Mohou Severokorejci uzavírat sňatky s cizinci?
(Odpovídala Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti kolem hory Pektu. Z KLDR utekla v roce 2011.)
„Nejsem si jistá, zda mají expati (cizinci žijící dočasně v KLDR) legální možnost vzít si na území státu Severokorejce. Ale potomkům čínských přistěhovalců (hwakjo) to zákon umožňuje. Většina z nich byli muži a držitelé jak čínského, tak severokorejského pasu. Jejich severokorejské manželce však úřady čínský pas nepovolily. KLDR svým občanům nedovoluje, aby se hlásili k národnosti jiných zemí – dvojí občanství je zakázáno a ilegální je také imigrace. Jakmile se jednou narodíte v KLDR, jste navždy severokorejským občanem, pokud s nasazením života sami neutečete.
To, co vím o sňatcích s hwakjo, znám z doslechu – sama jsem nikdy vdaná nebyla, takže si všemi zákonnými procedurami spjatými s manželstvím v KLDR nejsem stoprocentně jistá. Ale hodně žen z mého rodného města si hwakjo vzalo za muže (Lee Če-son pochází z regionu na hranicích s Čínou – pozn. red.) Na druhou stranu, můžeme těm sňatkům vůbec říkat mezinárodní, když měli manželé kromě čínského pasu i severokorejský?
PTEJTE SE SEVEROKOREJCE |
Jiný příklad je Libye. Když ještě byla socialistickým státem, pracovala tam řada severokorejských lékařů a zdravotních sester. Některé z nich se zamilovaly do libyjských doktorů a vdaly se za ně. Ačkoli já osobně nikoho takového neznám.
Vím ovšem, že v Severní Koreji narazíte na děti-míšence. Většina z nich se však nenarodila z takzvaných mezinárodních sňatků. Obvykle jde o potomky uklízeček nebo recepčních, které se v hotelích, kde pracovaly, sblížily se zahraničními návštěvníky.
Několik bělochů a černochů žilo i v mém rodném městě. Severokorejci – pokud nežijí v Pchjongjangu – nejsou na lidi jiné rasy zvyklí, a tak na ně nepokrytě zírali, když je viděli poprvé.
Mimochodem, živě se o ně zajímá i severokorejský režim. Představuje si, že z nich vychová herce nebo atlety, a slyšela jsem, že je už od raného věku monitoruje a pídí se po jejich dovednostech. Je pravda, že smíšené děti, které jsem znala já, byly vyšší a lépe stavěné než obyčejní Severokorejci. Z jednoho z nich je dnes boxer.
Říkávalo se, že smíšené děti bývají chytřejší. Nevím, jestli to platilo vždycky, ale o těch, co jsem znala já, to byla pravda. Měly i lepší známky ve škole. Kamarádila jsem se s jedním, který byl adoptovaný, a když to zjistil, chtěl jet sám až do Pchjongjangu, aby našel svou biologickou matku. Jenže ta nežila zrovna příkladným životem – pravděpodobně ji poté, co otěhotněla, vyhodili z práce –, a tak mu jeho adoptivní rodiče nakonec zabránili, aby se s ní setkal osobně.
ČTĚTE TAKÉ: |
Byl to pěkný a laskavý kluk s dobrou povahou, takže měl spoustu kamarádů a byl vážně oblíbený. Nehledě na to, že jeho exotický vzhled budil všude pozornost.
Domnívám se, že vláda si smíšené děti hýčká. Většinu z nich vychovávají adoptivní rodiče – a připomínám, že ne každý může v KLDR adoptovat dítě, stát to povoluje jen lidem s vyšším společenským postavením a solidními příjmy. Takže vyrůstají v movitém, privilegovaném prostředí.“
Skutečně se musíte přejmenovat, když se jmenujete Kim Čong-un?
(Odpovídala Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti kolem hory Pektu. Z KLDR utekla v roce 2011.)
„Kim Čong-un se dostal na výsluní moci těsně po mém útěku. (Če-son opustila rodnou zemi v roce 2011. Kim Čong-un stanul v čele KLDR na samém sklonku tohoto roku, po smrti svého otce Kim Čong-ila 17. prosince – pozn. red.)
Nemůžu vám proto potvrdit, jestli se pak každý se stejným jménem musel přejmenovat. Ale je to pravděpodobné. Platilo to totiž o jeho předchůdcích: když jste se jmenovali stejně jako zakladatel vlasti Kim Il-song (v českém prostředí známý pod nesprávnou ruskou transkripcí Kim Ir-sen, pozn. ered.), jeho (první) žena Kim Čong-suk nebo jejich syn Kim Čong-il, neměli jste na výběr.
  |
Část jména Drahého vůdce jste přitom sdílet mohli. Jmenujte se Pak Čong-il nebo Lee Čong-il? Žádný problém – dokud vaše příjmení nezní Kim. Osobní zkušenost s tím nemám, jméno jsem si proti své vůli měnit nemusela. Ale ty, kterých se to týkalo, vláda přiměla.
Rodiče si proto začali dávat pořádný pozor na to, jak svého potomka pojmenují, dokonce i když měli úplně jiné příjmení. Zapisovat na rodný list svých dětí křestní jména jako Il-song nebo Čong-il se zkrátka báli. Na Západě dají rodiče své ratolesti jméno prezidenta či krále a věří přitom, že tím dítěti dají do vínku kvality a dobré vlastnosti panovníka. Ale když sdílíte jméno s vůdcem v KLDR, jste v maléru. Jeden z mých spolužáků se jmenoval Kim Pchjong-il. (Nevlastní bratr Kim Čong-ila, jenž byl jako politický konkurent odklizen do mocenského ústraní. V tom ostatně setrvává i dnes, na postu velvyslance KLDR v České republice – pozn. red.) Neustále byl terčem pozornosti, často nežádoucí.
