Ruské rakety vypadají jak ohňostroje. Jenže zabíjejí, říká ukrajinský voják

Když usedáme za stůl a já si chystám diktafon, naplní potemnělé sklepní prostory letenské kavárny hlasitá hudba od baru. „Nevadilo by vám, kdybychom se trochu přesunuli, ať máme víc klidu?“ zeptám se trochu provinile svého společníka. Nevadilo. Urostlý čtyřicátník bez okolků vstává, bere náš stůl do rukou a od úpatí schodiště ho přenáší do opačného rohu místnosti, kam ho rázně postaví. Pak si znovu sedne: po levici má zeď, schody přímo před očima. „Takhle je to lepší. Pro vojáka taktická poloha,“ blýskne po mně úsměvem. Volodymyr Kuchar, dříve známý analytik a novinář, dnes příslušník 12. praporu ukrajinských jednotek územní obrany. V Praze, kam přijel na pozvání svých místních přátel, tráví několik dnů ze své dvoutýdenní dovolené, přesto má na sobě uniformu s nepřehlédnutelnou ukrajinskou vlajkou na levém rameni.

Lidovky.cz: Jsme v Praze, 2000 kilometrů od války na Donbasu, a navíc máte dovolenku. Tak proč ta uniforma?
Dřív by mě to ani nenapadlo, k armádě jsem nijak blízko nemíval. Jenže uplynulý rok všechno změnil. Musel jsem se naučit spoustu věcí, které pro mě dřív byly nepředstavitelné. A teď, po čtyřech měsících, kdy na východě Ukrajiny válčím proti Rusku, jsem si na uniformu jednoduše zvykl. Popravdě, je dost pohodlná a se všemi těmi kapsami i velmi praktická. Ale hlavně se za ni nestydím. Naopak: chci dávat najevo, že patřím k ukrajinské armádě, k národu, který se snaží odolat invazi.

Lidovky.cz: Narukoval jste dobrovolně. Náhlý impuls, nebo rozhodnutí, které ve vás zrálo delší dobu?
Jako novinář jsem musel být nestranný, jenže bylo to pro mě čím dál tím těžší. Po Majdanu přišel Krym, pak Doněck, (sestřelení letu) MH17, všechny ty tragédie, na které jsem samozřejmě měl svůj názor, ale nemohl jsem ho vyjádřit. Mohl jsem jen pozorovat a informovat o tom, co vidím, a rostl kvůli tomu ve mně stále silnější pocit viny. Zlomil se, když jsem byl v Doněcku: rozhodl jsem se, že takhle už dál žít nemůžu a že musím něco udělat. A ta správná věc, kterou může ukrajinský muž udělat, je vstoupit do armády. To rozhodnutí vypadá obtížně, ale ve skutečnosti není: riskovat život v boji je svým způsobem jednodušší, než když jen sedíte a necháváte skrze sebe proudit záplavu zpráv, jedné horší než druhé. Bezmoc, kterou při tom cítíte, je tak bolestivá, že vás paradoxně ohrožuje víc.

Za svou uniformu se nestydím. Spojuje mě s národem, který odolává invazi, říká...

Lidovky.cz: Jak dlouho trvalo, než vás do armády přijali?
Původně jsem se přihlásil do Národní gardy, ale uplynul měsíc a půl a odpověď nikde. Tak jsem se obrátil přímo na ukrajinskou armádu a tam už to bylo hodně rychlé, na frontu mě poslali během tří dní. Ani jsem nestihl uspořádat si všechny potřebné věci, i když je pravda, že v předchozích týdnech jsem absolvoval střelecký kurz, nakoupil si armádní výstroj a navštěvoval výcvikový program určený pro speciální jednotky. Takže nějaký základ jsem přece jen měl.

