Fred Abrahams je speciálním poradcem organizace Human Rights Watch (HRW). Stál u vzniku tzv. Emergency Teamu HRW, který zasahuje v krizových oblastech. Abrahams má za sebou dlouholeté zkušenosti z válečných konfliktů, vyšetřoval zločiny proti lidskosti v Iráku, Libanonu, Libyi, Sýrii, Pásmu Gazy, Srí Lance či v Kosovu (svědčil u soudu se Slobodanem Miloševićem). Do Prahy přijel jako host festivalu Jeden svět a protagonista dokumentárního snímku E-TEAM.
Lidovky.cz: Diplomaté bojují za záchranu uneseného Čecha, ale Libye je rozvrácený stát. Nabízí vůbec prostor pro diplomatická jednání?
Diplomacii bychom neměli podceňovat, vyjednávání jsou pro záchranu rukojmích klíčová a přinášejí výsledky. Vždy existuje naděje na osvobození zajatců, a to i z rukou těch nejhorších zločinců – vím o případech lidí, které věznily velmi nebezpečné skupiny, a přesto se dostali na svobodu, jak v Sýrii, tak Libyi. Problém ovšem je, s kým jednat. Libye jako stát zkolabovala a vymkla se jakékoli kontrole. Dvě soupeřící vlády jsou jen špička ledovce; moc v zemi je roztříštěná mezi desítky až stovky ozbrojených skupin, které válčí mezi sebou navzájem. Podobá se to rozbitému zrcadlu, diplomaté se budou pohybovat mezi střepy. Mají před sebou nesmírně obtížnou práci.
Lidovky.cz: Svržení Kaddáfího mělo Libyi pomoci. Místo toho ji uvrhlo do chaosu. Proč?
Tři zásadní důvody, přičemž každý z nich by stačil, aby způsobil vážné problémy. V Libyi se bohužel sešly všechny naráz. Zaprvé: katastrofální selhání mezinárodního společenství. Nejen Libyjci, ale i Západ se domnívali, že stačí odstranit zloducha a přijde demokracie. Což je samozřejmě neuvěřitelná hloupost a fatální mýlka. Muammar Kaddáfí byl diktátor, který v rukách třímal otěže celé země. Žádná skutečná ministerstva, žádné soudy, žádné funkční instituce, jen Kaddáfí a jeho rodina, kteří rozhodovali absolutně o všem. Jakmile je odstraníte, nutně vznikne vakuum. Vyplníme ho opravdovou vládou, myslel si svět, protože demokracie znamená vládu vybranou ve svobodných volbách. Když jsou volby, automaticky je i demokracie. A skutečně, z demokratických voleb vzešla nová libyjská vláda a vypadala moc dobře – do té doby, než se ukázalo, že nemá instituce, o které by se mohla opřít. Vybudovali ji na písku, do kterého se brzy začala propadat.
  |
Ale chybovali také Libyjci, to je ten druhý důvod. „Jsme si jistí, že tahle Libye bude lepší než ta předchozí,“ usmívali se na nás krátce po revoluci a říkali nám, že si tu lepší budoucnost vytvoří sami. Díky za pomoc se svržením Kaddáfího a dodané zbraně, ale teď už to zvládneme, odmítali další asistenci Západu. Když teď mluvím se svými libyjskými přáteli, přiznávají, že se hluboce mýlili. Pád Kaddáfího nebyl konec, ale začátek cesty, na které pak obě strany zabloudily.
Lidovky.cz: Jakou roli sehrály Kaddáfího zbraně?
Ano, to je ten třetí důvod. Kaddáfí měl obrovský zbrojní arzenál, doslova hory zbraní. NATO během intervence v Libyi vybombardovalo základny, kde byly uskladněny, ale už nepohlídalo, co se s nimi bude dít dál. Takže si je rozebrali místní. Ty zbraně jsou dnes rozeseté po celé Libyi, dostávají se dokonce i za její hranice, objevily se v Egyptě, v Pásmu Gazy, v Mali... Po zuby vyzbrojená Libye a politická nestabilita namíchaly smrtící koktejl, který navíc neničí jen Libyi a region, ale ohrožuje také Západ.
