Na VII. kongres Korejské strany práce (KSP) čekala Severní Korea dlouhých 36 let - zatím poslední, šestý sjezd, se konal v roce 1980, ještě hluboko za vlády zakladatele KLDR Kim Ir-sena (Kim Il-songa).
V KLDR začal sjezd vládnoucí strany. Změní totalitní zemi? |
Jeho následovník odstartoval v pátek 6. května a podle dostupných informací má trvat tři dny. Do Pchjongjangu se na něj sjelo přibližně 3000 delegátů. Program zatím halí závoj utajení; jak ovšem poznamenává ČTK, experti budou sledovat především případná odvolání některých vysokých činitelů, možné změny vládní politiky a komentáře týkající se nukleárního zbrojního programu KLDR.
Na místě je asi stovka pozvaných zahraničních novinářů; dovnitř paláce, který přelomovou událost hostí, však už vpuštěni nebyli. Severokorejská metropole je vyzdobena záplavou státních a stranických vlajek, květin a transparentů velebících KSP.
První sjezd (srpen 1946)
V srpnu 1946 neuplynul od kapitulace Japonska ještě ani rok, přesto to nebylo poprvé od konce války, kdy korejští komunisté rokovali. Srpnový sjezd je však vykládán jako historicky první, neboť právě zde se oficiálně zrodila Severokorejská strana práce (spojení dřívějších Komunistické strany Severní Koreje a Nové lidové strany Koreje, která sdružovala korejské exulanty v Číně). Ta se o tři roky později, v červnu 1949, sloučila s Jihokorejskou stranou práce, čímž konečně vznikla KSP.
Zakládající sjezd rovněž ustanovil stranické vůdce: generálního tajemníka, dva jeho zástupce a pětičlenné politbyro. Šéfem komunistické strany kupodivu nebyl zvolen Kim Ir-sen (ustálená, ale nepřesná transkripce; správně Kim Il-song – pozn. red.), ale Kim Tu-bong z někdejší Nové lidové strany Koreje, ačkoli výběr neodrážel realitu – faktickou hlavou komunistů byl Kim Ir-sen.
PTEJTE SE SEVEROKOREJCESeriál zaštítěný zpravodajským serverem NK News. V pravidelné týdenní rubrice jsou vybírány otázky čtenářů ohledně reality KLDR, na které poté odpovídají severokorejští uprchlíci, kteří s redakcí NK News dlouhodobě spolupracují.
|
Druhým faktem ovšem je, že krkem, který tou hlavou kroutil, byli Kim Ir-senovi sovětští patroni. První sjezd korejských komunistů se tak odehrál plně v režii tehdejšího pána Severní Koreje, Sovětského svazu.
Druhý sjezd (březen 1948)
Podruhé se komunisté sešli v době, kdy se okupační správy Severu a Jihu selhávaly a vyhlášení dvou samostatných států bylo na spadnutí (jižní Korejská republika se deklarovala v květnu, Korejská lidově demokratická republika na severu pak v září 1948). Druhému sjezdu strany práce tak dominovala protikladná dvojice hodný a spravedlivý Sever versus Jih, peklo na zemi.
Poznamenaly jej však i vnitřní mocenské boje. Kim Ir-sen zde zaútočil na svého domnělého soka O Ki Sopa, který byl na sjezdu ostouzen a donucen k důkladné veřejné sebekritice. Jako jediný také nebyl jednomyslně zvolen do ústředního výboru strany.
Poprvé se tu objevil i známý stranický znak: překřížené kladivo, srp a štětec. A naopak naposledy vlajka se symboly jin-jang a trigramů, kterou si uchovala Jižní Korea – na Severu jsou tak snímky z kongresu cenzurovány, aby na nich vlajka nefigurovala.
Třetí sjezd (duben 1956)
Nyní již Korejská strana práce (KSP) potřetí hromadně zasedala nedlouho po proslulém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Zlomový kongres, kde Nikita Chruščov napadl stalinismus, Kim Ir-senem otřásl a vyvolal v něm značné obavy z vlastní budoucnosti. Ty příliš nerozptýlil ani projev Leonida Brežněva, který na sjezdu zastupoval SSSR. Jeho výzva ke znovunastolení „leninistických norem kolektivního vůdcovství“ jasně útočila na stále patrnější koncentraci moci do Kim Ir-senových rukou.
