Nejnovější teroristický útok na evropském kontinentu, který se odehrál ve francouzském letovisku Nice, se sebou přinesl celou řadu otázek. Některé z nich mají dlouhodobější přesah, charakter dalších je podmíněný nejnovějším vývojem. Pokusme se zamyslet se alespoň nad některými z nich.
Proč opět Francie?
Ta otázka zaznívá stále častěji a má svoji logiku. V roce 2014 byli zraněni tři policisté v Tours a došlo i ke dvěma útokům automobilem na chodce – v Dijonu a Nantes. Dijon se obešel bez obětí na životech, ale v Nantes krom teroristy zahynul i jeden civilista.
V roce 2015 přituhlo, když nejprve v lednu zahynulo 20 lidí při útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo a v listopadu přišlo na několika místech v Paříži o život dokonce 132 lidí při střelbě a sebevražedných výbuších. Zatím poslední atentát minulý týden v Nice, kde při útoku nákladním automobilem zahynulo 84 civilistů - a to jsme některé další tragické teroristické útoky vynechali.
Patřil vrah z Nice k Islámskému státu? Nemáme důkazy, říká Paříž |
Všechny zmíněné útoky mají spojitost s extrémním islamismem a jeho odporem vůči neislámskému, především západnímu světu. Ačkoliv Mohamed Bouhlel nebyl v hledáčku bezpečnostních složek jako aktivní islamista a vyšetřování jeho teroristického činu je teprve na začátku, bylo by velmi s podivem, kdyby svůj čin provedl mimo kontext radikálního islamismu.
Doklad totožnosti Mohameda Lahouaieja-Bouhlela.
Je něco horšího než Amerika? Ano, Francie, myslí si džihádisté |
Nicméně otázka stojí, proč útoky cílí hlavně na Francii? Otázka je to nesmírně mnohovrstevnatá a dala by se na ni napsat celá kniha, přesto lze vypíchnout několik klíčových tezí. Zaprvé, ve Francii žije obrovská komunita přistěhovalců z muslimských zemí - především ze severní Afriky, ale i ze zemí Blízkého a Středního Východu. Část z nich se do francouzské společnosti neintegrovala a nepřijala základní hodnoty a kulturu hostitelské země, přičemž ještě větší problém je, že se to nepodařilo mnohdy ani jejich potomkům.
To jsou přitom z hlediska místa narození Francouzi, ve velké většině ani v žádné jiné zemi nebyli, a to ani v rodné zemi svých předků. Sociálně a kulturně se s Francií ale nikdy nesžili a nesnášejí ji. Často je to posíleno i faktem, že se jedná o ekonomicky nepříliš úspěšné mladé muže bez vyššího vzdělání vyrostlé na chudších předměstích a žijící ze sociálního systému země, již nenávidí. Radikální islamismus je pro mnohé z nich cestou k sebenaplnění.
Pro vzdělanější a sečtělejší islamisty představuje velkou výzvu i striktní francouzský sekularismus. Radikálně islamističtí klerikové a předáci sekularismus nenávidí ze všeho nejvíce, mnohem více než jiná náboženství. Striktní oddělení státu a náboženství ve francouzském stylu sebou nese také celou řadu drobných každodenních komplikací v podobě nutnosti omezení demonstrace náboženských symbolů ve styku se státními úřady, ve vzdělávacích zařízeních a podobně.
Dále je nutno se zamyslet i nad existencí historických křivd, které v části muslimského světa dřímají z francouzské koloniální éry, stejně jako nad dopady soudobých francouzských velmocenských aktivit. Francouzská stopa je napříč dějinami jasně zaznamenatelná v Alžírsku, Iráku, Mali, Maroku, Libanonu, Libyi, Sýrii či Tunisku.
V neposlední řadě stojí za zmínku skutečnost, že se ve Francii nachází velká židovská komunita největší v Evropě a jedna z největších na světě. Útoky islamistů či obecně pouze mladíků s muslimskými kořeny na Židy (a židy) jsou stále častější a v roce 2012 došlo v Toulouse a Montaubanu přímo k vraždám židovských civilistů ze strany islamisty Mohameda Meraha.
  |
Proč došlo k útoku navzdory výjimečnému stavu?
Mnozí pozorovatelé se zamýšlejí, jak to, že došlo k útoku, ačkoliv ve Francii vládne již několik měsíců výjimečný stav. Je třeba říci, že zabránit zahájení samotného teroristického útoku prakticky nelze. Tím spíše, pokud pachatel, který se k takovému útoku rozhodl, skutečně nejevil předchozí známky islamistické radikalizace, nebo se radikalizoval ve velmi krátkém časovém úseku.
