Křehká dohoda o Íránu: důvod k oslavám, nebo bezpečnostní hrozba?

Na jedné straně Islámská republika Írán, na straně druhé šestice světových mocností: Spojené státy, Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo. Měsícům tvrdých rozhovorů na bázi 6+1 předcházelo několik let vleklých vyjednávání. Dlouhá a obtížná cesta nyní vyústila v rámcovou dohodu, jež Teherán k mnohému zavazuje, ale výměnou mu slibuje úlevu. 

Kdo je vítězem?

Domluvená dohoda může na první pohled vypadat jako jednoznačná výhra pro globální bezpečnost a stabilitu. 

Vítězem je především Írán, který se má zbavit tíživých sankcí. V ulicích velkých íránských měst se dokonce bouřlivě slaví, protože řada obyčejných lidí odkládala svá velká finanční či obchodní rozhodnutí až na období po oznámení výsledku jednání. Odmítnutí dohody by totiž znamenalo nárůst cen prakticky čehokoli, zatímco zrušení sankcí povede ke zlevnění veškerého západního zboží, rozšíření trhu a uvolnění obchodu.

Z dohody však profituje i Západ. Získává díky ní zvýšenou kontrolu íránského jaderného programu, politické body za úspěšně jednání a také budoucí přístup na doposud silně izolovaný íránský trh lačnící po západním zboží, technologiích a petrodolarech.

Politicky z dohody nejvíc těží americký prezident Barack Obama, jehož zahraniční politika je zatěžována konfliktem na Ukrajině a s Islámským státem, přičemž ani s jedním si jeho vlastní administrativa neví příliš rady. Úspěšná dohoda s Íránem, která znamená prolomení ledů po 35 letech mrazivých vztahů, může dostat amerického prezidenta do učebnic historie. Značně to připomíná honbu Billa Clintona za izraelsko-palestinským mírem na konci jeho volebního období.

Projev amerického prezidenta Baracka Obamy k vyjednání rámcové dohody o íránském jaderném programu. Její uzavření je pro obamovskou zahraniční politiku významným úspěchem.

A otevřený Írán může konečně přinést prospěch i Evropě, která dovozem ropy a zemního plynu z Islámské republiky diverzifikuje své portfolio importérů energií a sníží tak vlastní závislost na Rusku.

Nevraživý Blízký východ

Je zde ale také celá řada států, která domluvenou dohodu vnímá jako vlastní porážku či dokonce ohrožení. Nejvýraznějším kritikem dohody je Izrael, který zejména pod pravicovou vládou Benjamina Netanjahua dlouhodobě varuje před jakýmkoli usmiřováním s Íránem. 

Izraelská pravice vnímá Írán jako současnou největší bezpečnostní hrozbu židovského státu a dohoda se Západem, snížení sekuritizace íránského problému a odstranění sankcí má podle aktuálních slov izraelského premiéra znamenat přímé ohrožení jeho vlasti. Pravda, viděno střízlivou optikou sice případné usmíření a zrušení ekonomických sankcí povede k hospodářskému a politickému posílení Íránu, to ale neznamená, že ten bude chtít nově nabytou přízeň Západu zničit nesmyslným útokem proti Izraeli.

Podobně nevraživě se na dohodu dívají i další státy regionu, zejména Saúdská Arábie, Egypt, Turecko a menší země Perského zálivu. Všichni zmínění vnímají Írán jako silného regionálního rivala, jehož moc s upuštěním sankčního režimu jen vzroste. 

Nervózní Saúdi v Jemenu krotí nepřátelský šíitský půlměsíc

To v kontextu aktuálních konfliktů se silnou sektářskou dimenzí na konfliktní linii sunna-ší’a (boj s Islámským státem a občanská válka v Jemenu) skutečně hrozí eskalací napětí, závody ve zbrojení a utvářením protiíránské koalice. Ostatně není žádným tajemstvím, že pokud by se íránský jaderný program nepodařilo efektivně uhlídat, Saúdská Arábie bude první, která začne v odvetu rozvíjet svůj vlastní.

Úskalí a nejistota

Nicméně jednání stále pokračují a nic není definitivní ani platné. Jako limitní datum pro finální závaznou dohodu na bázi 6+1 byl stanoven 30. červen letošního roku. Do té doby, a vlastně i po ní, se může stále spousta věcí změnit.

Nejvyšší duchovní vůdce Íránu, ajatolláh Alí Chameneí.

Zaprvé: může dojít k přitvrzení postoje íránského režimu stran vyjednávání pod vlastním vnitřním tlakem ze strany konzervativců a priori odmítajících jakékoli paktování se Západem a omezování národní suverenity v jaderném programu. Stupňující se íránské požadavky spolu s neochotou činit ústupky by mohlo celé jednání zhatit.

Vyloučit dále nelze ani obrat na americké a evropské straně pod vlivem židovské lobby, politických jestřábů a lidskoprávních organizací. Dohoda stále ještě není jistá a i poté může jakákoli íránská nechuť vpustit inspektory MAAE do některého citlivého zařízení či základny být vykládána jako její porušení.

Na druhé straně pomalejší a méně ochotnější přístup Západu v uvolňování sankčního režimu může v Íráncích vzbudit oprávněné podezření, že se nehraje hra něco za něco, ale že se jedná o jednostranný ústupek Teheránu.

Přesto přese všechno znamená aktuální vývoj skutečný průlom ve vztazích mezi Západem a Íránem, ať už bude osud čerstvé dohody jakýkoli.

O AUTOROVI Josef Kraus působí na Centru bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany a jako vědecký pracovník na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborně se zaměřuje na oblast Středního východu, zejména na Islámskou republiku Írán, a fenomény terorismu, náboženského radikalismu a konfliktů o suroviny. Je autorem knihy Íránský státní terorismus - Od Chomejního po Ahmadínežáda.