‚Dáte si lajnu?‘ Manželky severokorejských kádrů si udržují štíhlou linii pervitinovou dietou |
Brežněv tehdy nebyl jediným, kdo napadl Kimovo privilegované postavení; výpad na severokorejského vůdce přišel i z jeho vlastních řad. Provinil se jím velvyslanec KLDR v Moskvě Lee Sang-čo, který se v rozmluvách s delegáty netajil kritikou kultu Kimovy osobnosti. Rozzuřený Kim Ir-sen se už už měl k tomu, že ambasadorovi zabrání opustit zemi, ale nakonec ho uchlácholil Kim Tu-bong. Kim Ir-senova nedůvěra nebyla lichá: Lee Sang-čo později zběhl k Sovětům, jež úspěšně požádal o politický azyl.
První konference (březen 1958)
První konference (menší sjezd užšího vedení – pozn. red.) Korejské strany práce byla plodem běsnících vnitrostranických čistek, které Kim Ir-sen rozpoutal krátce po třetím sjezdu. V srpnu 1956 se proti vůdci vzedmula vlna hlasité opozice, která se ho pokusila zbavit aspoň části moci, pokus však skončil fiaskem. Kim se s protivníky chtěl rázně vypořádat hned, ale kvůli nátlaku ze strany SSSR a Číny musel své záměry potlačit. Jenže nedlouho poté se vztahy na ose Moskva-Peking začaly komplikovat a oba giganti se místo Pchjongjangu začali soustředit na vlastní potíže, čímž severokorejskému vládci uvolnili ruce.
Za legitimizační prostředek čistek byla zvolena právě stranická konference, podle expertů na politické dějiny KLDR podle čínského vzoru - zapuzení Maových oponentů Žao Šu-š’a a Kao Kanga se v roce 1955 odehrálo právě v rámci konference, nikoli významnějšího sjezdu.
Čtvrtý sjezd (září 1961)
Čtvrtý sjezd KSP potvrdil status quo nastolené brutálními čistkami: nejvyšším z nejvyšších je Kim Ir-sen, pod jehož nezpochybnitelnou autoritou se strana sjednotila. Opoziční frakce byly minulostí, zásadní pozice obsadili Kimovi oddaní stoupenci a přátelé, mnozí z nich někdejší soudruzi z dob protijaponských guerrill v Mandžusku.
Druhá konference (říjen 1966)
Jak podotýká server NK News, druhá konference je patrně vůbec největší záhadou v historii KSP. Veřejně není dostupný žádný její přepis a klopýtají i relevantní zprávy zahraničních velvyslanectví. Například diplomatické zastoupení NDR se úporně pokoušelo probojovat k detailnějším informacím, ale marně; do Východního Berlína nakonec vzkázalo pouze to, že nejspíš došlo k dalším čistkám vysoce postavených hodnostářů.
Nicméně právě na této konferenci byla pravděpodobně deklarována nová linie směřování státu, a sice militarizace ekonomiky. V té době totiž Kim Ir-sen vážně zvažoval druhou invazi na Jih, která by vyústila v opětovné politické sjednocení poloostrova, tentokrát ovšem pod rudou vlajkou. Jeho plány vyústily kupříkladu v atentát na jihokorejského prezidenta Pak Čong-huie v lednu 1968, ke skutečnému vojenskému vpádu přes hraniční 38. rovnoběžku však nikdy nedošlo.
Nevěřil jsem, že Kim chodí na záchod, říká tvůrce severokorejské propagandy |
Druhou stranickou konferencí se rovněž datuje dramatické vystupňování kultu Kimovy osobnosti, a to na pozadí opětovných čistek. Tentokrát se dle osvědčeného pracovního postupu diktátorů vypořádal se svými věrnými soudruhy, neboli takzvanou Kapsanskou frakcí.
Pátý sjezd (listopad 1970)
Pravděpodobně nejméně zásadní kongres. Kim Ir-senův projev o trojí revoluci, ideologické, kulturní a technologické, potvrdil odklon od sovětské doktríny směrem k maoismu. Mimochodem, od pátého sjezdu se na oblecích Severokorejců začaly objevovat ikonické odznáčky s Kim Ir-senovým portétem, což ladí s tvrzením KLDR, že byly Kim Čong-ilem představeny právě na V. sjezdu KSP.
Šestý sjezd (říjen 1980)
Na sjezd číslo šest si Severokorejci museli počkat až do roku 1980. Netřeba ovšem zdůrazňovat, že tehdejší desetiletá pauza bledne před tou následující, neboť VI. sjezd se stal posledním na neuvěřitelných 36 let.
Nevysloveným cílem šestého sjezdu bylo vystavit na odiv Kim Čong-ila a všem jasně vzkázat, kdo je tu dědicem severokorejského trůnu – ačkoli oficiálně byl Kim Čong-il jako nástupce svého otce prezentován teprve od roku 1981.
Kongresu, který odstartoval 10. října, se zúčastnila řada hostů zpoza hranic. Přijeli především představitelé afrického kontinentu, mezi nimi i Robert Mugabe, tehdy premiér Zimbabwe, dnes, o 36 později, stále v čele státu, od roku 1987 jako jeho autoritářský prezident.
