Lidovky.cz

Ptejte se Severokorejce: Plastické operace v KLDR? Do očí řežou bez umrtvení

Svět

  6:00
Vystavují se Severokorejci v touze po lepším vzhledu noži plastického chirurga? A za jakých podmínek mohou děti z režimem utěsněné země studovat v zahraničí? Unikátní seriál serveru NK News dává čtenářům možnost ptát se přeběhlíků na život v totalitní KLDR. Přinášíme výběr z publikovaných odpovědí.

„V Severní Koreji nemáme velké plastické operace jako třeba na Jihu, ale na drobnější zákroky narazíte.“ (Na ilustračním snímku Jihokorejka před a po plastickém zákroku.) foto: YoutubeReprofoto

Podstupují Severokorejci plastické operace?

(Odpovídala Mina Jun. Pochází ze severovýchodu KLDR. Ze země uprchla v roce 2010.)

Tahle otázka mi připomíná ‚oční prohlídku‘, kterou nám dělali na střední škole. Ve třídě se zničehonic objevili inspektoři, kteří z nařízení vedení pátrali studentkách se zahnutým očním víčkem. (Řada Asiatek podléhá stávajícímu trendu, který považuje oči europoidního typu za přitažlivější než hladká víčka charakteristická pro mongoloidní rasu. Úpravy očí modelek ve photoshopu jsou v dnešním Japonsku, Jižní Koreji nebo Číně standardní a stále běžnější jsou rovněž plastické operace, které oči pacientky přiblíží kýženému ideálu – pozn. red.)

K TÉMATU:

Když jde o to být krásnější, nezáleží na věku ani zemi, je to univerzální lidský instinkt. V Severní Koreji nemáme velké plastické operace jako třeba na Jihu populární zúžení čelisti, ale na drobnější zákroky, jako právě úprava víček nebo permanentní make-up, narazíte.

Hlavně permanentní make-up, ten je od přelomu tisíciletí hodně oblíbený. Na střední škole jsme s kamarádkami pořád řešily svůj vzhled, a čas od času některá spolužačka na pár dní chyběla – prý kvůli nemoci, ale když se pak vrátila, vypadala úplně jinak. Takových případů bylo čím dál víc, až škola začala proti plastikám studentů brojit.

Já po matce podědila velké oči s přirozeně zahnutými víčky a často si o mně mysleli, že mám za sebou plastiku. Inspektorům jsem musela ukazovat, že nemám na očích jizvy, a to, že jsem nebyla na operaci, musela potvrdit i moje třída. A když někomu plastiku prokázali, potrestali ho, například několika dny veřejně prospěšné práce nebo nařízenou sebekritikou. Po některých chtěla škola dokonce i stavební materiál, třeba cement.

PTEJTE SE SEVEROKOREJCE

Zní to nejspíš trochu vyšinutě, ale v mé vlasti to dávalo smysl – plastické operace tam vnímají jako symbol bohatství. Paradox přitom je, že operace víček není vůbec drahá, v přepočtu vyjde tak na tři dolary, což je ekvivalent ceny asi kila a půl rýže. Lidi, kteří žijí z ruky do úst, mají samozřejmě jiné starosti, ale není to částka, která byste s trochou snahy neušetřili.

Plastické operace v KLDR reguluje přísný zákon, ale lékaři ho obcházejí tím, že zákrok provádějí u pacienta doma. Výsledkem polních podmínek bývají pooperační potíže a nepřirozený vzhled. Operaci víček navíc často provádějí bez umrtvení – údajně proto, že oči tolik neotečou a vypadají přirozeněji. Ale dívkám, které touží po větších očích, to nevadí – plastika víček je pro ně takové malé kouzlo, které jim splní přání být hezčí. A když na operaci neměly, pomáhaly si aspoň izolepou, ze které si vytvořily jakousi neumělou náhradu. I přesto, že se ‚víčka‘ kolikrát odlepila už předtím, než došly do školy.

V bohatých rodinách narazíte i na operace nosu. Tento zákrok ovšem vyžaduje opravdu zkušeného a schopného plastického chirurga, kterých je v KLDR málo, a operace je navíc velmi drahá. Já sama jsem se s plastikou nosu setkala až během cvičení mladých Rudých gard. Jedná se o týdenní vojenský trénink pro šestnáctileté studenty, který zahrnuje cvičnou střelbu, topografický výcvik, vysvětlování bojové taktiky či výuku bojových umění – zkrátka udělat ze studentů potenciální jednotky, které se mohou chopit zbraně, jakmile propukne válka.

Moji třídu spojili se studenty privilegovaného uměleckého institutu, který navštěvují talentované děti z vyšších vrstev. Kromě klasického vyučování tam absolvují i velmi nákladné umělecké kurzy, a když školu úspěšně dokončí, mohou se těšit na kariéru zpěváka, hudebníka nebo filmového režiséra. Je logické, že vzhled je pro ně hodně důležitý.

