Davutoglu zároveň oznámil, že se na památku obětí bude konat bohoslužba v Istanbulu pod záštitou arménského patriarchátu. „Redukovat vše na jediné slovo, nakládat všechnu odpovědnost na turecký národ a kombinovat toto a projevy nenávisti je právně i morálně problematické,“ uvedl Davutoglu, a znovu tak odmítl tehdejší události nazvat genocidou.
Genocida Arménů? Papež nás pomlouvá a uráží, zlobí se Turecko |
Na konci minulého týdne turecký premiér ostře reagoval na výzvu Evropského parlamentu, aby Ankara uznala masakry jako genocidu. „Tento problém nyní překračuje samotný turecko-arménský problém. Je to nová známka rasismu v Evropě,“ řekl.
Turecko sice uznalo v roce 1991 nezávislost Arménie, ale nenavázalo s ní diplomatické vztahy. Hranice mezi oběma zeměmi jsou uzavřeny.
První genocida 20. století
Masové vyvražďování Arménů v osmanské říši, pro které se podle většiny historiků vžil název arménská genocida, si v letech 1915-1923 vyžádalo až 1,5 milionu obětí. Za počátek krvavých událostí bývá označován 24. duben 1915, kdy úřady zatkly stovky Arménů. První „moderní“ genocidu 20. století, jak je často událost označována, nepřežily podle arménských údajů dvě třetiny z více než dvoumilionové arménské komunity žijící tehdy v Turecku.
Někteří osmanští politici proti zabíjení Arménů protestovali a snažili se mu bránit. „Turecký státník odsuzuje zvěrstva - Šerif Paša říká, že Mladoturci dlouho plánovali vyhladit Armény“ (titulek z listu New York Times, 10. 10. 1915).
Turecko sice uznává, že při vojenských operacích tehdy zahynulo až půl milionu Arménů, ale tvrdí, že šlo o výsledek chaosu vyvolaného boji. Jednalo se prý o deportace z frontových oblastí, a pokud došlo k úmrtím, byl to důsledek válečných útrap a jednotlivých excesů.
Podle Ankary také Arméni Turky provokovali tím, že sami vraždili turecké obyvatelstvo a zrazovali svůj stát spoluprací s ruskými vojsky, jež byla válečným nepřítelem osmanské říše. Už dobová svědectví ale hovořila o cíleném masakru na základě národnosti.
Robert Fisk: I dug the bones of massacred Armenians out of the Syrian desert with my own hands http://t.co/MMiYXvLwtc pic.twitter.com/eWmXbCVDXv
— The Independent (@Independent) 19. Duben 2015ČR genocidu neuznala
Jako genocidu uznalo masakry Arménů dosud 22 zemí včetně Ruska, Polska, Slovenska, Kanady, Německa, Francie či Itálie. ČR vraždění jako genocidu formálně neuznala. Prezident Miloš Zeman ale podle arménských médií při návštěvě svého arménského protějšku Serže Sargsjana v Praze loni v lednu hromadné vraždy Arménů za genocidu označil. „Příští rok to bude sto let od genocidy arménského lidu v roce 1915, kdy zemřelo 1,5 milionu Arménů,“ prohlásil tehdy Zeman. Podle Hradu šlo o Zemanův soukromý názor.
Velká většina historiků označení arménská genocida podporuje. Například v červnu 2000 napsalo 126 předních odborníků na čele s nositelem Nobelovy ceny za mír Eliem Wieselem či izraelským historikem a pražským rodákem Jehudou Bauerem článek, v němž uznalo „arménskou genocidu za jednoznačný fakt“ a vyzvalo západní země k jejímu uznání.
Svět si připomíná 100leté výročí genocidy spáchané na arménském národu. Na snímku těla obětí jednoho z masakrů.
Historický rámec
Masakry nepřišly znenadání, byly výsledkem mnoha okolností. Počátek první světové války zastihl západní oblast historické Arménie pod osmanskou říší, východní část, která dříve patřila Persii, byla připojena k Rusku. Navíc Turecko ztratilo po balkánských válkách 1912-1913 většinu svého evropského panství a křesťanští Arméni se zde stali nepohodlnou menšinou. Arménská území stála také v cestě k muslimskému a turkojazyčnému Ázerbájdžánu, který představoval „odrazový můstek“ do Asie.
V říjnu 1914 vstoupilo Turecko do války na straně německo-rakouského bloku a hned utrpělo porážku od Ruska. Odpovědnost za neúspěch byla svalena na Armény. Součástí ruských legií byly totiž i arménské oddíly, ty však většinou pocházely z Ruskem ovládané části Arménie.
