Erdogan mluví jako kazatel v mešitě, Turci uprchlíky přijali vstřícně, říká expert

LN: Turecko oficiálně stále směřuje k plnému členství v EU. Stojí o to vůbec nějaká relevantní skupina – ať už v politice nebo intelektuálních či podnikatelských kruzích?
Sám se trochu divím té motivaci vstupu do EU. V řadách vládní Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) evidentně nepanuje zrovna proevropské nadšení, spíš naopak. Voliči AKP jsou podle průzkumů také vůči EU velmi kritičtí. Důvodem může být otázka politické prestiže. Prezident Recep Tayyip Erdogan zahlíží na rok 2023, sté výročí republiky, a rád by byl stejným symbolem jako kdysi Atatürk. Usilovali o to všichni politici před ním, ale žádnému se to nepodařilo.

LN: Kdo tedy členství Turecka podporuje?
AKP asi nechce ustoupit ze svého programu, který vnikl někdy před patnácti lety, aby nevypadala bezzásadově. Zpočátku byla AKP podle mě upřímně proevropská. V tom smyslu, že si od vstupu do EU slibovala oslabení role armády a tlaku kemalisticko-sekularistického establishmentu. A také to, že jí tlak Bruselu umožní snadněji přežít v prostředí ovládaném kemalistickou justicí, médii a armádou. To ale nejpozději po roce 2007 pominulo, takže teď asi zůstala ta otázka prestiže. Nicméně jistá podpora vstupu do EU zde vždy byla mezi podnikatelskými kruhy, které si od toho slibují snadnější přístup na evropské trhy. V současné době se myslím opět zvedla i určitá podpora pro EU mezi velkoměstskou inteligencí, která si zase slibuje, že tlak EU omezí Erdoganovo autoritářství, represe vůči tisku a opozičním skupinám.

LN: Jak tyto skupiny hledí na dohodu EU s Tureckem ohledně uprchlíků?
Mezi intelektuály panuje v této věci hluboké zklamánání. Dost ostře to kritizoval například spisovatel Orhan Pamuk. Nejen on má pocit, že EU bude přivírat oči nad nedemokratickými praktikami Erdogana a jeho kliky a ještě mu bude platit, aby ji zbavil problému s uprchlíky.

Davutoglu jako turecký premiér končí, nepřežil spory s Erdoganem

LN: Evropská unie má 28 zemí, vystupuje navenek ale jako politický celek. Jak to vidí Turci? Není pro ně EU pořád totožná především s Německem, tedy symbolem prosperity a sociálního zabezpečení?
Je to tak. Při rozhovoru i s relativně vzdělanými Turky mám pocit, že pořád vidí nějaký monolit zvaný Evropská unie, který je pro ně totožný se západní Evropou. Když se jim člověk zmíní o tom, že členem EU je třeba i Bulharsko a Rumunsko, tak se tváří nevěřícně nebo to prostě neberou na vědomí. Většina si od vstupu do EU slibuje ekonomickou prosperitou, až v druhé řadě posílení občanských či sociálních práv. V atmosféře vypjatého nacionalismu, který je pro tureckou společnost typický, je také pro řadu lidí nepředstavitelné, že by bylo Turecko po vstupu do EU nějak omezeno ve své suverenitě. To platí napříč všemi politickými tábory.

LN: Turecko přijalo téměř tři miliony uprchlíků ze Sýrie. Běží v Turecku nějaká debata o jejich integraci?
Počet uprchlíků v Turecku je silně problematický. Oficiálně je registrováno něco kolem 2,5 milionu, někdy se uvádí i 2,7 milionu. Ale z toho alespoň 800 tisíc či i více odešlo do Evropy. Turecko záměrně setrvává u čísla u 2,5 - 2,7 milionu migrantů, což i tak může být uměle nadsazené. Hodí se mu to pro vyjednávání s EU a zvyšuje to tlak na získání finanční podpory. Co se týče integrace, je odpověď jednoduchá. Protože integrace se dosud naprosto nijak neřešila, neprobíhala o ní žádná debata.

Marnotratní synové. Přečtěte si nejlepší rozhovor roku 2015

LN: Co samotní uprchlíci? Zůstávají v táborech nebo se již přesunuli do měst i mimo syrské příhraničí?
Zpočátku byla většina uprchlíků v táborech na jihu u syrských hranic, kde žili ve vlastním uzavřeném světě a čekalo se, že někdy v budoucnu se zase vrátí do Sýrie. Dnes jsou již prakticky všude - stačí se podívat do Istanbulu, člověk je potkává na každém kroku. Nicméně pracují nelegálně, teprve nyní se debatuje o legální možnosti práce. Jen část dětí chodí do tureckých škol, kde ale nemají žádnou jazykovou či integrační podporu. Turecko ale zažilo masivní příliv kurdských migrantů v rámci vnitřní migrace od konce šedesátých let minulého století. A tato zkušenost s vnitřní migrací se to od té současné, vnější, zas tolik neliší.