Spolu se mnou se výcviku účastnily i dvě krásné studentky z institutu. Říkalo se, že za sebou mají jak operaci očí, tak nosu. Mně se jejich nosy zdály perfektní a musím se přiznat, že jsem na ně trochu žárlila. Když měly službu na rozdávání obědů, všichni mí spolužáci byli doslova u vytržení. Po náročném výcviku nám všem vyhládlo, ale krása těch dvou kluky tak uhranula, že na svůj kručící žaludek úplně zapomněli.

Když jsem přijela do Jižní Koreje, místní záliba v plastických operacích mě nezaskočila. Severokorejci nemají nejmodernější technologie cílené na změnu těla k dispozici, ale vědí, že v zahraničí existují. Dokonce jsem slyšela o jedné vojačce, které utrpěla ošklivé popáleniny na obličeji, když z ohně zachraňovala Kim Ir-senův portrét. Protože v KLDR nebyl žádný chirurg, který by té ženě pomohl, Kim Čong-il ji poslal na zahraniční kliniku.

Problém při cestování. Ženy jsou po plastice k nepoznání

Na jihokorejské plastické chirurgii mě nicméně překvapila jiná věc: dokonalost lékařské technologie, díky níž často nepoznáte, že lidé podstoupili operaci. Ve většině případů vypadá výsledek absolutně přirozeně, bez viditelných jizev. A dalším překvapením byly ulice plné reklam na plastické zákroky a kliniky – zdálo se mi pak, že většina hezkých dívek měla dostaveníčko s chirurgem! Teprve později jsem si uvědomila, že na Jihu je hodně přirozených krásek, nehledě na to, že si místní ženy umí šikovně pomoci líčidly.

Moje jihokorejské kamarádky už mě řadu věcí naučily a to, že můžu vylepšovat svůj vzhled, aniž by mi v tom shora bránili, mi působí velkou radost. Jsem za tu nově nalezenou svobodu nesmírně vděčná a moc si ji užívám. Přeju si jen, aby se jí jednou dočkaly i moje přítelkyně na Severu.

Mohou Severokorejci studovat v zahraničí?

(Odpovídal Kim Jo-sung. Pochází z provincie Severní Hamgjong. Z KLDR utekl v roce 2005.)

Pro většinu lidí platí jednoduchá odpověď: Ne..

Severokorejci nemohou jet studovat za hranice, ani pokud si to přejí. Ostatně, většina obyčejných lidí ani netuší, že v jiných zemích mohou svobodně vycestovat za studiem. „Studovat v zahraničí“ je fráze, se kterou se běžně nesetkáte.

Navzdory tomu existují někteří vyvolení, kteří tu možnost mají. Jsou to děti z elitních rodin, příslušníci společenské smetánky. Ale ani oni nejsou svobodní: zatímco chodí v cizině do školy, severokorejská vláda má jejich rodiče v podstatě jako rukojmí. Je to pojistka, kterou drží studenty v šachu a nutí je k návratu, protože dotyčný ví, že kdyby zůstal v cizině, jeho nejbližší by to odnesli za něj.

Kim Čong-un na třídní fotografii z doby studií ve Švýcarsku.

A není to jen případ dětí. Moje jihokorejská kamarádka byla na studijním pobytu v Austrálii a vyprávěla mi, že do třídy s ní chodila dcera severokorejského diplomata. Do Austrálie s ním odjela celá rodina – až na dívčina malého bratříčka, kterého museli z nařízení vlády nechat doma. Kdyby to neudělali, mohla by je zlákat svoboda světa za hranicemi KLDR. Stačilo by jednoduše zaťukat na dveře jihokorejské ambasády a zažádat o občanství, nebo zahájit azylové řízení na zastupitelství nějaké jiné země. Jenže nemohli to udělat, ani kdyby chtěli, jestli jim záleželo na osudu nejmladšího člena rodiny.

Mimochodem, špiclování režimu neuniknou zahraniční studenti ani mimo území KLDR. Ministerstvo státní bezpečnosti má pod dohledem každý jejich krok a uplatňuje systém, kdy každý špehuje každého. Pokud se na někoho provalí, že zvažuje útěk, vláda ho okamžitě přiměje k návratu.

Hodně Severokorejců sní o cestě do ciziny, aby na vlastní oči viděli, jak to za hranicemi vypadá. Dal bych cokoli, říkávala spousta mých známých, kdybych aspoň jednou za život mohl nasednout do letadla a odletět. Ale většina z nich tu šanci nikdy nedostane – ani jedinkrát. Vy, kteří moje slova čtete, nejspíš můžete nastoupit do letadla, kdykoli se vám zlíbí. Většina Severokorejců se na jeho palubu do smrti nedostane.

Proč Severní Korea brání svým občanům, aby vycestovali? Důvod je prostý: bojí se, že lidé zjistí pravdu o totalitním režimu. Kdyby Severokorejec navštívil jinou zemi, okamžitě zjistí, že mu doma bezostyšně lhali. Vláda si velmi dobře uvědomuje, že pokud by otevřela hranice, znamenalo by to její konec. Lidé by venku pochopili, že jejich životy řídí brutální, bezohledná diktatura. Že v demokratických společnostech existuje svoboda politiky volit - a také je kritizovat.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.