Lidovky.cz

‚Mé jméno není uprchlík.‘ Život v uprchlickém táboře Zaatarí pohledem Čecha

Svět

  12:00
ZAATARÍ (JORDÁNSKO) - V uprchlickém táboře Zaatarí žije na osmdesát tisíc Syřanů. Jejich hlavním přáním je možnost návratu do rodné země. Jak to vypadá v jednom z největších uprchlických táborů na světě přiblížil svým objektivem pro server Lidovky.cz Jiří Pasz.

Tábor o rozloze dvou tisíc hektarů s téměř osmdesáti tisíci obyvateli je spíše městem. foto: Jiří Pasz

Tábor se nachází jen kousek od jejich domoviny, na jordánském území přibližně 11 km od syrských hranic. Přesto je zde život diametrálně odlišný od toho, který znali. Svůj domov kvůli táhlému konfliktu upustili hrdí lidé zvyklí se o sebe postarat. Kromě pár osobních věcí a v lepším případě i úspor si s sebou přinesli i trauma z prožité války.

UPRCHLICKÝ TÁBOR ZAATARÍ

  • Jeden z největších uprchlických táborů na světě byl otevřen 28. července 2012 v reakci na zvýšený počet válečných uprchlíků ze Sýrie. Vznikl z iniciativy OSN, zřizovatelem je jordánská vláda.
  • Tábor se nachází na severu Jordánska, přibližně 11 kilometrů od hranic se Sýrií a 10 kilometrů východně od jordánského města Mafraq.
  • Na rozloze 3,3 km² zde momentálně žije na 80 tisíc lidí. V květnu roku 2013 v Táboře žilo rekordních 156 tisíc lidí.

Život v provizorních unimo buňkách za plotem tábora není volba, jen alternativa života ve válečné zóně, nebo nejisté a daleké cesty do Evropy. Většina obyvatel tábora se touží vrátit domů. Zaatarí podle UNHCR prošlo celkem 430 tisíc lidí. Syřané z tábora odcházejí v drtivé většině do okolních měst - ti, kteří mají v pořádku doklady a dostatečné prostředky, mohou žít relativně běžným životem v tzv. hostitelských komunitách. Někteří se dokonce vracejí zpět do válkou zmítané Sýrie. Mnoho lidí ale v táboře tráví již čtvrtý rok. Zaatarí není místem duchů -chuť žít a uchovat si vlastní důstojnost je patrná na každém kroku. Čtyři roky od začátku konfliktu jsou příliš dlouhá doba na pasivní čekání. Syřané se v mnohém od Evropanů neliší. Doma v Sýrii měli své podniky, restaurace a univerzity. „Mé jméno není uprchlík,“ říká dvacetiletá Faiza „Každý tu má své jméno a svůj život.“

Tábor nebo město?

V Zaatarí postupně vzniká infrastruktura připomínající město – tábor má stejně obyvatel jako Zlín. Rodina má nárok na jednu unimo buňku (cca 19 m² ), ve stanech lidé už téměř nežijí. Je tu kanalizace, uprchlíci dostávají kupóny na jídlo. V táboře je elektřina, jde však jen v noci, přes den vše funguje jen za pomoci dieselových generátorů. Na poskytování elektřiny v táboře se podílí i Česká republika, která výší své finanční podpory patří mezi 10 největších donorů v táboře.

A především, podnikavá povaha Syřanů se projevila i zde. Jedním z největších problémů pro samotné Syřany je nemožnost v Jordánsku oficiálně pracovat, což vede jednak k ekonomické deprivaci rodin zvyklých na slušný životní standard, ale také ke ztrátě důstojnosti, již těžce nesou muži i ženy. Drtivou většinu lidí tu spojuje přání postarat se o sebe a svou rodinu. Jako jeden z nejhorších problémů identifikují ztrátu možnosti o sobě rozhodovat. „Trauma nezpůsobuje zdaleka jen zkušenost s válkou. Jde i o ztrátu domova, frustraci z nemožnosti pracovat, nebo rozdělení rodin,“ říká Adél Aldahien z organizace Lutheran World Federation Jordan, která pomáhá syrským uprchlíkům na severu Jordánska. „Mnoho rodin se rozdělilo mezi Libanon, Turecko, Jordánsko a Sýrii,“ dodává.

Pizza na Champs-Élysées

Neziskové organizace, včetně Diakonie ČCE, v táboře i mimo něj poskytují rekvalifikační kurzy, o které je obrovský zájem. Lidé chtějí nové dovednosti, aby mohli po válce v Sýrii podnikat a hledat novou práci. Na kurzy jsou dlouhé čekací listiny se stovkami jmen.

Šedá ekonomika je zde víceméně tolerovaná. Není jednoduché dostat do tábora nutné zásoby. „Ale lidé se nevzdávají, vždycky si najdou cestu,“ dosvědčuje čtyřicátník Samir, kuchař z Damašku. Jeho krámek s mouggnat (arabská verze pizzy) je prý nejpopulárnější v táboře, chodí k němu i lidé z OSN. Samir rozjel dokonce roznáškovou službu. „Čekali jsme, že tu budeme krátce. Teď jsme ale úplně bezmocní. Pokud to nevyřeší mezinárodní komunita, my sami už nic nezmůžeme,“ dodává.

Hlavní ulice tábora nazývaná Champs-Élysées je lemována obchůdky, restauracemi a holičstvími, vše provizorní, z vlnitého plechu. Od pařížského bulváru tak nemůže být vzdálenější.

Sobotka nabídl Jordánsku pomoc s migranty. Chce zemi dát 100 milionů korun

Velkou neznámou pro budoucnost regionu je tzv. ztracená generace. Mnoho děti má traumata z konfliktu, mnoho jich zažilo dramata při cestě ze Sýrie. V táboře je podle organizace UNICEF 6 z 10 uprchlíků dítě do 17 let, každý den se tu navíc rodí 12 dětí. Podle odhadů více než 60 tisíc uprchlických dětí ve školním věku v Jordánsku nenavštěvuje žádnou školu. Neosvojují si tak nejen učivo, ale například ani hygienické návyky. Děti navíc často potřebují i psychosociální pomoc.

Zaatarí je jeden z logisticky a bezpečnostně nejlépe zvládnutých uprchlických táborů na světě. Útočiště v něm našli převážně lidé z chudšího jižního regionu Sýrie. Momentálně jsou jeho brány pro nově příchozí otevřeny jen ve výjimečných případech. Jordánsko dosud oficiálně přijalo 673 tisíc prchajících Syřanů, neoficiálně jich zde žije až jeden a půl milionu. Část z nich je umístěna v uprchlických táborech, část žije mezi Jordánci, například v blízkém Mafraqu. Soužití podobných kultur hovořících stejným jazykem tu nepředstavuje vážný problém, Jordánsko se k uprchlíkům staví poměrně vstřícně. Přesto je vzájemné soužití křehké. Syrská populace v Jordánsku se od začátku války několika znásobila a to s sebou přináší nevyhnutelné socio-ekonomické potíže. Problémem je tu nedostatek vody a jídla. Jordánský král Abdalláh II. nedávno prohlásil, že Evropa se současnou uprchlickou vlnou teprve ochutnává výzvu, se kterou se jeho země potýká už léta.

Zobrazit celou fotogalerii

Prohlédněte si pohodlně všechny fotografie

Autoři:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.