávili i několik poválečných let. O tom, že žijí, se jejich rodiny dozvěděly od propuštěných německých Židů. "Babička jednou dostala německy psaný pohled," vzpomínala námořníkova dcera Beatriz. "Ten člověk se její adresu naučil nazpaměť," dodala. Mnozí však dodnes nevědí, co se stalo s jejich blízkými.
Nazarbajev, který v Kazachstánu vládne tvrdou rukou od roku 1991, tak vysvětlil i předání knih. "Chci, aby znali osud příbuzných," uvedl v úvodu schůzky, která pak pokračovala očekávaným obchodním vyjednáváním. Knihy zkoumají španělští historici, podle nichž v sovětských lágrech skončilo celkem asi 750 Španělů. Přesné údaje o zajatcích nemá žádná země, sovětské archivy zůstávají i nadále z velké části uzavřené.
