Lidovky.cz: Úspěchy Islámského státu na syrském a iráckém bojišti přiměly Spojené státy ke změně taktiky. Po zahájení leteckých úderů proti pozicím radikálů schválil Washington plán na vyzbrojování umírněné syrské opozice. S ohledem na stávající situaci v Sýrii se ovšem vnucuje otázka, zda umírněná opozice vůbec ještě existuje.
Popravdě, umírněného povstalce dnes aby v Sýrii pohledal. Z prodemokratické opozice, na začátku konfliktu zásadního hráče, zbývá po třech a půl letech války pouhé torzo. Zlomila ji její nejednotnost - nikdy nebyla kompaktní, syrský odpor se lišil region od regionu a město od města, přičemž každá oblast má specifické požadavky, významnou roli sehrály i kmenové spory. Umírnění povstalci nebyli schopní stanovit si jednotné politické cíle, shodnout se na tom, jak přesně by měla země po svržení režimu Bašára Asada vypadat. Brzy se tudíž začali štěpit, v boji proti Asadovi je oslabovaly vzájemné střety. Politická opozice zastupovaná exilovou Syrskou národní radou je v diaspoře odtržená od dění a její reprezentativní hodnota je nulová, prakticky nikdo už ji nepovažuje za partnera.
ČTĚTE TAKÉ: |
Na syrském bojišti dnes působí pouze dvě relevantní síly: armáda Damašku a islámští radikálové, které, na rozdíl od Syrské svobodné armády a dalších umírněných ozbrojených skupin, pojí relativní ideologická jednota. O nemalých finančních prostředcích, získaných díky podpoře států Perského zálivu a nyní i z vlastních dobytých zdrojů, ani nemluvě. Tedy zpět k vaší otázce: ano, umírněná opozice stále existuje, ale je nesmírně slabá a tváří v tvář silám režimu či islamistům nemá šanci.
Řady Syrské svobodné armády řídnou. Umírněná syrská opozice byla vytlačena na samý okraj dění,
Lidovky.cz: Objevují se také zprávy o spolupráci umírněných rebelů s džihádisty...
Ano, příkladem může být osud zavražděného novináře Sotloffa, jehož do rukou Islámského státu vydali právě oni takzvaně umírnění povstalci. Umírněné a islamisty spojuje odpor proti Asadovu režimu, jednají podle známého hesla „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Z řad umírněné opozice také zaznělo, že se Spojenými státy spolupracovat budou, ale pouze na odstranění vládního režimu, nikoli na boji proti Islámskému státu.
VÍCE ZDE: |
Lidovky.cz: Není to trochu paradoxní situace? Jak mohou USA v takových podmínkách hledat svého „umírněného“ spojence?
Kdyby to bylo jen na nich, tak velmi těžko. Obávám se, že Američané sami tápou. Jejich dlouhodobou strategií bylo svržení Bašára Asada, jenže se ukázalo, že bez větší intervence to nebude tak snadné, a větší intervence zase nebyla možná, protože Asad je strategickým spojencem Ruska. Západ využil aspoň možnosti zásobovat umírněnou opozici materiální pomocí, tehdy ovšem takzvaně neletální, tedy takovou, která nezpůsobuje smrt protivníka. To znamená, že posílal hlavně humanitární pomoc, a když už vojenský materiál, tak typu maskáčových oděvů, taktických vest atd. Změnil to až raketový vzestup Islámského státu. Spojené státy jsou nyní ochotné podporovat umírněné povstalce nejen vojenským výcvikem, ale také zbraňovými systémy.
Lidovky.cz: Sám ale podotýkáte, že co se syrské války týče, nemají Američané příliš jasno. Jak si distribuci své vojenské pomoci představují v praxi?
Nezbývá jim nic jiného, než se spolehnout na své lokální spojence, tedy Turecko a Jordánsko. Tyto státy ostatně plní roli prostředníků Západu už nyní, především Turecko, které má v Sýrii své vlastní zájmy a v tamním konfliktu se velmi silně angažuje. Nejvíce zbraní dostávají syrské umírněné skupiny právě od Ankary. Turecko i Jordánsko do Sýrie posílají také vojenské poradce, které trénují v pohraničních výcvikových centrech. Mnozí z nich jsou mimochodem dobrovolníci z řad syrských válečných běženců, kteří se rekrutují z uprchlických táborů. Stejný postup bude pravděpodobně platit i v případě americké pomoci. Pokud turecká armáda, případně turecké tajné služby, mají kontakt na nějakou konkrétní povstaleckou skupinu a jsou s ní zadobře, zprostředkují jí podporu Američanů.
