Lidovky.cz

Rozháněl Majdan, teď brání Ukrajinu. Když střílím, tak mezi oči, vypráví Sergej

Evropa

  7:00
DONĚCK - Směrem k ruské hranici se zvyšuje počet ukrajinských kontrolních stanovišť tam, kde silnice vedoucí do Ruska mají Ukrajinci v moci. Jsou to nejlépe střežené komunikace v zemi. Na starosti je dostávají nejzkušenější velitelé.

Major Sergej s focením nakonec souhlasil, jméno ale říct nechtěl foto: Petra Procházková, Lidové noviny

Silnici z Mariupolu do ruského Taganrogu hlídá muž, který své dvě děti neviděl už mnoho měsíců. Ve městě Mariopol ho znají jako „majora Sergeje“. Je nedůvěřivý, nepřístupný a jak sám řekl na úvod rozhovoru, se kterým souhlasil až po hodinovém přemlouvání, s novináři a politiky má ty nejhorší zkušenosti.

LN: Příjmení neprozradíte?
Neprozradím, ne kvůli sobě, že bych se bál, ale kvůli ženě a dětem. Mohli by se mi na nich pomstít.

LN: Vyfotit se ale necháte?
U vás moji tvář nikdo nezná. Podle jména by si je ale mohli najít.

LN: Nasazujete život dobrovolně, nebo jste byl mobilizován?
Ani jedno ani druhé. Já jsem profesionální voják. Všichni mluví o dobrovolnících, ale já jsem voják už 18 let. Sloužil jsem ve vojskách ministerstva vnitra, teď z nás udělali Národní gardu. Ale podstata je stejná. Jsme specialisté na podobné situace, jako je tady... Spousty zbraní mezi lidmi, žádná fronta, mezi civilisty se vmísili ti, kteří ještě před pár dny běhali mezi domy s granátometem a stříleli po nás.

LN: Kolik máte pod sebou mužů a co je váš úkol?
Stovka kluků, ale nejen mých, profesionálů. Na stanovištích jsou dohromady policisté, vojáci vojsk ministerstva vnitra a členové dobrovolnických, teritoriálních praporů a jiných ozbrojených formací. Vždy musí být někdo, kdo je naučí elementární disciplíně a návykům a bude je trochu kontrolovat. Tady jsem to já. Zatím mne všichni poslouchají.

LN: Co jste dělal před tím, než vás poslali bojovat na Donbas?
Stál jsem na Majdanu. Ale ne na straně demonstrantů, já jsem je měl rozhánět. A škoda, že jsme nedostali pokyn to včas udělat. Nebylo by žádné krveprolití, ani žádná válka teď tady a neukradli by nám Krym. Já jsem nikdy nebyl obdivovatelem prezidenta Janukovyče, ale jsem zastánce legálních metod boje, a ne revolucí. Lidé si ho zvolili, a v příštích volbách si měli zvolit někoho jiného. Ne udělat puč a vyprovokovat Rusy, aby se zmocnili Krymu a teď se pokouší sebrat nám i Donbas.

LN: Na Majdanu jste nedostali pokyn likvidovat demonstranty?
Vůbec ne. Naopak. Já jsem za tu dobu, co byly nepokoje v Kyjevě, ztratil 117 kolegů z vnitřních vojsk. A ti údajní ostřelovači, kteří měli 21. Února zabíjet protestující, to rozhodně nebyli lidé od nás. Ani od jiných státních složek. Vždyť my jsme na Majdanu neměli vůbec zbraně. Jen jsme dělali živé štíty. Na nás mohli házet molotovovy koktejly, ale my jsme se nesměli ani hnout. Takže vše nebylo tak mírumilovné, jak píšete vy, v Evropě.

