VAROVÁNÍ: ČLÁNEK OBSAHUJE DRASTICKÉ FOTOGRAFIE.
TISÍCE MRTVÝCH
|
V srpnu 2013 prchal ze Sýrie člověk, který je veřejnosti dodnes znám pouze pod krycím jménem Ceasar. Před útěkem z válkou rozvrácené vlasti působil jako oficiální forenzní fotograf syrské vojenské policie, jehož úkolem bylo dokumentovat těla mrtvých, a ze země se nesnažil dostat pouze sebe, ale také důkazní materiál v podobě více než 50 tisíc snímků.
Takzvané Ceasarovy fotografie byly poprvé zveřejněny loni v lednu a staly se výmluvným dokladem zločinů, které na obyvatelích Sýrie páchají bezpečnostní složky autoritářského Asadova režimu.
Zmučené a vychrtlé oběti, jež nalezly smrt za zdmi detenčních zařízení syrské vlády, byly tehdy přirovnávány k vězňům z nacistických lágrů - expertní lékařský tým na jejich těle odhalil průkazné stopy fyzického týrání včetně bičování, elektrošoků a surového bití. A jména mrtvých i jejich lidská identita jako by vytratila spolu s jejich životem. Zbyla jen trojice čísel.
Každý mrtvý je na snímcích označen třemi čísly: číslem vězně, přiděleným bezpečnostními složkami režimu (Detainee number); číslem bezpečnostní pobočky, jež ho věznila (Branch number); číslem posmrtně přiděleným patologem (Examination number).
Téměř dva roky po publikaci děsivých snímků vydala organizace Human Rights Watch (HRW) obsáhlou zprávu, v níž některé z dosud anonymních těl pojmenovala.
SVĚDCI HRW
|
Po důkladném devítiměsíčním vyšetřování, během kterého shromáždila řadu svědectví příbuzných, přátel, spoluvězňů i dezertérů, se jí povedlo identifikovat 27 obětí - z toho dvě děti a jednu ženu. Vypátrala přitom nejen jména mrtvých, ale z dostupných střípků sestavila rovněž kusý příběh jejich násilné smrti.
Většina pozůstalých si kvůli oprávněné hrůze z odvety režimu přála, aby tento příběh zůstal utajen. Osm s celkem 27 rodin však s jeho zveřejněním souhlasilo. Vybíráme pětici z nich (kompletní zprávu HRW si můžete stáhnout ZDE).
Toto jsou tragédie pouhého zlomku těch, které zahubila „bezpečnostní“ mašinerie Asadovy vlády. A také jejich zoufalých rodin, jež za zprávy o svých pohřešovaných blízkých marně platily tisíce dolarů, aby jim nakonec nebylo umožněno ani pietní rozloučení. Žádné tělo nebylo do rukou pozůstalých vydáno.
Ahmad Musalmání
Před revolucí chodil Ahmad do sedmé třídy základní školy v Namru v jihosyrské provincii Dará, proslulé jako jedno z ústředí povstání proti Asadovu režimu. 23. března 2011 byl Ahmadův starší bratr Šádí zastřelen na protivládní demonstraci ve městě Dará, a rodina, která se obávala o Ahmadovo bezpečí, poslala tehdy třináctiletého chlapce do Libanonu.
O rok později ovšem zemřela (z přirozených příčin) Ahmadova matka a Ahmad se vrátil do Sýrie, aby jí mohl jít na pohřeb. Cestoval v minibusu společně s pěti dalšími lidmi; jeden z nich později rodině popsal chlapcovo zatčení.
Příslušníci vojenské rozvědky zastavili vozidlo 2. srpna 2012 na kontrolním stanovišti mezi Damaškem a Dará a jeden z nich se Ahmada začal vyptávat, proč pláče. „Pláču, protože mi zemřela matka,“ odpověděl Ahmad. Důstojník zabavil pasažérům telefony a začal je kontrolovat. Když v Ahmadově mobilu objevil protiasadovskou píseň, začal chlapci sprostě nadávat a vyvlekl ho z vozu. Ten pak pokračoval v jízdě.