Zásoby munice nalezené v Libyi nedaleko hranic s Tuniskem.
Lidovky.cz: Libye jako most teroristů do Evropy?
Hrozba, o níž se v poslední době diskutuje stále častěji, bohužel právem. Pobřeží Libye a Itálii, tedy ostrov Lampedusa, od sebe dělí nějakých 150 kilometrů. Radikální skupiny, kterých v Libyi není zrovna málo, mohou poměrně snadno proniknout do pašeráckých sítí a nastrčit mezi uprchlíky své lidi. Je to velmi reálné nebezpečí, které nesmíme ignorovat.
Lidovky.cz: Ale jak mu čelit? Stabilní Libye se zdá být v nedohlednu...
Bojím se, že pro Libyi je už příliš pozdě, zasáhnout se mělo tak před dvěma roky. Osobně dnes vidím jedinou možnou cestu, a to politickou dohodu, jakkoli nedosažitelně to může znít. Samozřejmě bychom se mohli bavit o angažmá mezinárodních mírových sil, ať už OSN, nebo třeba Africké unie, jenže problém je, že žádná země teď do Libye své vojáky nepošle, je to příliš nebezpečné.
Nezbývá, než se pokusit zprostředkovat dohodu mezi znepřátelenými stranami. Což je pochopitelně téměř nadlidský úkol, protože jich je skutečně hodně a navzájem si vůbec nevěří. Tu důvěru je třeba znovu vybudovat, postupně, krok za krokem. Bude to dlouhá a náročná cesta, ale jiné řešení se zatím nenabízí a je třeba se o něj aspoň pokusit. Situaci v Libyi teď v Ženevě projednává OSN, debaty se účastní také někteří klíčoví libyjští hráči. Bohužel ne všichni, ale pořád je to jistá naděje. Pokud zklame, obávám se nejhoršího.
Lidovky.cz: Před čtyřmi lety bil svět na poplach kvůli Kaddáfímu, pak hrozil Bašáru Asadovi; Asadův režim nepřestal zabíjet, ale najednou se o něm mluví jako o možném partnerovi proti „největší hrozbě“ na Blízkém východě neboli Islámskému státu; z Libye, která se v tom všem jaksi ztratila ze zřetele, je nyní znovu velké téma... Nemáte pocit, že mezinárodní společenství v blízkovýchodní otázce trochu tápe?
Zmatená blízkovýchodní politika Západu dokonale odráží mnohovrstevnatost tragédie, jíž jsme dnes na Blízkém východě svědky. Abych vaši otázku zopakoval, jen trochu jiným způsobem: Bašár Asad použil proti svým vlastním lidem chemické zbraně. Otřesný zločin proti lidskosti, který tehdy všichni odsoudili a volali po přísném potrestání viníka. Dnes, kvůli ISIS, Asada tolerujeme, někteří dokonce uvažují o jakémsi taktickém spojenectví...
Tak neuvěřitelně smutný je dnes Blízký východ: rehabilitujeme režim, který zabíjel nevinné lidi chemickými zbraněmi, ani nemluvě o tom, že Syřany masově vraždí dál. Tohle selektivní pokrytectví Západu je přímým odrazem blízkovýchodního chaosu a selhání mezinárodního společenství. Je to jako zašmodrchané klubko, které nemůžete rozmotat. Válka v bývalé Jugoslávii byla strašlivá a páchala se v ní neuvěřitelná zvěrstva, ale věděl jsem, že jednou prostě musí skončit. Ale to, co se teď děje na Blízkém východě, to násilí a umírání bez viditelného konce... Dnešní globální politika je o tolik komplikovanější než v 90. letech! Stačí se podívat na Rusko. Přiznávám, že si opravdu netroufám předvídat, co bude dál. Jediné, co vím jistě, je, že chaos Blízký východ jen tak neopustí. Rozhodně si v dohledné době neodpočineme - ani my aktivisté, ani vy novináři.