Třetí konference (září 2010)
Dlouhých třicet let trvalo, než se Korejská strana práce opět oficiálně sešla v jednom sále – a opět, jako odraz roku 1980, především v zájmu hladkého předání moci. Zdravotní stav Kim Čong-ila, zle poznamenaný diktátorovým požitkářstvím, nebudil přílišné naděje a bylo nezbytné připravit půdu pro jeho nástupce Kim Čong-una. Kim Čong-ilův nejmladší syn se při této příležitosti poprvé objevil jako budoucí vůdce ve stranickém listu Rodong Sinmun, aby nebylo o jeho pozici pochyb.
KVÍZ: Jaké cigarety má Kim Čong-un nejradši? Otestujte své znalosti o vládcích KLDR |
Konference byla původně ohlášena na „prvních deset dní v září 2010“, z důvodů, o nichž lze jen spekulovat, se však konala až na konci měsíce. Kim Čong-un zde obdržel posty čtyřhvězdičkového generála a vicepředsedy Ústřední vojenské komise KSP. Kult jeho osobnosti měl být budován pozvolna, podobně jako v případě jeho otce, Kim Čong-ilova brzká smrt jej však uspíšila.
Čtvrtá konference (duben 2012)
I zde bylo v centru dění mocenské postavení Kim Čong-una, které bylo nutno řádně formalizovat. Mladý vůdce stál v čele země již téměř pět měsíců, přesto jediné formální pozice, jež zastával, byla již zmiňovaná hlava Ústřední vojenské komise KSP a nejvyšší vůdce Korejské lidové armády (KLA).
V KLDR se lidé rodí mrtví. Je to absolutní katastrofa, říká slavný ruský režisér |
Funkce to jsou bezesporu významné, nicméně nestačily. Na čtvrté konferenci Kim Čong-un povýšil na prvního tajemníka Korejské strany práce a z vicepředsedy na předsedu Ústřední vojenské komise, přičemž nádavkem se stal také prvním předsedou Výboru národní obrany.
Na konferenci byla ovšem uspokojena také Kim Čong-ilova památka. Stejně jako on v roce 1998 učinil ze svého zesnulého otce Kim Ir-sena Věčného prezidenta KLDR, přiřkla čtvrtá konference jemu titul Věčného generálního tajemníka strany a Věčného předsedy Výboru národní obrany.
Sedmý sjezd (6. - 8.? května 2016)
Dnes, o čtyři roky později, nastal zlomový a dlouho očekávaný den zahájení VII. sjezdu – a spekulace o tom, co přinese nejen samotné KLDR, ale také světu, dosahují vrcholu. Dočká se totalitní stát zoufale potřebné reformy ekonomiky? Či, pokud to vůbec padá v úvahu, bude ještě odvážnější a vykročí na tenký led politických změn, který se pod ním může tak snadno probořit? Nebo bude režim pokračovat v nastoupené a léty prověřené nesmiřitelné cestě?
Divoké odhady víří, leč faktů se, aspoň zatím, nedostává. Dokud nebudou oznámeny závěry kongresu (a nikde není psáno, že se tak stane okamžitě po jeho ukončení), lze pouze citovat lakonické konstatování koreanisty Jaromíra Chlady, které pro Lidovky.cz učinil před několika měsíci: „Význam ohlášeného sjezdu je nepopiratelný, nicméně jeho výsledek? Těžko říct. V zásadě platí, že může být dvojí. Může potvrdit status quo, tedy definitivně utvrdí Kim Čong-una jako vládce režimu a pošle zemi dál ve starých kolejích. Ale druhá varianta – a známe ji z minulosti jiných komunistických stran socialistického bloku – je ta, že přijde nějaká velká změna.“
Severokorejská politika není Kimova one man show, říká koreanistka |
Kim Čong-un je u moci už téměř čtyři a půl roku. Za tu dobu stihl: zlikvidovat řadu vysoce postavených prominentů včetně vlastního strýce Čang Song-tcheka; provokativní manifestací jaderné síly rozleptat už tak vyhrocené vztahy s Jižní Koreou a Spojenými státy, ale také s Pekingem a Moskvou; rozšířit koncentrační tábory; utužit represe vůči samotným Severokorejcům ve snaze čelit stále citelnějším prasklinám ve zdi izolace KLDR od okolního světa.
Nezdá se, že by se mladý diktátor budil a usínal se slovem „reforma“ na rtech. Ovšem vzhledem k tomu, jak málo toho skutečně víme o zákulisních cestách severokorejské politiky... třeba nás Kim Čong-un překvapí.