Mimochodem, povinná změna jména vám hrozí i v případě, že ho nesdílíte s některým z vůdců. Týká se to například těch, jejichž jména jsou běžná v Japonsku. Třeba Sun-ča (v Japonsku Džunko), Kchjung-ča (Keiko) nebo Jang-ča (Joko). Takoví lidé se z rozkazu vlády museli přejmenovat, i kdyby se jim jejich jméno sebevíc líbilo – režim jim nedal na výběr. Stalo se to řadě mých známých, a výjimky se nepřipouštěly.
Japonci přitom okupovali i území Jižní Koreje, ale Jihokorejci se takovými malichernostmi podle všeho nezabývají: manželka někdejšího prezidenta Čon Tu-hwana si jako první dáma jméno Sun-ča ponechala. (Čon Tu-hwan byl jihokorejským prezidentem – a diktátorem – v letech 1980-1988. K moci se dostal vojenským převratem – pozn. red.) Nebo si představte, že jste během studené války Američan jménem Michael – vadilo by vám snad, že v Sovětském svazu žijí Rusové se jménem Michail?
V té souvislosti vás může napadnout, jestli je v KLDR možné změnit si svobodně své jméno, když se vám nezamlouvá. Moje odpověď zní: Ne, není to ani trochu jednoduché. Samozřejmě, že když máte hodně peněz na úplatky, nové jméno si opatříte. Ale pokud si to nemůžete dovolit, máte smůlu: musíte se spokojit s tím, které vám dali u narození.
V poslední době ovšem KLDR z Číny zaplavuje jihokorejská popkultura a roste obliba jihokorejských jmen. Na Severu měli skoro všichni jméno, které mohlo být vyslabikováno v čínských znacích. Každou slabiku jsme pojili s významem. Režim vynaložil takové úsilí, aby korejský jazyk „očistil“, a přitom má většina Severokorejců jména, která jsou navázaná na čínské znaky. Není to ironie?
Ale hodně Jihokorejců má čistě korejská jména nezávislá na čínském písmu, a Severokorejci si je zamilovali. Řada dětí narozených po roce 2000 má jména, která znějí jihokorejsky. Doufám, že je vláda později nebude nutit, aby je změnili. A doufám, že jednoho dne si budou Severokorejci vybírat svá jména svobodně.“
Podléhají Severokorejci hráčské vášni?
(Odpovídala Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti kolem hory Pektu. Z KLDR utekla v roce 2011.)
„Ano, i Severokorejci rádi hrají o peníze. Nejčastěji karetní hry a biliár. A nevyhýbá se jim ani hráčská vášeň – v mém rodném městě byli gambleři, kteří prosázeli vlastní dům nebo kvůli své závislosti skončili za mřížemi.
Nicméně karty se v KLDR hrají i pro zábavu. U nás doma to byl nejoblíbenější způsob, jak trávit volný čas, tím spíš, že země zábavními parky a podobnými místy zrovna neoplývá. Karetních her existuje celá řada, ale nejpopulárnější a nejrozšířenější je sasaki: karty zamícháte, rozdáte mezi hráče, každému třináct, a ten, který má v ruce tři srdce, začíná. Pokračuje se po směru hodinových ručiček, a kdo se první zbaví všech karet, vyhrál.
Pravidla severokorejských karetních her nejsou vůbec složitá a každý si je může lehce osvojit. Ovšem jakmile vstoupí do hry peníze, zapojí se i ostré lokty a hráči se všemožně, aby o své peníze nepřišli, ale naopak je rozmnožili o vklady soupeřů. Zvyšuje to jak napětí, tak přitažlivost hry. A díky tomu karty všichni tak milují.
Na Nový Rok, Čuseok (významný svátek korejské tradice, slaví se 15. den 8. měsíce lunárního kalendáře – pozn. red.) a další volné dny se dospělí scházejí na oběd nebo večeři a u jídla hrají karty. Komu nejvíc přeje štěstí, za toho ostatní zaplatí celou útratu. Druhý v pořadí platí nejmíň, zatímco ten, kdo prohrál, má největší podíl.
Zajímá vás, o jak vysoké částky se Severokorejci sázejí? Když hrají doma pro zábavu, bývá to pakatel, nějakých sto wonů za získaný bod (sto severokorejských wonů jsou necelé tři české koruny – pozn. red.) Ale pokud se bavíme o skutečném gamblingu, sázky jsou desetkrát i stokrát vyšší, například 10 000 wonů za bod.
Kim Čong-un se severokorejskými pionýry (ilustrační fotografie).
Kartám ovšem nehoví jen dospělí. Čas si jimi krátí i studenti. V severokorejských školách jsou školníci, ale v KLDR nevěří, že by jediný člověk zvládl ohlídat celou budovu. Takže ji střeží také studenti, střídají se ve směnách. Nad bezpečností své školy bdí od šesti večer do sedmi ráno, a během celé té doby by měli zůstat nablízku svým učitelům.
Je důležité, že strážit školu není povinné: studenti se hlásí dobrovolně a často spíš proto, aby mohli být přes noc s kamarády. Během hlídky pak hrají karty, a protože většinou nemají dost peněz, o které by mohli hrát, zaplatí poražená strana vítězi něco k snědku.
Na rozdíl od karet, které si může dovolit skoro každý, je kulečník zábava vyšších vrstev. I tam se hraje o peníze a vláda o tom ví, ale pokud se nepletu, oficiálně zatím nijak nezakročila. Zdá se, že existují věci, které nemůže mít pod kontrolou ani severokorejský režim.“