Ahmadův strýc Dahí Musalmání působil v Sýrii 20 let jako soudce, dokud ze země v březnu 2013 neuprchl. Pro HRW popsal, jak po Ahmadově osudu marně pátral prostřednictvím svých kontaktů v tajných službách. Teprve v prosinci 2012 jej oslovil muž, který tvrdil, že za 600 000 syrských liber (tehdy asi 8500 dolarů) zajistí u významného poslance chlapcovo propuštění. Strýc zaplatil, a po deseti dnech mu zazvonil telefon.
'Znásilňovali děti před našima očima.' Exkluzivní svědectví o zločinech Asadova režimu |
„’Ahmad žije,’ řekl mi ten muž. ‚Drží ho na základně v Zablatání.‘ ‚Chci, aby ho propustili,‘ řekl jsem. Odpověděl: ‚Chtěl jste vědět, kde je, a teď to víte. Jestli chcete víc, musíte zaplatit dva miliony syrských liber. ‚Tolik peněz nemám,‘ namítl jsem. ‚To bych musel být buď zloděj, nebo hrozně bohatý.“
Nakonec strýc prodal vše, co mohl, a podařilo se mu získat přibližně milion liber. „Začal jsem ho prosit. Jsem soudce, ale stal se ze mě žebrák,“ vzpomíná. Za peníze obdržel příslib, že Ahmada za deset dní propustí. Jenže chlapec se domů nikdy nevrátil.
Pět snímků z celkem 53 275 Ceasarových fotografií patří Ahmadovi. Datovány jsou srpnem 2012 – tedy stejným měsícem, kdy byl zatčen a uvězněn. Veškeré peníze tak padly na záchranu dítěte, které už dlouho nežilo.
Když byly snímky zveřejněny, jeho strýc na nich dítě své sestry okamžitě poznal. „Bože, když jsem ho tam spatřil, byl to největší šok v mém životě,“ rozplakal se během rozhovoru s HRW. „Hledal jsem ho, 950 dní jsem ho hledal. Počítal jsem každý den. Když jeho matka umírala, řekla mi: ‚Zanechávám ho pod tvou ochranou.‘ Jak jsem ho jen mohl ochránit?“
Lékaři spolupracující s HRW na Ahmadově těle konstatovali několik závažných poranění tupou silou.
Ajham Gazúl
25letý student medicíny na Damašské univerzitě byl aktivním účastníkem protivládních protestů: působil jak v Syrském centru pro média a svobodu slova, tak v organizaci mapující porušování lidských práv.
5. listopadu 2012 byl zadržen členy provládního studentského spolku Národní studentský výbor a předán do rukou vojenské zpravodajské služby. Ve stejný den byl zatčen také M., Ajhamův spolužák z univerzity. Pracovníci bezpečnostních složek oba mladíky zavřeli v jedné z místností lékařské fakulty, kde je přibližně čtyři hodiny týrali bitím a elektrickým obuškem a bičovali je kabely a hadicemi. Poté je společně internovali v cele Pobočky 215 pod správou vojenské zpravodajské služby.
Každý den desítky mrtvých. Už jsem nemohla dál, říká uprchlice z Aleppa |
9. listopadu 2012, tedy čtyři dny po jejich uvěznění, se podle M. stalo toto: „Ajham se ke mně přiblížil a řekl mi: ‚Jsem tak unavený, chce se mi strašně spát.‘ Odpověděl jsem mu, ať si položí hlavu na moji nohu. Po asi 45 minutách přišly stráže (...) a já se Ajhama pokusil vzbudit, ale nereagoval. Zakřičel jsem na jednoho doktora z Aleppa, kterého tam také věznili. Položil ruku na Ajhamův krk a zápěstí a řekl, že zemřel. Pak stráže přinesly přikrývku, Ajhama do ní zabalily a na hlavu mu daly číslo... a odnesly ho,“ popsal M. vyšetřovatelům HRW.
