Cítil jsem se hůř než pouliční šlapka, říká básník týraný čínským režimem

Lidovky.cz: „Svoboda vstane z mrtvých. V každé generaci vstane z mrtvých,“ říká vaše slavná báseň Krveprolití. Přinesla generace mrtvých z Tchien-an-men Číně svobodu?
Přinesla jí obnovení paměti. Pozemková reforma, hladomor, brutální kampaně, zavírání lidí, převýchova... Maova generace prošla strašlivou zkušeností, přesto neměla téměř žádný prostor, aby své zkušenosti a prožitky zaznamenala, aby bylo její utrpení zapamatováno. Po masakru na náměstí Nebeského klidu si paměť znovu vydobyla prostor. Vznikly například Matky Tchien-an-menu: sice kapka v moři, ale vytrvale připomínají, co se tehdy stalo. To je poselství, které masakr zanechal čínské společnosti. Vzpomínky na oběť mrtvých. Uběhlo čtvrt století, a o recitaci Krveprolití mě letos požádali snad vůbec nejvíckrát - už to je pro mě důkazem, že lidé nechtějí zapomenout. Nezáleží, kolik generací se od té doby vystřídá. Rok 1989 se zapsal do paměti.

„STRÁŽCE PAMĚTI“ Liao Yiwu se narodil v srpnu 1958 v čínské provincii S'-čchuan. Slibnou kariéru oceňovaného básníka utnuly ikonická báseň Krveprolití, poetický obraz masakru na náměstí Nebeského klidu, a na ni navazující Rekviem. Režim umělce zatkl a na čtyři roky ho připravil o svobodu. Ve vězení byl Liao fyzicky i psychicky týrán a opakovaně se pokusil o sebevraždu. Trauma generace Tchien-an-menu sugestivně vylíčil v knize rozhovorů Kulky a opium (česky 2014). Rozhovory shromážděné v dalším slavném díle Hovory se spodinou (česky 2013) jsou plodem let, jež Liao strávil na okraji čínské společnosti. Historie Čínské lidové republiky v nich zní z úst lidí, jejichž hlas bývá opomíjen: namátkou prostitutky, poustevnického mnicha či omývače mrtvol. Ani po propuštění z vězení nepřestala státní moc Liaa šikanovat: špiclovala ho, zadržovala, jeho byt opakovaně podrobovala ponižujícím domovním prohlídkám, při nichž mu několikrát zabavila veškerou jeho tvorbu. „Jsem snad jediný spisovatel v Číně, který píše speciálně pro policejní složky,“ glosoval to ironicky. Z Číny utekl za dramatických okolností v roce 2011, dnes žije v Berlíně. Do Česka zavítal u příležitosti inscenace Broken Words, jež textů Liao I-wua a českého básníka Iva Hucla připravili umělci soustředění kolem skupiny DG 307 – Tomáš Vtípil, Pavel Zajíček a Petra Bučková. Projekt byl uveden v nově zrekonstruovaném prostoru Moving Station v Plzni a Knihovně Václava Havla v Praze.

Lidovky.cz: Připomínkou jsou i vaše knihy, sám sebe nazýváte „dělníkem paměti“. Jak jste znovu našel hlas, o který vás ve vězení připravili?
To je dlouhý příběh. Na jeho začátku je postava intelektuála plného ideálů, kterému se nelíbí jisté společenské fenomény a chce proti nim bojovat, básníka-anarchisty, jemuž kromě těch ideálů záleží hlavně na jeho osobní svobodě. A takový básník se kvůli tomu, co vyznával a dělal, jednoho dne ocitl ve vězení. Hned po příchodu ho tam svlékli donaha, skopli ho na zem a ty jeho dlouhé vlasy mu oholili. Pak vzali jídelní hůlku, přikázali mu, aby vystrčil zadek, a zkoumali, zda tam nemá něco ukrytého. Ještě ve chvíli, když mu začali holit hlavu, si o sobě pořád myslel, že je básník. Ale na konci prohlídky se tak už rozhodně necítil. Připadal si hůř než pouliční šlapka.

Později si zpíval a zpívat se nesmělo, tak ho opět potrestali. Rozkázali mu, ať zazpívá aspoň sto písní, jenže žádná je neuspokojila, a protože jim nezpíval dost dobře, pouštěli do něj elektřinu obuškem, který mu nakonec znovu narvali do řitního otvoru. A někdejší básník, který ztratil svůj básnický hlas, pak už nemohl ani zpívat.