Systematický plán na vyhlazení arménského národa se začal naplňovat nejspíš už na přelomu let 1914-1915 na schůzích nejužšího vedení vládnoucí mladoturecké organizace Jednota a pokrok (Ittihad ve terakki), ve které měl hlavní slovo tzv. mladoturecký triumvirát: ministr vnitra Mehmet Talaat, ministr války Ismail Enver a ministr válečného loďstva Ahmed Cemal. Nicméně podle historiků neexistuje žádný dokument, který by v tomto směru představoval jednoznačný, nezpochybnitelný důkaz.
Mapa arménské genocidy v roce 1915. Barevné kruhy označují místa masakrů, jejich průměr relativní počet obětí. Znázorněny jsou masakry v kontrolních centrech (červená), deportačních stanicích (růžová) a vyhlazovacích střediscích (černá). Zkřížené meče označují místa arménské rezistence. Tečky v Černém moři znázorňují místa, kde byli Arméni (převážně ženy a děti) nahnáni do moře, aby v jeho vlnách utonuli.
Vyvraždění inteligence
Počátkem roku 1915 byli arménští vojáci sloužící v turecké armádě odzbrojeni a zlikvidováni a poté přišla na řadu arménská elita. V noci na 24. dubna 1915 (tento den je označován jako rudá neděle) bylo uvězněno na 250 arménských intelektuálů a obchodníků v tehdejší metropoli říše Cařihradu (dnes Istanbul). Pak byli zatčeni Arméni i v dalších oblastech osmanské říše, celkový počet zadržených se odhaduje na 2340. Většina z nich byla později zavražděna, jen málo se jich zachránilo.
Na jaře 1915 byl též vydán rozkaz o „přesídlení“ arménské menšiny do pouštních oblastí Mezopotámie a Sýrie. Při odchodu z vesnic byli muži často odvedeni stranou a zabiti, ostatní se pak vydali na strastiplnou cestu do sběrných táborů, kterou jen málokdo přežil. Přepady, vraždění a znásilňování byly téměř na denním pořádku. Nikdo neměl být ušetřen.
Pochod arménských civilistů. Pod hlavněmi pušek osmanských vojáků míří do vězení (duben 1915).
Vyhánění a vraždění Arménů pokračovalo až do konce první světové války v roce 1918 a poté, po asi ročním klidu, bylo obnoveno v letech 1920-1923, kdy již v zemi vládli nacionalisté. Celkový počet obětí vraždění se odhaduje na 1,5 milionu. Zachránit se stačilo zhruba 600 000 Arménů, a to nejčastěji útěkem za hranice země (především do Ruska). Pochody smrti přežily desetitisíce lidí, několik tisíc dětí bylo islamizováno.
Přímým důsledkem genocidy byl vznik arménské diaspory po celém světě. Nyní žije ve světě na 11 milionů Arménů, z nichž přes tři miliony žijí v Arménii a přes sedm milionů jinde (nejvíce v Rusku, USA a Francii). Podle UNESCO bylo navíc po roce 1923 zcela zničeno přes 900 historických arménských památek na východě nynějšího Turecka.
Z českého hlediska je zajímavé působení německého diplomata Konstantina von Neuratha, říšského protektora v Čechách a na Moravě 1939-1943, v roce 1915 v osmanské říši. Tento pozdější důstojník SS byl tehdy přidělencem u spojenecké osmanské armády s instrukcemi sledovat „operace“ proti Arménům.
Svět zklamal
První masakry, při kterých přišlo o život až 300 000 Arménů, ale provedl již režim sultána Abdülhamida II. v letech 1895-1896. Po revoluci v roce 1909 část Arménů uvěřila novému režimu, že skoncuje s útlakem. Již v roce 1909 se ale odehrály další protiarménské pogromy. Rozkazu k deportacím se vzepřeli pouze obyvatelé několika vesnic na úpatí Mojžíšovy hory Musa Daghu (v arménštině Musa Ler) v oblasti syrské Antiochie. Odpor trval 53 dní a povstalce zachránily spojenecké lodě plující v té době ve Středozemním moři. O hrdinství hrstky vesničanů pojednává i román Čtyřicet dní Musa Daghu rakouského spisovatele Franze Werfela.
V době masakrů však svět nedokázal rázně zakročit, a tak část Arménů vzala spravedlnost do svých rukou; několik vysokých činitelů tureckého režimu bylo ve 20. letech zavražděno. Také v letech 1970-1980 Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA) zavraždila na 30 tureckých diplomatů, což měla být podle tohoto nacionalistického hnutí s marxisticko-leninskou orientací pomsta za genocidu.
Navzdory tomuto zločinu svět později nezabránil masovému vyvražďování Židů za druhé světové války a ani dalším genocidám, například ve Rwandě, Kambodži nebo v bývalé Jugoslávii.
I REMEMBER- Armenian Genocide Song- OFFICIAL VIDEO https://t.co/hqwcZOsw9W с помощью @YouTube
— Mik Tum (@Arqayazn17) 20. Duben 2015