Ajhamova rodina se o jeho smrti dozvěděla až 20. ledna 2013, kdy byl M. propuštěn. Mladíkova matka Marjam osobně žádala o oficiální potvrzení synova úmrtí, ale odezvy se dočkala až v květnu 2014, kdy jí vojenská policie dala do rukou úmrtní list. Jako příčinu smrti uváděl srdeční selhání. Lékaři spolupracující s HRW na Ajhamově těle nebyli schopni konstatovat možnou příčinu smrti či jakákoli závažná tělesná poranění.
Rehab Allávíová
Než přišlo arabské jaro a syrská revoluce, studovala Rehab inženýrství na Damašské univerzitě. Po vypuknutí protestů začala pracovat v koordinační komisi a pomáhat uprchlíkům z města Homs, zachváceného nelítostnými boji mezi vládními silami a povstalci.
Speciální jednotky vojenské policie zatkly mladou ženu 17. ledna 2013 kolem desáté večer v jejím damašském bytě. Její matku ubezpečily, že věc bude během několika hodin urovnána, vzpomíná Rehabin bratr Hamzá. Jenže Rehab se nevrátila ani ráno, ani v následujících dnech.
Rodina se zoufale snažila vypátrat, kde dívku vězní, a zajistit její propuštění. Za údajné informace vedoucí k jejímu nalezení marně utratila přes 18 000 dolarů. Po několika měsících příbuzným jeden z armádních generálů oznámil, že Rehab zemřela na mrtvici a byla pohřbena na hřbitově na okraji Damašku.
Dívčin druhý bratr Basám ukázal sestřinu fotografii tamním strážím, které potvrdily, že Rehab byla mezi třemi ženskými těly, jež v noci před deseti dny zakopaly. Úmrtní list však rodina nikdy neobdržela.
‚Zvrhlá ideologie Islámského státu? Džihádisté se učili od Asada‘ |
O několik měsíců později pozůstalé kontaktoval zdroj z řad vojenské bezpečnosti, jenž je ujistil, že Rehab stále žije a že ji za 90 000 dolarů dostane nejen z vězení, ale i ze Sýrie (oba Rehabini bratři žijí už delší dobu v Saúdské Arábii). Bratři peníze sehnali, a když je důstojníkovi převedli na účet, dotyčný jim oznámil, že Rehab je v bezpečí v Libanonu. „Věřili jsme tomu. Hledali jsme ji (v uprchlických táborech) osm měsíců, chodili jsme od stanu ke stanu,“ vylíčil Hamzá vyšetřovatelům HRW.
Letos v březnu mu zavolal jeden z příbuzných a svěřil se mu se svými obavami, že tvář Rehab spatřil mezi Ceasarovými fotografiemi. Zesnulou poté identifikovala jak její rodina, tak někdejší spoluvězenkyně Hanádí, která po jejím boku strávila 24 dní v jedné cele.
Snímky Rehabina těla jsou součástí složky datované 4. červnem 2013, pět měsíců po jejím zatčení. Lékaři spolupracující s HRW na levé paži mrtvé objevili katétr, což nasvědčuje lékařskému zásahu. Žádná viditelná poranění však na těle nekonstatovali.
Usáma Husajn Sálim
Usáma Husajn Sálim.
Syřan palestinského původu žil na damašském předměstí Jarmúk, původně táboře pro palestinské utečence, který se během války ocitl v obležení a změnil se na jednu z nejděsuplnějších lokalit v Sýrii. Usáma byl ženatý, měl dvě malé děti a pracoval jako účetní na Damašské univerzitě.
Pracovníci generálního ředitelství zpravodajských služeb ho zatkli 24. února 2013 na kontrolním stanovišti u vstupu do Jarmúku, když byl na cestě domů. O jeho zatčení zpravil rodinu očitý svědek.
