Na ten vzkaz čekal Karel Spitzer z Třebíče několik týdnů. Třicátého srpna 1940 dostal telegram: „Přijeďte okamžitě do Brna, cesta do Palestiny potvrzena.“ Za pár hodin už seděl ve vlaku a zapisoval první věty do deníku. Jeho zápisky a kresby, uložené v archivu Židovského muzea v Praze, jsou unikátním svědectvím o putování za vysněným cílem, do Palestiny.
Příběh uprchlíků natočil v roce 1997 režisér Pavel Štingl, který vysvětluje, kdo přesun organizoval: „Německé velení chtělo destabilizovat Palestinu, pověřilo Adolfa Eichmanna a ten rozhodl, že dostane Židy z Evropy, ale předtím je ještě zkasíruje a pošle Britům tisíce uprchlíků do Palestiny. Oficiálně se to celé tvářilo jako vystěhování, všechny lodě měly dokumentaci od Němců.“
Spitzer se v Brně vypravil do kanceláře dopravní společnosti, kde nebylo k hnutí. Zaplatil za lístek veškerými svými úsporami a do deníku si zapsal: „Blíží se hodina odjezdu, každý násilím trhá myšlenky od skutečnosti. Moje matka a sestra se protlačily k vlaku a podávají mi kuře a moučník. Nástup do vlaku, každý se hrne k oknu, poslední pohled, poslední stisk ruky, poslední pro mnohého z nás...“
V útrobách lodi
Čtyřiatřicetiletý Spitzer a ostatních 220 pasažérů, kteří jeli z Brna, vystoupili ve Vídni a šli do přístavu, na loď Melk. Tento říční parník patřil rakouské paroplavební společnosti DDSG, která měla flotilu výletních lodí na Dunaji. Kapacita byla 250 osob, ale tentokrát musela zvládnout mnohem víc, ve Spitzerově deníku stojí: „70 lidí z Prahy, 400 z Vídně. Nastal chaos, starousedlíci se nechtěli vzdát lepších míst. Jak dobře, že jsme měli již naše vedení a svoji pořádkovou policii (Spitzer byl jedním z členů – pozn. red.). Sotva nastalo uklidnění přišla další pohroma, padesát osob nahnali esesáci na loď přímo z vídeňského vězení.“
Karel Brandýs se v roce 1947 vrátil do Československa.
Na lodi Milos se konalo několik svatebních obřadů.
Přeplněný parník s uprchlíky se 4. září pohnul kupředu. V Bratislavě naložili proviant a pluli dál, po Dunaji přes Maďarsko, Jugoslávii. Všichni doufali, že v Rumunsku přestoupí na námořní loď, která je doveze do Palestiny. V jedné zátočině v Rumunsku uviděli zrezivělý parník Pentcho. Kapitán Melku zjistil, že na lodi jsou stovky židovských uprchlíků ze Slovenska, kterým došlo jídlo, pitná voda a nemohou se hnout z místa, protože je parník nepojízdný.
Karel si do deníku zapsal: „Musíme jim pomoci každou cenu! Žádný kolem jedoucí člun se nesměl přiblížiti blíže jak padesát metrů. Nikdo proto nemohl převzíti od nás zásilku. Hrozil jim nejtěžší trest. Návrat do nacismem okupovaných zemí by pro ně (uprchlíky na Pentchu, pozn. aut.) znamenal jistou smrt. Jiné země nemají pro bezdomovce a hlavně uprchlíka ani pochopení ani cit. Spálili za sebou mosty, nebylo kam ustoupit. Jaké budou další osudy této lodi? Nastane snad nová odyssea? Plout od břehu k břehu bouří a větrem? Kdo pomůže nevítanému hostu?“ V noci se pasažérům z Melku podařilo propašovat na Pentcho balík s potravinami a pokračovali v cestě dál. Jejich cílem byl rumunský přístav Tulcea, kde konečně přestoupili na lepší loď, Canisbay.
Haifský hřbitov, kde jsou pohřbeni oběti tragédie lodi Patira
Ve Spitzerově deníku stojí: „Byla již tma a počalo stěhování. Napřed lidé, pak zavazadla. Jeden za druhým mizí v tmavých útrobách lodi, byl to hrozný vstup do neznámých katakomb a trval přes hodinu. Lidé omdlévají kvůli stísněnosti a zápachu, můstky se kymácejí, lidé padají přes neviditelné překážky. Rodiny byly odtrženy od sebe, lidé se hledají, křičí a pláčou.“ Když se situace uklidnila a cestující usnuli, zazněla siréna. Loď je přeplněná a potápí se! Vyděšení lidé museli ve tmě doplavat ke břehu, kde je pochytala přístavní policie a nahnala je do opuštěného domu. Po několika týdnech vyjednávání pro uprchlíky přijela dopravní loď Milos a vydali se na moře.
