LN: K čemu Francouzi potřebují Rusko? V případě Libye si přeci vystačili sami.
Libye byla dominantně akce tehdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a britského premiéra Davida Camerona. Afrika se zbavila jednoho z nejhorších krutovládců, který měl ambice stát se mluvčím celé Afriky. Rusů se nikdo na nic neptal.
Jenže spousta oddaných stoupenců Muammara Kaddáfího se pak stáhla do Mali, kde Francouzi museli zasahovat. Stejně jako později ve Středoafrické republice.
Teď se francouzská armáda přesunuje k syrským břehům a je nepochybné, že bude chtít od Rusů nějaké informace, budou si chtít vyjasnit, kam a kudy vést útok.
LN: Takové informace Francouzi ani Američané nemají? Také se přeci opírají o informace od svých tajných služeb.
Rusové měli vždy výborné poznatky z průzkumu lidských zdrojů. Za Američany zaostávají v technologiích, včetně odposlechů, ale zase mají víc lidí na místě. Pro ně není problém se infiltrovat a žít v nehostinném prostředí. A díky tomu mají strategické informace z první ruky.
Tímhle způsobem už pomohli Američanům v Afghánistánu, mimo jiné proto, že jednu stranu konfliktu pomáhali vyzbrojovat. V roce 2001 to vůbec vypadalo nadějně. V USA nastoupil do Bílého domu George Bush, který o ruském prezidentovi mluvil jako o „my friend Vladimir“. Teprve pak se to zvrtlo.
Ten „friend“ je už o třináct let starší a v Americe politiku vůči Iráku kritizuje ve svých pamětech i Bushův otec. Třeba to teď povede k bližší spolupráci.