Příbuzným se přes palestinské kontakty blízké syrské vládě podařilo vypátrat, že Usáma byl převezen do nechvalně proslulé Pobočky 235 vojenské zpravodajské služby, známé také jako Palestinská pobočka. Za vyjednání jeho propuštění požadovaly kontakty 50 000 syrských liber (708 dolarů). Rodina zaplatila, ale dotyční setkání několikrát odložili, až konečně oznámili, že Usámovi nemohou pomoci.
'Nezbyli tu žádní lidé. Jen kostlivci se žlutou kůží,' zní z Damašku |
Usámův bratr Firas tvrdí, že Usáma nebyl ani rebel, ani aktivista, a do protivládních protestů se nijak nezapojoval. „Strávil jsem měsíce tím, že jsem se na něj vyptával,“ popsal HRW. „Pracoval jsem na Damašské univerzitě a ptal jsem se tamních doktorů. Někteří z nich jsou lidští a pořád mají srdce, zůstali neutrální. Ale jediné, co jsem dostal, byly lži.“
Po sedmi měsících od Usámova zatčení zastavili Firase u univerzitní brány důstojníci bezpečnosti a pohrozili mu, že když se nepřestane vyptávat, vyříznou mu jazyk. Toho dne Firas ze Sýrie uprchl.
Přesto rodina po Usámovi dále pátrala – dokud ho neidentifikovala na Ceasarových fotografiích. Poznala ho jak podle oblečení, tak dvou tetování na levé paži.
Snímky Usámova těla jsou součástí složky datované únorem 2013, tedy měsícem Usámova zatčení. Lékaři spolupracující s HRW na těle konstatovali četná poranění obličeje včetně zhmožděnin, odřenin a škrábanců, a rovněž „závažné“ trauma způsobené tupou silou.
Mohammed Tarík Madžíd
Mohammed Tarík Madžíd.
23letý Tarík, student účetnictví v druhém ročníku technického institutu v Darájá, nepřestal chodit na nenásilné protivládní protesty ani poté, co ho tajné služby v roce 2011 zadržely a dvacet dní ho věznily.
Podruhé byl zatčen 16. února 2013 během pobytu v Damašku. Rodina se o incidentu dozvěděla od Taríkových přátel, kteří byli ubytováni ve stejném hotelu, a okamžitě začala po svém blízkém pátrat. Na sklonku roku 2013 se objevila údajně zaručená informace, že Tarík přišel o život už během prvního měsíce internace. „Tak strašlivě ho mučili, že se zhroutil. Přišel o rozum,“ dozvěděl se jeho bratr Bašár.
Právě on pak Taríka poznal na Ceasarových fotografiích. Identifikoval ho podle rysů obličeje a také podle výrazné jizvy na pravém rameni - památce na zranění šrapnelem během ostřelování Darájá, kdy Tarík pomáhal v tamní nemocnici.
Snímky Taríkova těla jsou součástí složky datované březnem 2013, tedy měsíc po jeho zatčení.
Nepotrestané zločiny
„Nemáme žádné pochybnosti o tom, že lidé na Ceasarových fotografiích hladověli a byli biti a mučeni, a to systematicky a v masovém měřítku,“ komentoval znepokojivou zprávu Nadim Houry, náměstek ředitele sekce HRW pro Blízký východ.
„Tyto snímky představují jen zlomek lidí, kteří zemřeli v internačních zařízeních syrské vlády - tisíce dalších postihl stejný osud. Vláda tato úmrtí zaznamenala, ve stejnou dobu zpracovávala údaje o desítkách těl, přesto neudělala nic, aby příčiny smrti vyšetřila nebo zabránila tomu, aby v jejích rukách umírali další lidé,“ konstatoval Houry. „Ti, kteří se zasazují za mír v Sýrii, by měli zajistit, aby těmto zločinům byla učiněna přítrž a aby se lidé, kteří tento systém dozorují, ze svých zločinů zodpovídali.“
  |