LN: Přesto teď s lidmi, kteří hájí ideje Majdanu, stojíte bok po boku na jednom kontrolním stanovišti a kryjete se navzájem. Není to absurdní?
Napadl nás vnější nepřítel. Rusové nám sebrali Krym a mysleli si, že to tak snadno půjde i s Donbasem. Když se na obranu vlasti vrhli dobrovolníci, ať už to byl kdokoliv, viděl jsem, že máme společný cíl. Co bude ale po válce, to ani nechci vědět. Tolik ozbrojených lidí, kteří pocítili svou sílu, a nehodlají se podřizovat současné vládě, to bude pro vedení země obrovský problém.

LN: Stará se velení o vás tak, jak byste si to představovali? Máte zbraně, jídlo, oblečení?
Kdyby nebylo místních dobrovolníků, jsme nazí. 90 procent všeho, co máme, je od nich. Sbírají to mezi lidmi a vozí nám to. Jeden poslanec nám jednou přivezl neprůstřelné vesty, a ukázalo se, že je prostřelí i dětský prak. Takže takovou pomoc nepotřebujeme. Ale místní lidé jsou obrovskou pomocí. Nikdo, žádná vláda, jim nemusela říkat, co mají dělat, a oni to dělají. Kvůli nim tady jsem. Ne kvůli vládě. Té už nevěřím. Víte, co jsem viděl, když se Majdan zmocnil vládních budov? Jak z některých úřadů dav vynáší desítky plazmových televizí, drahý nábytek, obrazy... Tak si žili naši politici. A my? Nic se zatím nezměnilo.

LN: Máte nového prezidenta...
Není špatný, ale je sám. Nejhorší je, že ani on si neuvědomuje, jak si proti sobě tím Majdanem vláda postavila armádu a nás, vnitřní vojska. Vždyť o mrtvých demonstrantech se mluví jako o hrdinech, jejich rodiny dostanou obrovské peníze, a můj kamarád, po kterém zůstalo pět dětí a který zahynul v Kyjevě, je pro ně nic. Proč i jeho vdova není odměněna jako žena padlého hrdiny? A ještě na nás chtějí svést to, že jsme ze střech stříleli na neozbrojené lidi – za prvé nebyli neozbrojení, za druhé – my se vždy strefíme. Já když střílím, tak jen mezi oči.

LN: Za vyjádření občanského postoje ale trestat ranou mezi oči není nejsprávnější...
To jsem neměl na mysli. Ale mně se nelíbilo, jak mladí kluci běhali po ukrajinských městech a strhávali sochy Lenina. Copak to je možné? To není pořádek, to není řád. Pak se rozhodnou, že strhnou ještě jinou sochu, třeba Suvorova, a udělají to. Jsem rozhodně proti ničení čehokoliv. Nakonec víte co? Lenin je symbolem revoluce, a přesně toho, co oni dělají teď. Právem revoluce se může všechno. Takže strhávali svého učitele. Myslím si, že ten chaos u nás je důsledkem zrušení trestu smrti. Dokud ho neobnoví, nebude klid.

LN: Jste jen několik kilometrů od ruské hranice. Můžete potvrdit, že na vás střílejí mj. i z ruského území?
Ano. Teď už několik dnů nemám ztráty, ale mám raněné. Začnou střílet, schováme se, když to ustane, snažíme se zjistit odkud to bylo a protivníka neutralizovat. Někdy je střelba vedena prokazatelně z ruského území. Ale jak to mám dokázat? To by tady na místě musel někdo vyšetřit. Já to poznám podle druhu zbraně, dostřelu, jámy, která zůstane po dopadu granátu. Nejsem nijak zaujatý. Mám polovinu příbuzných v Rusku. A vlastně musím říct, že jsem ruskému prezidentovi Putinovi vděčný. Protože on mi pomohl ke třem věcem. Za prvé sjednotil Ukrajinu. Dnes tady stojíme spolu vedle sebe, my, kteří jsme na sebe ještě před pár měsíci házeli dlažební kostky. Za druhé se obnovila ukrajinská armáda a roste úcta k ní. A za třetí, všichni víme, že máme vlast a co to je vlastenecký duch. To tu nebylo, a teď to díky Putinovi máme. Ale to neznamená, že jsem proti Rusku. Já nechci ani do Evropské unie, ani být pod diktátem Moskvy, já chci žít ve svobodné Ukrajině a za to tady nasazuju krk. Rozhodně nechci hájit zájmy Američanů, kteří si také na Ukrajině vaří svoji polívčičku a přitom nám nepošlou žádné zbraně.

