Bosnu devastuje až 2000 sesuvů půdy týdně. Lidé přicházejí o domovy

Nyní je mu 65 let a i kdyby dokázal někde v bahně, které zaplavilo jeho obec, najít dokument o vlastnictví parcely, nebylo by mu to vůbec platné. Pozemek totiž zmizel spolu s velkou částí kopce, na kterém dům stál.

Stavba protipovodňových zátarasů poblíž Orašje.

"Je to horší než válka," zašeptal zlomený muž. Jeho rodina musela ve čtvrtek dům opustit v takové rychlosti, že nikdo z jejích osmi členů nestihl popadnout ani peněženku, doklady či mobilní telefon. Teď nic nemají.

Přes 2000 sesuvů půdy za týden

Skopljak dostává měsíční důchod, který činí 215 eur (asi 5900 korun) a který je zdrojem obživy i pro jeho manželku, syna i snachu. Bosnu totiž trápí nezaměstnanost ve výši 44 procent. Skopljak neví, kolik domů masa zeminy pohltila, byl by ale překvapen, kdyby se do svých domovů mohlo vrátit 30 procent ze 1430 obyvatel obce.

Bosenské úřady evidují za posledních několik dní přes 2000 sesuvů půdy. Bosnu spolu se sousedním Srbskem postihly nejhorší povodně za posledních více než sto let. V Bosně si záplavy a sesuvy vyvolané vytrvalými lijáky vyžádaly od minulého týdne odhadem na tři desítky mrtvých. Pod vodou jsou vesnice i celá města, desítky tisíc lidí musely opustit své domovy. Bosenský ministr zahraničí Zlatko Lagumdžija označil škody po povodních a sesuvech půdy za "nesmírné".

"Po válce neměli lidé nic," řekl Lagumdžija. "Dnes nemají nic s výjimkou hypoték, které si vzali na opětovné vybudování svých domovů," dodal ministr ve srovnání s následky války, která si v letech 1992 až 1995 vyžádala nejméně 100 000 životů a která miliony lidí připravila o domov.

Nyní je země opět vzhůru nohama. Autobusy a náklaďáky s tisícovkami dobrovolníků a humanitární pomocí zahltily ty silnice, které jsou ještě sjízdné. Lidé, které kalamita nepostihla, nabízejí své domovy těm, kteří o ně přišli. A to pomáhá.

Neznámí lidé si pomáhají mezi sebou

Jedinou dobrou věc, kterou Skopljak může o nynějším životě říci, se týká pomoci od neznámých lidí. Jistá žena ze sousedního města zatahala na ulici jeho manželku za rukáv, aby rodině nabídla přístřeší ve spodním patře svého domu. Jméno oné ženy dosud nezná.

Skopljak, když se brodí po kotníky bahnem, které zaplavilo obec, všude nachází části své domácnosti. "Myslím, že je to mé ložní prádlo. Támhle to je to, co zbylo z mé televize," říká.

Žena vylívá vodu z povodní ze svého domu.

Jeho 45letá sousedka Melkija Mulabdičová stála na kolejích, které vedou přes Topčić Polje, a brečela. Utekla z rodné Srebrenice, kde ztratila otce a dva bratry při masakru v roce 1995, který byl nejhorším vražděním v Evropě od konce druhé světové války.

"Tohle se mi stalo," řekla a zakryla si tvář třesoucíma se rukama. "Nikdy se sem nevrátím." Skopljakovy oči se zalily slzami. V sobotu se jeho syn přestěhoval do domu rodičů jeho manželky v jiném městě, kde se nejdříve pokusí získat doklady a pak se zřejmě vydá hledat budoucnost v jiné zemi. S sebou si vezme i radost Skopljakova života - dvouletou vnučku.

Během procházky obcí ho spatřil jeho přítel z dětství Salim Klobodanović, který vyšel ze svého poničeného domu. Oba muži se objali a plakali. Poté Klobodanović vzal Skopljaka za ruku a odvedl ho na zablácené pole u svého domu.

"Ramizi, poslouchej mě!" uchopil svého přítele za bradu a pozvedl ji. "Postavíme to tady," zadupal na zablácené zemi. "Ty a já, Ramizi. Společně. Ten pozemek jsem zdědil po svém otci. Od teď ho považuj za svůj."