Měl však štěstí: ve vězení poznal starce, který hrál na píšťalu siao a propůjčil mu aspoň nějakou možnost hlasu. Ten starý pán mu řekl: Pokud nenajdeš vnitřní svobodu, nebudeš svobodný nikdy – a nikde. Bývalý básník si to zapamatoval a změnil se ve svědka. Když vyšel z vězení, věděl, že se z toho všeho musí vypsat, nikoli jako básník, ale jako člověk, který se léčí. A nepřestal, ani když mu v průběhu té léčby několikrát zabavili všechny rukopisy a musel začínat od začátku. Protože věděl, že pokud má zůstat duševně zdravý, psát musí.

Lidovky.cz: A jak by popsal následující scénu: náměstím, kde tekla krev „výtržníků“, se znovu valí tanky. Nepíše se červen 1989, ale září 2015, a vojenské přehlídce nepřihlíží jen Si Ťin-pching či Vladimir Putin, ale také český prezident...
Proti japonským okupantům bojovala v prvé řadě Čankajškova armáda. Váš prezident zřejmě tento historický fakt buď nezná, nebo jej opomenul, a místo aby oslavil konec druhé světové války na Tchaj-wanu, kde byli oceněni skuteční hrdinové, jel do Pekingu a účastnil se tamní přehlídky branné moci - která je mimochodem v naprostém rozporu s oslavou míru. Překvapilo mě, že v Evropě existuje nějaký prezident, který chce patřit do společenství Si Ťin-pchinga. Chce snad i on být diktátorem?

Pokud ano, vybral si si skvělé místo, kde se učit. Na stabilizaci společnosti má Čína jednoduchý recept: spojení státního kapitalismu a diktatury. V represích máte volnou ruku, můžete umlčet všechny nepohodlné hlasy a diktovat veřejný diskurs, a peníze k tomu podporují vaši neomezenou moc mamonem - skutečný ráj! Navíc, v Číně se teď dbá na oživování tradice, a naší nejkrásnější a největší tradicí je už od dob císařství korupce. Pokud to vašeho prezidenta táhne právě sem, může se přiučit opravdu hodně. Pro českou společnost to ale není moc dobrá zpráva. Potěšily mě nicméně červené trenky, které zavlály nad Pražským hradem - když si čeští umělci mohou dovolit takový kousek, je to důkaz, že žijete ve skutečné demokracii.

Rudé trenky nad Hradem? Projev skutečné demokracie, míní Liao I-wu.

Lidovky.cz: I Číňané se shodují, že milují demokracii – a zároveň dnes mnozí z nich prohlašují, že milují „velkého tátu“ Si, od Maa údajně nejmocnější hlavu státu. Jak vnímáte současného prezidenta Číny vy?
Říkat, že milujete demokracii a zároveň silného vůdce, kterého chcete následovat, je protimluv. Demokracie je v naprostém rozporu s kultem osobnosti, musí mít možnost ptát se a zpochybňovat, jinak nemůže zdárně fungovat. Jisté je, že od smrti Mao Ce-tunga generální tajemník Si přesvědčivě vítězí v počtu uvězněných lidí – a to nejen známých „tygrů a mušek“ neboli korupčníků, ale také těch, kteří ve veřejném prostoru nějak projevují své svobodomyslné, a tudíž nepohodlné názory. Těžko odhadnout, jaké kroky má Si Ťin-pching v plánu a jak je chce proměnit ve skutečnost, ale myslím si, že jeho nástup přinesl Číně znepokojivou změnu, a to, jak úspěšně soustředí moc do svých rukou, je z mého pohledu velmi nebezpečné.

Básník a jeho český hlas. Liao I-wu se sinoložkou a překladatelkou Zuzanou Li.

Lidovky.cz: Popsal jste, jak jeden z policistů, kteří vám při razii zabavovali věci včetně veškeré vaší tvorby, řekl při pohledu na fotografii vaší zesnulé sestry: „Je moc krásná. To bychom vám nebrali.“ Kdo jsou ti, kteří vůli režimu vykonávají? Viník, nástroj, nebo oběť soukolí systému?
Oni sami se za oběti nepovažují. Ten policista, jehož zmiňujete, se viděl jako poctivý zaměstnanec, který se snaží dělat dobře svoji práci: být policistou přece není nic špatného, za jakéhokoli režimu se jen snaží být užitečný společnosti. Když u mě dělali domovní prohlídky, když mě vyslýchali a já odmítal, co po mně chtěli, domlouvali mi: spolupracuj, vždyť tímhle ubližuješ nejen sobě, ale i ostatním, bude to mít dopad i na nás, musíme odvést výkon a ty nám v tom bráníš, budeme mít potíže! Mluvili z pozice jakési morální autority, která postupuje správně, zatímco já jsem ten špatný, škůdce. Přitom i oni mají svou lidskou stránku, a když zrovna nepracují, klidně by mohli by vašimi kamarády, zašli byste spolu na pivo, dobře si popovídali... Člověk ve službách moci, to je velmi složitá filosofická otázka. V knize, kterou teď píšu a kde vzpomínám na svůj útěk z Číny, mě zajímá také motivace těch, kteří mě ze země vyhnali.