LN: Jak dlouho podle vás ještě tato situace potrvá?
Nevím. Nemuselo k ní vůbec dojít. Na Krymu jsme se měli Rusům postavit. I když můj otec je také Rus, matka Ukrajinka, musím říct, že tady je ruská agrese jasná. Tím, že jim naše vláda odevzdala bez jediného výstřelu Krym, navnadila je na Doněck. Vojáci na Krymu byli připraveni se bránit, ale voják bez rozkazu nemůže dělat nic.

LN: Byli jste ale na takovou válku připraveni?
Těžko říct. Já jsem si celý život myslel, a připravovali mne na to, že válka být může. S kýmkoliv. Jen ne s Rusy nebo Bělorusy, našimi nejbližšími. A teď bojujeme s Rusy. Věřím, že bráním Ukrajinu, ale mám obrovské pochybnosti o těch, kteří stojí v jejím čele. Kvůli nim jsme si nenechal zlomit nos, kvůli nim každý den neriskuju život. To oni mne podvedli, když mě a mé muže poslali do Luhanska a pak nám ho nedovolili dobýt.

LN: Všichni vojáci ministerstva vnitra se podřídili novému vrchnímu veliteli?
Většina. Ale příslušníci Berkutu, těch speciálních jednotek, ne. V Luhansku se mi stalo, že jsem se dostal do kontaktu s protivníkem. Měli jsme masky, my i oni. Pak jsme se nějak dohodli a sundali je. A já koukám – Saša! Saša Jefremov, kluk, co byl jako příslušník Berkutu na Majdanu, se kterým jsem tam týdny žil, kamarád. Říkám mu, co blbneš. Za koho bojuješ. A on mi povídá – za 500 dolarů měsíčně. Stejně tak Čečenci, které jsme viděli, bojují u nás za peníze, ne za ideu.

LN: Dopouštějí se skutečně takových zvěrstev, o jakých se mezi lidmi hovoří a někdy to šíří i média?
Je válka. Ale na vlastní oči jsem viděl znásilněnou osmiletou holčičku. To mi stačí... Ale i na naší straně mohou být problémy. Ty oddíly jako Dněpr, Azov, to jsou horkokrevní mládenci. Teď tady u sebe jich pár mám. Jsou super v boji, poslouchají, ale až prý to skončí, jdou osvobozovat Krym. Ať jim to v Kyjevě povolí nebo ne. A pak? No pak půjdou na Kyjev a vyženou ty darmožrouty, oligarchy, politiky, kteří neumějí přijímat rozhodnutí a zodpovědnost a namísto, aby nás už dávno nechali dobýt alespoň Luhansk, tak nás nechají vařit v kotli a my máme každý den další a další ztráty. Ti dobrovolníci z Azovu a Dněpru nejsou profesionální vojáci, ale dostali zbraně a obrovsky jim vyrostlo sebevědomí. S nimi bude mít Porošenko ještě velké problémy.

LN: O vás se starají místní dobrovolníci. Ale kdo platí žoldákům z druhého tábora?
Nevím, z Kyjeva jim peníze určitě neposílají. Finance sem jdou prokazatelně z Ruska. Ale ne přes náš post. My hranici kontrolujeme na našem úseku.

LN: Máte strach?
Bojím se zranění. Být mrzákem, to nechci. Když smrt, tak rychlá. To je moje největší přání v danou chvíli.

Zkrácená verze rozhovoru vyšla v Lidových novinách.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.