Rusko přilévá olej do ohně makedonské krize. Využívá nechuti Evropy

Rozdělení etnicky heterogenní Makedonie je heslo, které má na Balkáně sílu výbuchu. A zkušený diplomat Lavrov to velmi dobře ví. 

LAVROV O MAKEDONII „Události v Makedonii jsou očividně řízeny zvenčí, což je velmi znepokojivé,“ uvedl Lavrov. Dodal, že makedonský premiér Gruevski se ocitl pod vnějším tlakem, mimo jiné kvůli tomu, že odmítl podpořit protiruské sankce. Podle šéfa ruské diplomacie se za protivládními protesty se skrývá snaha rozdělit makedonské území mezi Bulharsko a Albánii. „Hovoří o federalizaci Makedonie, dokonce navrhují, aby byla rozdělena mezi Albánii a Bulharsko. Je velmi smutné a nebezpečné, že k tomu využívají albánský faktor,“ prohlásil Lavrov.

Navzdory tomu se představitel země, jež je Balkánu historicky dobře známá svou netolerantní velmocenskou politikou, rozhodl tuto Pandořinu skříňku otevřít a minulý týden před ruskými poslanci prohlásil, že za destabilizací Makedonie stojí Západ, který ve spolupráci s Bulharskem a Albánií usiluje o rozpad země. To by mohlo naznačovat, že desetihodinové jednání premiéra Nikoly Gruevského a tváře protivládních protestů Zorana Zaeva minulý týden vyústilo v závěr, který by mohl vážně ohrozit zájmy Ruska.

Strategické plynovody

South Stream (Jižní plynovod) a Blue Stream (Modrý plynovod) jsou dva projekty Ruské federace, jež mají sloužit diverzifikaci dodávek plynu pro Evropu, ale rovněž jako nástroj ruské politiky na Balkáně.

Ambiciózní South Stream, projekt s nejasnými podmínkami a rentabilitou, měl přes Černé moře a Bulharsko přivést ruský plyn do střední a západní Evropy. Bulharsko ovšem v roce 2012 zachvátily masové demonstrace spjaté s cenami energií a americkými plány na těžbu břidlicového plynu, a podporované proruským křídlem politické scény v čele s Bulharskou socialistickou stranou (BSP). Pravicová vláda padla a v květnu 2013 ji vystřídal kabinet Plamena Orešarského, sestavený z členů BSP, která se hrdě hlásí k odkazu bulharských komunistů, a doplněný o oligarchu Deljana Peevského na postu šéfa tajných služeb.

Zatímco bulharské ulice opět bouřlivě protestovaly, tentokrát proti nové vládě, BSP v čele se svým lídrem Sergejem Staniševem protesty znevažovala a spolupracovala s Moskvou na realizaci South Streamu – aby se nakonec ukázalo, že se Bulharsko zavázalo k finančně mimořádně nevýhodnému projektu, jehož klauzule navíc kolidují s evropskými zákony. Ve světle upevňování rusko-tureckých vztahů a nákladné řecké epopeje se pozornost Moskvy obrátila na samý jih Balkánského poloostrova. Po krachu South Streamu bylo jasné, že potrubí z Turecka musí vést přes Řecko. Zajímavé je, že v případě Blue Streamu jako by problematické klauzule najednou neexistovaly, a plynovod tak může jít v ústrety nové výzvě. Makedonii.

Jablko sváru a ochránce pravoslaví

Makedonie byla jablkem sváru mezi balkánskými sousedy už v první polovině 20. století. Zatímco Bělehrad a Atény prosazovaly rozdělení makedonského území mezi Srbsko, Řecko a Bulharsko, Sofie naopak jakékoli dělení makedonského teritoria odmítala a od této pozice neustoupila dodnes. I proto ostře reagovala na Lavrovovo nařčení a vyzvala ruskou ambasádu, aby jeho zavádějící výroky neprodleně vysvětlila. Na první pohled nevinné diplomatické pošťuchování může mít ve skutečnosti vážné a nebezpečné důsledky. A balkánské dějiny jasně dokazují, že ze strany Moskvy zdaleka nejde o první podobnou hru.

Na konci 18. století, v období formování národních států, se ruské impérium pasovalo do pozice ochránce všech pravoslavných národů v tehdejší Osmanské říši. Jenže pravoslaví, na rozdíl od katolické církve, není nadnárodní, ale fixované na konkrétní území a skupinu: v 19. století etnickou, později novodobý národ. V tomto smyslu je ruská pozice „hlavy pravoslaví“ nejen nekorektní, ale v přímém rozporu se stanovami čtrnácti dalších autokefálních pravoslavných církví.

Navzdory tomu Rusko znovu vystupuje jako duchovní hegemon pravoslaví, což je alarmující také proto, že moc státu a církve jdou v ruském prostředí ruku v ruce. A náboženství je jen jedním z instrumentů ruského vlivu na Balkáně. Střet teritoriálních zájmů carského Ruska a západoevropských mocností byl příčinou řady tamních válek už před dvěma sty lety a dnes, na pozadí ukrajinské krize, nabírá vliv Ruské federace opět na síle.

Makedonie, balkánské jablko sváru. Chapadla protivládních bouří sahají i do Česka

Barevná balkánská realita

Teorie vojenských konfliktů varují před černobílým chápáním daného konfliktu, které ústí ve znelidštění nepřítele a usnadňuje tak jeho odstranění. Obzvlášť v případě Balkánu je takový povrchní pohled minimálně problematický. A to i v rámci politické scény. Analýza situace na základě tradičního politického spektra (levice – pravice, liberálové – konzervativci apod.) není namístě, neboť rovnice s tradičně správným vzorcem nepovede ke správnému výsledku.

Makedonie je jasným důkazem. Opozičník Zoran Zaev, který by podle reakce Moskvy mohl překazit plány na realizaci Blue Streamu, má plnou podporu Strany evropských socialistů (PES), kterou vede předseda bulharských socialistů Sergej Stanišev. Ten samý Stanišev, jenž před dvěma roky s Moskvou chystal projekt South Stream.

Naopak premiér Gruevski řídí stranu založenou na křesťansko-demokratických základech, přesto má podporu jak Moskvy, tak Bělehradu, který dění v Makedonii zásadně ovlivňuje už od dob Titovy Jugoslávie. Proruské nálady v Srbsku jsou dnes citelné jak na oficiální úrovni, tak v každodenním životě: portréty Vladimira Putina krášlí nejednu bělehradskou fasádu a trička se jménem či tváří kremelského vládce jdou na dračku.

Svůj podíl viny na tom má sama Evropa. Poválečný Balkán pro ni představuje jakési slepé střevo: ví, že existuje a že může způsobit velké problémy, ale není tak zcela jasné, k čemu vlastně slouží a co se v něm odehrává. A rozhodně není patrná snaha o to, aby region do dění na kontinentě zapojila způsobem, jenž by odpovídal jeho historickému, strategickému a geopolitickému postavení. Nevědomost a nechuť Evropy překonávat zažité stereotypy spjaté s balkánskými státy vyhovují Moskvě, která je šikovně využívá k prosazování vlastních zájmů.

V souvislosti s ukrajinskou krizí tolik skloňovaná barevná revoluce na Balkáně zjevně nehrozí: jihovýchodní Evropa má svůj vlastní barevný svět, jehož komplikovanost může být ještě nebezpečnější než ukrajinský scénář. Makedonie nepatří ani do Ruska, ani do USA, je pevnou součástí starého kontinentu. Má-li být mír v regionu zachován, garantem suverenity, stability a celistvosti Makedonie musí být právě Evropa.