Ve Washingtonu si tak kladou nevyhnutelnou otázku: Kdo je zodpovědný za ztrátu Iráku? Napsal to zahraničněpolitický komentátor listu The Washington Post Fareed Zakaria.
Jako Čína nebo Vietnam
Spojené státy si kladly podobnou otázku už v 50. letech kvůli Číně, v 70. letech kvůli Vietnamu. Odpovědi byly podobné: odpovědnost měli místní vládci. Vláda Jižního Vietnamu i čínští nacionalisté byli zkorumpovaní, neefektivní a slabí, neschopní být vstřícní ke všem skupinám společnosti a nebyli ochotní bojovat s takovým nasazením jako jejich protivníci. Platí i pro Irák a ještě ve větší míře.
První odpověď na tuto otázku zní: za prohru v Iráku je zodpovědný premiér Núrí Málikí.
Irácký premiér Núrí Málikí
Premiér a jeho vládnoucí strana se chovali jako gangsteři, sunnitům odepřeli přístup k mocenským pozicím, své odpůrce teroriozovali za pomoci armády, policie a milic. Vzpoura, které nyní čelí Málikího vláda, se dala plně očekávat, ostatně k ní už došlo v minulosti.
Od roku 2003 Irák čelil povstání sunnitů, jež potlačil až generál David Petraeus. Tehdy výslovně prohlásil, že jádro jeho strategie je politické - získání sunnitských kmenů a ozbrojenců. Petraeus často připomínal, že úspěch jeho tažení poskytl čas pro dohodu o dělbě moci v Iráku, která by do vládních struktur zahrnula sunnity.
ROZHOVOR K TÉMATU: |
Vysoký představitel zabývající se Irákem za vlády George Bushe řekl Zakariovi: "Málikí se nejen nesnažil o širší dělení moci, ale zrušil všechny již dosažené dohody a zastavil platby určené sunnitským kmenům a milicím. Začal také pronásledovat čelné sunnitské představitele." Terčem se stali mezi jinými irácký viceprezident a ministr financí.
Málikí u moci
Jak se vlastně Málikí stal premiérem Iráku? Bylo to výsledkem řady klíčových rozhodnutí Bushovy vlády. USA provedly invazi Iráku s malým počtem jednotek, což expert Tom Ricks nazval nejhorším válečným plánem v amerických dějinách. Vláda tak potřebovala místní spojence. Kvapně se rozhodla zničit vládnoucí sunnitské vedení a posílit zastánce tvrdé linie v šíitských náboženských stranách, které byly v opozici vůči Saddámu Husajnovi. To vedlo ke zhroucení struktury sunnitské moci, která byla v oblasti po staletí. Kroky jako rozpuštění armády a úřednictva spolu s odstraněním sunnitů i z dalších pozic byly možná ještě závažnější než sama invaze.
Turbulentní vývoj na Blízkém východě je často nazýván náboženskou válkou. Lepším pojmenováním je ale "vzpoura sunnitů". Napříč tímto regionem, od Iráku po Sýrii, se sunnitské ozbrojené gangy rozhodly postavit proti nesunnitským silám, které je podle nich utlačují.
Bushova vláda své činy často ospravedlňovala tím, že šíité musejí Iráku vládnout, protože tvoří většinu obyvatel. Pravdou ale je, že hranice těchto zemí jsou propustné, a zatímco v Iráku jsou šíité početní - Málikího strana ale vyhrála relativní nikoliv nadpoloviční většinou - v celém blízkovýchodním regionu jsou naopak v menšině. Sunnitskou revoltu tak udržuje podpora zvenčí - ze zemí tak rozdílných, jako jsou Saudská Arábie či Turecko.
ČTĚTE TAKÉ: |
Pokud si Bushova vláda zaslouží svůj díl viny za "prohru v Iráku", jak je na tom vláda Baracka Obamy a její rozhodnutí stáhnout americké síly z Iráku do konce roku 2011? Možná by bývalo bylo lepší ponechat v zemi malý americký kontingent, který by zabránil kolapsu země, podotýká Zakaria.
Proč Američané odešli?
Ale je třeba připomenout, proč americké síly Irák opustily. Málikí Spojeným státům odmítl poskytnout záruky, které jim dala každá země, kde jsou jejich vojáci nasazeni. Někteří komentátoři Obamovu vládu obviňovali ze špatného nebo ledabylého vyjednávání. Možná je to pravda.
Americký voják v Mosulu (snímek z roku 2010).
Ale ve dnech, kdy se diskutovalo o stažení amerických vojsk, vysoký irácký politik řekl: "Málikí nedovolí americkým vojskům zůstat. Írán Málikímu jasně řekl, že jeho požadavkem číslo jedna je, že v Iráku nezůstane žádný americký voják. A Málikí je Íránu zavázán."
Většinu z 24 let v exilu strávil Málikí v Teheránu a Damašku. Írán jeho stranu financoval takřka po celou dobu její existence. Politika Málikího vlády opravdu straní Sýrii a Íránu. Washington zvažuje, zda by byly účinnější vzdušné útoky nebo výcvik vojáků, skutečný problém je ale mnohem větší a schylovalo se k němu po deset let. V Iráku jde o hájení neobhajitelného.