Lidovky.cz: Pomohl vám?
Cítíte se trochu lépe, ale na skutečnou válku vás to připraví jen stěží. 90 procent mého praporu byli dobrovolníci s žádnými nebo jen minimálními vojenskými zkušenostmi a myslel jsem si, že nás čekají tak tři, čtyři týdny výcviku. Místo toho to byly jen ty tři dny, načež nám do rukou dali kalašnikovy a poslali nás do Luhanské oblasti k řece Severní Doněc. Bylo to v půlce srpna, kdy ukrajinská armáda postupovala, a zapojit se do rozběhnuté operace pro nás představovalo velkou výzvu, jak fyzickou, tak psychologickou. Na rozdíl od regulérní armády jsme se viděli poprvé v životě, nebyli jsme stmelení předchozí společnou službou. Sžívali jsme se za pochodu, zvykali si pohybovat se v podmínkách, které většina z nás předtím neznala, například spánek pod širým nebem. A společně jsme se učili také čelit nepříteli. Do začátku září se našim jednotkám dařilo, chystali jsme se obklíčit Luhansk, čímž bychom odřízli zásobování Doněcku. Tehdy se do bojů otevřeně zapojily ruské síly. V noci na 4. září ostřelovaly naši základnu v obci Dmytrivka raketomety Směrč, a to zpoza hranice, z ruského území.

Lidovky.cz: Jak si tím můžete být jistý?
Dmytrivka leží velmi blízko u hranice, okolní terén monitorovali naši muži. Každý voják se rychle naučí být ve střehu. Na noční obloze vás nezajímají hvězdy, ale záblesky raket a drony, musíte umět odlišit zvuk vašich raket od těch nepřátelských, vypočítat vzdálenost i rozpoznat, odkud byly vypáleny. Místo, odkud nás Směrč ostřeloval, se nám podařilo jasně určit. Já osobně jsem tehdy nebyl v Dmytrivce, držel jsem pozici v nedaleké obci Vesela Hora, ale ty rakety jsem viděl také. Když startují, mohla byste mít pocit, že sledujete ohňostroje, veselou oslavu Nového roku. Jenže ve skutečnosti je to smrtící zbraň, a pokud chcete přežít, zbývá vám nějakých 30-60 vteřin, abyste se ukryla. To si ve válce vypěstujete rychle: zbystřenou schopnost všímat si, co se kolem vás děje, a okamžitě vyhledat úkryt. Protože s bombou nemůžete bojovat, můžete jen najít to správné místo, kam se před ní schovat.

Obce Dmytrivka (žlutá) a Vesela Hora (zelená).

Lidovky.cz: Podařilo se tu noc schovat všem?
My ve Veselé Hoře jsme přežili, nikdo z nás nebyl ani zraněný, přestože naše kryty zaplavila voda z raketami poničených trubek. Nepřátelské rakety však nemířily přímo na nás, ale na Dmytrivku, a tam zabíjely. Jen v mém praporu zahynuli tři muži.

Lidovky.cz: Den poté, 5. září, byl na základě dohod z Minsku vyhlášen klid zbraní. Uvítal jste ho?
Dohoda z Minsku je taková dvousečná zbraň. Ano, boje už nejsou tak intenzivní a aktivní vojenské tažení zatím skončilo, nikdo se od té doby nepokusil o průnik. Na druhou stranu, dělostřelecké útoky pokračují, na některých místech nepřetržitě a jsou oblasti, například okolí města Ščastje, kde jsou vesnice vypálené, prakticky srovnané se zemí. Je to jako první světová válka, válka ze zákopů. Pro nás, ukrajinskou armádu, je výsledek příměří jasný: přišli jsme o iniciativu, a místo toho, abychom obsazená území dobyli zpět, když jsme měli reálnou šanci, jsme se museli stáhnout a vyčkávat. To hraje do karet teroristům, kteří se mezitím mohou vzpamatovat a doplnit zásoby a výzbroj. V mnohém to připomíná události v Gruzii nebo Abcházii.