Nežádoucí emigranti
Cestou museli doplnit zásoby, v řeckých přístavech je ale odmítali přijmout, je to přece německá loď plná židovských uprchlíků. Spitzer si do deníku zapsal: „Jsme nežádoucí emigranti bez vlasti a hlavně bez peněz. Nikdo o ně nestojí a nikdo je nemá rád. Naše situace se stala povážlivou, naštěstí si to někteří neuvědomovali. Jedeme tedy dál.“
Uprchlíci strádali po všech stránkách, mnozí litovali, že se vůbec vydali na cestu. Někdo se trápil minulostí, jiný myslel na budoucnost a tak se na lodi Milos uskutečnilo několik svateb. Jeden z pamětníků, Jiří Sedláček, vzpomíná ve filmu Pavla Štingla: „Vedle mě ležel nějaký mládenec, který se na lodi oženil, po svatbě si přivedl manželku k sobě, dovedete si představit, že jsme jim chtěli dát příležitost, ale neměli jsme kam odejít, jedině jsme se mohli otáčet a dělat, že nic nevidíme a neslyšíme.“
Cestou podél řeckých ostrovů se však pár zástavek podařilo, například Hana Pavlů ve filmu říká: „Já vím přesně, že v Heraklionu nám dali pomeranče, to vím díky tomu, že jsem dostala pomeranč od jednoho milého kluka jmenoval se Gotl Zeimer, a v kůře byla vyříznutá osmnáctka, mě bylo tenkrát osmnáct.“
Mnoho pasažérů trápila mořská nemoc.
Začátkem listopadu 1940 se loď Milos přiblížila k Palestině, mezi vedením uprchlíků a posádkou došlo k rozepři. Námořníci odmítli jet k Haifě, věděli, že by jim od Britů hrozil minimálně pětiletý trest za pomoc uprchlíkům. Nakonec se domluvili, že Milos zavezou do Sýrie. Z původního plánu ale sešlo, loď s uprchlíky zastavila britská ozbrojená hlídka a přikázala, aby přestoupili na velkou dopravní loď Patria, která kotvila v haifském přístavu. Stejný příkaz dostali i Židé, kteří přijeli na lodích Atlantic a Pacific. 3500 pasažérů se mělo přesunout na Patrii. Konečně se mohli umýt, najíst a měli víc místa, jenže byli v pasti: nesměli na pevninu.
Pamětník David ben David ve Štinglově filmu říká: „Jednoho dne na Patrii dorazil tajný dopis, kde stálo, že nás odvezou na ostrov Mauricius. Měli jsme se připravit k mimořádné akci, která z nás podle mezinárodního práva udělá trosečníky. Vedení transportu dopis utajovalo, aby zabránilo panice. Tušil jsem, že dojde k zoufalému činu, a tak jsem raději z lodi uprchl.“ Odvahu skočit z třicetimetrové výšky však měl jen málokdo. Uprchlíci na lodi sledovali den za dnem přípravy na odjezd a netušili, co s nimi bude.
O tom, co se děje na Patrii, se dozvěděli členové Hagany, ilegální židovské armády a rozhodli se, že poškodí loď, pasažéři naskáčou do vody a Britové je budou muset zachránit. Člen Hagany, Munya Mardor, byl pověřen propašováním miny na palubu. Dramatické události popsal v knize Strictly Illegal, vydané v roce 1957. Nechal se zaměstnat v přístavu jako pomocný dělník, dostal se ke skupině, která nosila na Patrii stavební materiál. Pomocí tajných signálů se domluvil s jedním z uprchlíků na lodi, že mu předá minu a odpálí ji. Vše bylo vypočteno, aby způsobila jen trhlinu do lodní stěny, takže oprava by trvala několik týdnů.
  |
21. listopadu předal minu spojce na lodi. Rozbuška ale nefungovala, a tak musel Mardor narychlo sestavit novou bombu, kterou pronesl ve vydlabaném kusu dřeva. Vybuchla 25. listopadu v 9 hodin ráno. Karel Spitzer si zapsal „Náhle jsem uslyšel temnou dunivou ránu a celá loď se slabě zachvěla. Moje první myšlenka byla, že na nás narazila loď, která dovážela vodu. Anglická policie vydala rozkaz, je to prý letecký poplach! Loď se počala rychle klonit na levý bok a již mnoho lidí skákalo přes palubu. Hrozný křik se rozléhal po lodi a po vodě, nikdo nechápal, že se Patria potápí, a jak rychle! Dole uzavření se snažili prolézt kulatými okny ven, ale jen těm nejštíhlejším se to podařilo. Tak po celé šíři lodi trčeli z oken na půl těla lidé, kteří nemohli ani ven, ani zpět. Vytahovali jsme je samo sebou násilím, a když takový byl vytažen i nahý a krvácel z utrženého masa a kůže... Mnoho lidí se nemohlo odhodlat skočit do vody a bylo zapotřebí je srážet. Děti se pak za nimi přímo házely.“
Ve světle roku 1940
Spitzer se zachránil skokem z paluby. Během necelých dvou hodin zemřelo 300 uprchlíků, kteří jsou pohřbeni na hřbitově v Haifě, pomník mají také v Praze, na Novém židovském hřbitově, kde se pamětníci a jejich rodiny scházejí každý rok v den výročí tragédie. Všichni pasažéři, kteří se zachránili, byli deportováni do internačního tábora Atlit.
Podobně jako 90 dalších mužů se i Karel přihlásil, že chce do naší armády. Po několika týdnech byl z Atlitu propuštěn a připojil se k jednotce generála Klapálka, v roce 1947 se vrátil do Československa, kde si nechal změnit jméno Spitzer na Brandýs. Zemřel v roce 1982.
Mardor ve své knize říká, že jeho čin musí být posuzován ve světle situace v roce 1940: „Byli jsme podzemním hnutím, které mohlo pracovat pouze nekonvenčními metodami. Dnes bychom vyslali parašutisty, evakuovali osoby a vyhodili loď do povětří. Smrt přistěhovalců mě dosud pronásleduje. Cítím s nimi, ale mé svědomí je čisté. Úmysl potopit loď neexistoval. Je velmi smutné, že 300 lidí, na jejichž záchranu jsme vynaložili veškeré úsilí, přišlo o život. Nedalo se tomu zabránit.“