Americké tomahawky a letadla startují k náletům proti Islámskému státu:
Lidovky.cz: Mluvil jste o kontaktech umírněných povstalců s radikály. Kdo zaručí, že se dodávky zbraní neocitnou v rukách Islámského státu?
Bohužel nikdo, to je největší slabina toho amerického plánu. Zbraně mohou být ukořistěny, prodány, vyměněny... Riziko, že část z nich skončí u radikálů, je obrovské a pravděpodobně se to i stane, možná dokonce ve větší míře. Vzpomeňme si, že před několika dny propustil Islámský stát 49 tureckých rukojmích. Z dobré vůle a zadarmo? Stěží.
Lidovky.cz: Jaká je role Turecka v syrské krizi?
Klíčová, přestože zůstává ve stínu angažmá Západu. Ankara má se Sýrií vlastní plány a válka jí dává prostor, aby se je pokusila uskutečnit. Zaprvé tu máme mocenský rozměr: Turecko touží po pádu Asadova režimu, protože s ním dlouhodobě není zadobře. Na místě Bašára Asada by rádo nastolilo vládu, která by vůči němu byla vstřícnější, v ideálním případě přímo protureckou. Ruku v ruce s tím jde regionální mocenské soupeření s Íránem. Teherán pevně stojí za Asadem. Pád syrského režimu by ho oslabil, zkomplikoval by mu cestu jak k jeho spojenci Hizballáhu v Libanonu, tak do Palestiny. A vzniklé mocenské vakuum pak rádo vyplní právě Turecko.
    |
Oblast Sýrie navíc není strategická jen geopoliticky, je to také vhodné místo pro transport ropy a zemního plynu. U libanonsko-izraelských hranic se teď objevují zajímavá naleziště, Irák a Írán v souvislosti s energetickými surovinami snad ani připomínat nemusím. Turecko v posledním desetiletí usiluje o to, aby se stalo klíčovým energetickým uzlem mezi Blízkým východem a Evropou, takže ovládnutí Sýrie by mu zajistilo také kontrolu nad produktovody. Právě proto Ankara už od samého začátku války lobbuje na půdě NATO i dalších mezinárodních institucí za to, aby se Západ více snažil o svržení Asadova režimu. Vedou ji k tomu čistě pragmatické pohnutky.
K TÉMATU: |
Lidovky.cz: Západ se k vojenské intervenci v Sýrii nakonec odhodlal, i když nikoli proti režimu. Bude ofenziva proti Islámskému státu úspěšná?
Pokud chce Západ dostát svým prohlášením a Islámský stát opravdu zničit, dokáže to pouze v koalici s lokálními spojenci a kombinací několika postupů. Dodávky zbraní a letecké údery jsou jedna věc, ale je otázka, jestli budou stačit. Osobně si myslím, že Západ se nevyhne přímější intervenci. Byť ne ve formě pozemní invaze, do té se mu rozhodně nechce a je otázka, za jakých okolností by byl ochoten k ní sáhnout, jestli vůbec.
Lidovky.cz: V Iráku Západ podporuje tamní regulérní armádu či kurdské pešmergy, tedy síly, které v boji s radikály vykazují aspoň relativní úspěchy. Navíc se může opřít o iráckou vládu. Co zmůže v Sýrii, kde se mu nic podobného nenabízí?
Není vyloučeno, že se nakonec přece jen nevyhne spolupráci s režimem. Například prostřednictvím přímé podpory syrské armády. Západ má teď před sebou velké dilema: dál jít proti Asadovi, nebo s ním dočasně táhnout za jeden provaz. O účinnosti té první cesty přitom můžeme, především ve světle posledního roku, vcelku oprávněně pochybovat. Když bude Západ dál usilovat o Asadův pád, pak si musí uvědomit, že jedinou opozicí, která je teď Bašáru Asadovi schopná čelit, je Islámský stát. Takže jsme znovu u „nepřítel mého nepřítele“ a otázky menšího zla. Je možné, že Západ se nakonec přece jen rozhodne pro Asada.
JOSEF KRAUS Josef Kraus působí na Centru bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany a jako vědecký pracovník na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborně se zaměřuje na oblast Středního východu, zejména na Islámskou republiku Íránu, a fenomény terorismu, náboženského radikalismu a konflikty o suroviny. |
