„Navíc je válka, ostřelování, strach.“ řekla Nykulenková. „Bude to jizva po zbytek jejich života, to je jisté.“ Konflikt, který mezi vládními jednotkami a Ruskem podporovanými separatisty vypukl loni, si dosud vyžádal nejméně 6000 životů, dalších skoro 1,8 milionu lidí bylo nuceno opustit své domovy.
Dětský fond Organizace spojených národů (UNICEF) odhaduje, že na obou stranách trpí 1,7 milionu dětí, které nemají vhodné ubytování, stravu, léky a nemohou do školy. Děti jen s obtížemi chápou, co se kolem nich děje a proč. Bojů sice výrazně od vyhlášení únorového příměří ubylo, ale utrpení, samota a hrůzy zůstaly.
Sklep posetý matracemi
Opuštěnými ulicemi města Popasna, které je pod kontrolou ukrajinské vlády, se prochází mezi domy poničenými ostřelováním jen málo lidí. Jeden ze zničených domů patří Taťjaně Belašové, která se nyní se svou tříletou dcerou uchýlila do sklepa. Zatímco se dospělí baví o politice, Zlata, stydlivá blonďatá dívka s culíky, se rozhlíží po sklepě posetém matracemi. Na otázku k ostřelování se odvrátí a začne drbat kočku.
„Když jsme sem přišli poprvé, neustále říkala: Vraťme se domů!“ cituje Belašovou agenturu AP. „Nedokázala jsem ji vysvětlit, že domů nemůžeme, protože se válčí.“ Ve vesnici Čermalyk, kterou má pod kontrolou armáda, si děti hrají na válku a pobíhají z kráteru do kráteru, jež zůstaly po raketách Grad. Jedenáctiletý Tolyk Tokar skočí do kráteru, ve kterém zmizí z očí. Pak se postaví a dělá, že střílí na ty špatné - na separatisty.
Obrácené role
Chlapci předstírají, že tyče, se kterými míří, jsou pušky. Tokar ale zažil skutečnou střelbu, ne jen ve hře. „Když ostřelování vypuklo, šli jsme se podívat a oni na mě začali pálit,“ řekl se zadrháváním Tokar. Několik kilometrů odtud na povstalecké straně hrají děti stejné hry, jen role jsou obrácené. Zde jsou strašákem ukrajinští vojáci, nejčastěji očerňovaní jako náckové.
Dvaadvacet dětí v opatrovnictví Nykulenkové jsou ti nejzranitelnější v celém válkou rozvráceném regionu. Před válkou domov sloužil jako útulek pro nalezence z ulic nebo pro děti z nefunkčních rodin. V posledních měsících bylo dětí opuštěno mnohem víc.
Šestiletá pihovatá Veronika s mezerami po vypadaných mléčných zubech vzpomíná, že před válkou chodila do zábavních parků a zoologických zahrad, doma s maminkou vařily. Dokázala si vybavit i vzpomínku na otce, když se vrátil z vězení za to, že mámu na rameni pořezal nožem. Pak se její otec zapsal do povstalecké armády a její matka ji zanechala v dětském domově.
„Když dělali bum bum, tak to bylo strašidelné,“ vzpomíná Veronika na nedávné ostřelování. „Jednou, když stříleli v noci, tak jsem spadla z postele.“ Veroničina matka čas od času Charcyzk navštěvuje. Dívka nyní doufá, že až bude léto, půjde domů.
Rebel jako hrdina
Nykulenková říká, že děti v její péči propadly ruské televizi. Milují pořady, které ukazují rebely jako udatné hrdiny lidového povstání. Ukrajinské vládní jednotky jsou zase vykreslovány jako krutí okupanti. „Tohle černobílé vnímání je velmi nebezpečné. Děti dostávají informace jen z jedné strany. Vidí, že (vládní vojáci) na nás střílí a že jejich otcové a bratři se chopili zbraní a šli nás chránit.“ Serjoža se při malování tanku na moment zamyslel a tank vyzdobil modrožlutou ukrajinskou vlajkou. „Vznikl na Ukrajině. Já se narodil také na Ukrajině,“ řekl. Nad ukrajinskou vlajku namaloval ještě vlajku povstalců s černou, modrou a červenou barvou.
Serjožova minulost je nejasná i pro lidi z jeho okolí. Jizva na zádech vykazuje, že byl ještě před válkou postřelen airsoftovou pistolí. Nikdo přesně neví, co se stalo, ví se jen to, že rodiče zemřeli na tuberkulózu, takže zůstal sám se sestrou a dvěma bratry.
Kvůli byrokracii byl Serjoža od sourozenců oddělen. Když je ukrajinské úřady evakuovaly do sousedních oblastí, na Serjožu, který se v nemocnici zotavoval z tuberkulózy, se zapomnělo. V lednu proto skončil v domově v Charcyzku.