LN: Jak migrační vlnu ze Sýrie prožívají samotní Turci? Mluvil jste o tom, že uprchlíci nesmějí pracovat. Na druhou stranu ale humanitární pomoc funguje. Dá se mluvit o nějaké „vítací kultuře“ podobně jako v Německu?
Samotného mě překvapuje, že Turci ten obrovský nápor uprchlíků přijali vcelku pozitivně. Solidarita se Syřany byla a snad ještě je obrovská, v tisku se neobjevují žádné nenávistné články, neexistuje žádné protiuprchlické hnutí. Viděl jsem jednu debatu na státní turecké televizi vysílanou v prime time, kde dokonce dost emotivně zaznívaly věty typu „Turecko je hrdé na to, že hostí lidi, kteří ztratili všechno“ nebo „Turecko bylo vždycky otevřené pronásledovaným a utlačovaným“. Někde tomu napomáhají dlouhodobé vazby. Například v Kilisu na hranicích se Sýrií je dnes již počet uprchlíků vyšší než počet místních, ale tradiční sousedské vazby Kilisu na Aleppo a okolí usnadnili přijetí Syřanů. Funguje také muslimská solidarita.

,Vykostila mě a naservírovala nervově nemocnému despotovi k čaji,' říká satirik o Merkelové

Samozřejmě se objevují i konflikty. Například z Izmiru, kde je obrovský počet uprchlíků, přicházejí zprávy o tom, že tureckým obchodníků vadí nelegální syrská konkurence a tu a tam dojde ke rvačkám. Podobně v Istanbulu jsem často slyšel, že lidem vadí syrští žebráci a bezdomovci, že to je jako příchod chudých Kurdů z venkova v 70. a 80. letech minulého století. V některých městech na jihu proběhly i menší demonstrace proti Syřanům - spíš ale v tom smyslu, že Syřané místní obírají o práci a že se zvyšuje kriminalita.

Na druhou stranu jsou nelegálně zaměstnaní Syřané strašlivě vykořisťováni zaměstnavateli, dostávají směšně mzdy, Syřanky jsou dokonce často sexuálně obtěžovány či nuceny k prostituci. Několik případů se dostalo do tureckých médií. Přesto převládá solidarita - byť je Turecko mnohem chudší a méně připravené zvládat nápor uprchlíků než západní Evropa.

LN: I u nás se dost sleduje kauza německého satirika Jana Böhmermanna, který je trestně stíhán za urážku Erdogana. Nakolik tuhle kauzu sledují turecká média?
Věnují ji dost pozornosti a proerdoganovský tisk samozřejmě Böhmermanna tvrdě odsuzuje. I v deníku Hürriyet, který zrovna není přátelsky nakloněný AKP, se o kauze referuje raději spíš věcným tónem. Böhmermanna se, pokud vím, nikdo nezastává. Což se dá pochopit, protože by to mohlo vynést novinářům i trestní stíhání.

LN: Tradičním leitmotivem v turecké literatuře je vztah periferie a města. Odráží se to nějak i v politice? V podpoře nebo kritice Erdogana?
Někdy se uvádí, že Erdoganova AKP opakuje úspěch stran jako byla Demokratická strana v 50. letech či později Strana blahobytu v 90. letech. Tedy že se opřela o městskou i venkovskou periférii, a ta ji vynesla k moci. Je evidentní, že AKP má silnou základnu v Anatolii, u středoanatolských průmyslníků a velkoobchodníků, takzvaných anatolských tygrů.Ve velkoměstech se pak může spolehnout opět hlavně na periférie. Naopak „starousedlé“ městské vrstvy ji moc nakloněny nejsou a nedaří se jí tradičně ani v silně sekulárním, kemalistickém Izmiru. Podporu, které se těšila ještě zhruba do roku 2007 nebo 2008 u Kurdů ve východní Anatolii, postupně ztrácela ve prospěch HDP, tedy Lidově demokratické strany. Dnes je AKP v kurdských oblastech silně nepopulární.

LN: Tradiční obava EU zní, že Erdogan tlačí stát k islamismu. Nakolik v jeho případě hrají roli konzervativní hodnoty a nakolik jde o islám, víru?
Erdogan zásadně mluví o konzervatismu a odmítá svou stranu a politiku označovat přídomky jako islámská či náboženská. To by ostatně bylo protiústavní. Současně ale na veřejných vystoupeních mluví jako kazatel v mešitě, cituje z Koránu, obrací se k „muslimským bratřím a sestrám“. Evidentně tedy konzervatismem myslí politiku opírající se o sunnitsko-islámské hodnoty. Známé jsou také jeho výroky o tom, že chce vychovat „zbožnou mládež“. V AKP jsou ale zastoupeny jak ultrakonzervativní proudy, tak proudy liberální. V budoucnu to možná povede k rozkolu v AKP, pakliže se jí přestane dařit ve volbách. Turecká společnost se za posledních deset let stala navenek výrazně konzervativnější a náboženské symboly a hodnoty mnohem dominantnější než kdy předtím. Řada analytiků je ale toho názoru, že většina společnosti byla taková vždycky - jenom se nemohla veřejně projevit.