Lidovky.cz: V čem?
Ruská taktika na východě Ukrajiny je stejná: vyslat na dané území loajální síly, pak je vojensky podporovat a ve chvíli, kdy se ty proruské síly dostanou do potíží, vyvinout diplomatický nátlak a požadovat klid zbraní. Jakmile ho dosáhnou, napumpují tam další vojáky a další zbraně, zlepší organizaci, načež znovu udeří. Část hranice nemáme pod kontrolou a teď se ji ani nemůžeme pokusit získat. Každý den trvání příměří tak separatistům umožňuje přijímat z Ruska nové zbraně, každým dnem jsou silnější. Na začátku neměli prakticky nic, teď disponují raketami a dalšími moderními a drahými zbraněmi, ani nemluvě o těch, které používají samotné ruské jednotky. To, co se na Donbasu děje, je absurdita, k níž by bez ruské intervence nikdy nedošlo. Tahle část Ukrajiny byla vždycky jakýsi politicky spící region, davové protesty nezná, tamní lidé se nikdy nebouřili.

Lidovky.cz: Vůdci obou samozvaných lidových republik se ovšem na jejich podporu odvolávají...
Donbas není jednolitá oblast, vím to z vlastní zkušenosti, služebně jsem tam často jezdil ještě před vstupem do armády. Na severu Luhanské oblasti se mluví ukrajinským dialektem a většina tamních lidí smýšlí proukrajinsky. Směrem na jih k řece Severní Doněc už je to tak 60/40 nebo 50/50, záleží na konkrétním městě nebo vesnici. Navíc, i tenhle odhad je zjednodušený, protože ne o všech se dá mluvit jako o vyhraněných stoupencích jedné či druhé strany, dost lidí váhá a vyčkává, kdo zvítězí. Jižně od řeky jsou naleziště kvalitního uhlí a hornické vesnice. Tamní lidé žijí a pracují ve velkých kolektivech a jejich psychologií je poslouchat slova souseda a příkazy nadřízeného, takže se s nimi snadno manipuluje. A shodou okolností, zrovna tenhle region teď ovládají teroristé s ruskou armádou v zádech.

Ozbrojení proruští separatisté pózují se snímkem sovětského diktátora Stalina...

Obyvatelé Doněcku čekají na rozdělování humanitární pomoci.

Od příbuzných místních vím, že situace se tam rychle zhoršuje, nejsou peníze ani potraviny, hlavně starší lidé hladovějí, jídlo hledají i v odpadkových koších. Část z nich si sice myslí, že mají svoji Luhanskou lidovou republiku, ale to není nic jiného než fantom, propagandistické klišé. Ve skutečnosti žijí bez podpory státu, protože stát, to je fungující legální ekonomika, daně, mzdy a důchody a také aparát, který to zajišťuje. To všechno je na území kontrolovaném separatisty v troskách. Kvůli zoufalým životním podmínkám se tak hodně obyvatel od vzbouřenců odvrací. Nicméně pořád je tam tak třetina těch, kteří věří, že Rusko je jejich stát, matka i božstvo. A nikdy věřit nepřestanou.

Lidovky.cz: Perspektivy Donbasu bývají přirovnávány ke zmrazenému konfliktu v Podněstří. Jaký je to pocit, bojovat v zákopové válce, jejíž konec je v nedohlednu?
Nebudu tvrdit, že je to snadné. Přesto vím, že naše mise není jen důležitá, ale nutná. Kremlu Donbas nestačí, když dostane příležitost, zaměří se na Charkov, Cherson, Oděsu... Nepotřebují víc země, mají jí sami dost. Architekti myšlenky velkého Ruska chtějí Ukrajinu destabilizovat, pro svůj Rosskij mir potřebují zničit koncepci Ukrajiny jako takové. Aby uspěli, musí ovládnout Kyjev, což se jim nepodařilo, tak se, aspoň prozatím, zaměřili na tzv. Novorusko, jenže ani to se nevyvíjí tak úplně podle jejich představ. Jejich plány se naplnily tak na 7 procent, ve srovnání s tím, po čem touží, je to naprosté nic. Ukrajinské vládě se sice ještě nepovedlo obnovit suverenitu naší země, ale neválčíme nadarmo. To, co děláme, je smysluplné a správné. Pokud boj o Donbas vzdáme, válka zachvátí i další části Ukrajiny, tím jsem si stoprocentně jistý.