Lidovky.cz: „Masakr je dělící čárou: před ní všichni svorně milovali vlast, za ní všichni svorně milovali peníze,“ napsal jste o Číně po Tchien-an-menu. A co struna nacionalismu, na niž dnes režim opět hraje?
Když šlo o porážku vnějšího nepřítele, byl čínský nacionalismus vždy, ať už v minulosti či dnes, absolutně nespolehlivý. Je však účinnou zbraní proti vnitřním nepřátelům. Domnívám se, že to proklamované vlastenectví není nic jiného než prázdný koncept, kterého komunisté využívají ke konkrétnímu zisku. To, co se v Číně odehrávalo po krveprolití na náměstí Nebeského klidu, byla normalizace, něco, co velmi dobře znáte i vy Češi. A když se dnes Číňanů zeptáte, zda milují svou zemi, samozřejmě budou mluvit o velké lásce ke svému státu. Ale co cítí ve skutečnosti? Lásku, nebo strach - ze ztráty zaměstnání, z postihů, represí? Státní moc nutí Číňany, aby lhali, jak sami sobě, tak svému okolí. Čína je velmoc, obrovská, lidnatá země, a pokud v ní všichni musí lhát, aby přežili, je to nejen strašlivý stav existence, ale také velké nebezpečí pro okolní svět.

OBCHOD S KATY „Utrpení se prohlubovalo, srdce zaplnila lhostejnost. Zato čínské hospodářství vzkvétalo. Existuje jedna velmi rozšířená teorie, která tvrdí, že ekonomický rozvoj s sebou přináší politické reformy, diktaturu dovede k demokracii. A tak se západní mocnosti, které nejprve na Komunistickou stranu Číny za masakr 4. června 1989 uvalily sankce, pustily překotně do obchodování s katy. Nevadí, že popravčí stále zatýkají a zabíjejí lidi, nová krev překrývá staré skvrny, nové násilí se vrší na staré zločiny. A lidé přežívají mezi kalužemi krve vprostřed násilí, s hlavami skloněnými stále níž a níž. Nestoudnost a utrpení kráčejí ruku v ruce a provázejí naši minulost, současnost a budoucnost. Po masakru na náměstí Nebeského klidu 4. června 1989 přišly zásahy proti pozůstalým obětí, proti stoupencům Fa-lung-kungu, proti Čínské demokratické straně, proti skupinám petentů, nezaměstnaným dělníkům, vyvlastněným rolníkům, proti právníkům, kteří obhajují lidská práva, proti undergroundovým církvím, disidentům, proti pozůstalým obětí zemětřesení v S'-čchuanu, proti signatářům Charty 08, proti internetové jasmínové revoluci nebo proti protestům v Tibetu, Mongolsku a Sin-ťiangu, které byly tak nelítostně potlačeny. Krvavé případy se vrší jeden na druhý, diktatura upevňuje svou moc. Jestli se jim poprvé třásly ruce, pak čím dál víc mrtvých, tím pevněji třímají popravčí meč. A každý nový mrtvý podpoří závratný ekonomický růst. Nebýt střelby na náměstí Nebeského klidu, Ten Siao-pching by se nikdy nevydal na svoji jižní inspekční cestu a nepřesvědčil by všechny, aby vyměnili lásku k vlasti za lásku k penězům. (...) Popravčí vyhrávají, zotročili celou zem, mohou ji plundrovat a ničit po libosti, až na dřeň. Říkají západním podnikatelům: pojďte také k nám, postavte si u nás fabriku, otevřete podnik. Postavte mrakodrapy, provozujte internet, pokud nebudete vytahovat lidská práva a jitřit staré rány, můžete si tu dělat, co jen budete chtít. Ve vaší zemi jste omezováni zákonem a veřejným míněním, nemůžete si dělat, co se vám zlíbí, tak pojďte k nám, vrhněte se s námi po proudu, zbohatneme všichni. Klidně znečišťujte řeky, vzduch, potraviny i spodní vody, najímejte naše lidi jako levnou pracovní sílu, budou makat dnem i nocí, bez nároku na odpočinek. A až většina Číňanů onemocní na následky znečištění životního prostředí nejrůznějšími druhy rakoviny, bude další šance výdělku. Tohle je největší smetiště světa, tady se vždy budou ukrývat největší obchodní příležitosti. A tak si v Číně západní finanční skupiny a nejrůznější syndikáty ve jménu svobodného podnikání podávají ruce s popravčími a společně utvářejí smetiště. ‚Hodnotový žebříček smetí‘, kterému vládne profit, stále větší měrou ovlivňuje celou planetu.“ (Liao I-wu–Kulky a Opium. Život a smrt na náměstí Nebeského klidu. Mladá fronta, 2014.)