Na druhou stranu si Francie bude muset udělat velmi důslednou analýzu, zda byl výjimečný stav zvládán podle nejpřísnějších standardů. Už jenom skutečnost, že se během něj konaly dvě obrovské sportovní události (fotbalové mistrovství Evropy a cyklistická Tour de France), je poměrně nestandardní. Výjimečný stav si totiž žádá výjimečná řešení.
‚Zradil zemi, která nám dává všechno.‘ Rodiště zabijáka z Nice je v šoku |
Už během fotbalového Eura se přitom objevovaly signály, že konkrétní bezpečnostní kontroly neprobíhají důsledně. Jeden konkrétní incident mohli velmi dobře pozorovat i čeští fotbaloví fanoušci, kteří sledovali v přímém přenosu, jak v utkání s Českou republikou chorvatští hoolingans či ultras házeli na hrací plochu světlice a dělbuchy, které se jim podařilo na stadion dostat právě během Eura za výjimečného stavu.
Přímo v souvislosti s útokem v Nice jsme mohli zaznamenat problém se systémem včasné výstrahy, tedy problém technického charakteru – varovné textové zprávy chodily až dvě hodiny po eliminaci pachatele. Otázka také je, jak důsledně byla provedena bezpečnostní opatření na místě. Zda byl přítomen dostatek policistů na místě, kde bylo očekáváno velké shromáždění lidí, zda nemohla být oblast důkladněji uzavřena pro podobné typy vozů. To všechno bude třeba důkladně vyšetřit. Samotný zásah proti jedoucímu nákladnímu vozu je již to poslední. Zastavit jej pomocí policistů z pěších hlídek vybavených standardními zbraněmi je nesmírně obtížné.
Francouzské Nice v ranních hodinách po teroristickém útoku.
Francouzská policie kousek od místa čtvrtečního útoku.
Francie opět dostala lekci, že musí zdokonalovat a drilovat bezpečnostní opatření. Věnovat se výcviku, zkvalitňování personálu, schopnosti rychlé reakce, omezit byrokratizaci bezpečnostních složek a zamezovat jejich podfinancování. Ačkoliv se Francie ráda prezentuje jako hrdá země, neměla by si plést hrdost s pýchou a učit se od partnerů se zkušenostmi s podobnými typy útoků, jako je třeba Izrael, Velká Británie či USA. USA nezažily od 11. září 2001 žádný další větší útok na svém území a není to pouze skutečností, že je chrání širý oceán. A Izrael je oproti Francii maličká země, která se navíc nahází přímo v srdci muslimského světa a takto tragické útoky již dlouho nezažila.
Proč právě 14. červenec a Nice?
Otázka, proč padla volba právě na 14. červenec, tedy na významný státní svátek Den pádu Bastily, má snadnou odpověď. Společensko-mediální dopad útoku v takový den je velký a ponížení nenáviděné Francie tudíž také.
Tento den je symbolem výše zmíněného sekularismu – zahájení Velké francouzské revoluce, která skoncovala se starým světem, v němž mimo jiné hrálo velkou roli náboženství (byť tehdy logicky nikoli islám). Pro islamistické ideology má taková symbolika bezesporu velkou přitažlivost. Zda s tím ovšem kalkuloval tento konkrétní pachatel, to bude třeba nejprve vyšetřit.
A v takový den je navíc větší předpoklad srocení lidu, čili více potenciálních obětí.
Proč padla volba Nice? Nejlogičtější odpověď na to zní, že šlo o bydliště pachatele. Nicméně je třeba k tomu přičíst fakt, že se jedná o turistické centrum, kde je přítomna v létě řada cizinců, což opět zvyšuje dopad útoku. Je tam slavná promenáda, je to velké město (páté největší ve Francii). Sešly-li se všechny tyto skutečnosti, není spolu s počtem obětí s podivem, že dopad takového teroristického útoku je obrovský.
Byl něčím výjimečný způsob útoku?
Použití nákladního vozu jako přímé zbraně je v kontextu teroristických útoků páchaných islamisty novum, ačkoliv džihádistické žurnály k obdobným typům útoků vyzývají již delší dobu. Nákladními vozy se jednu dobu páchaly relativně často cílené atentáty na osoby v osobních vozech, aby vypadaly jako autonehody. Nicméně k tomu docházelo především v bývalé Jugoslávii a spíše v rámci politicko-kriminálních sporů.
Útok ve stylu Hepnarové. Zneužití náklaďáku se nedá zabránit, říkají experti |
V kontextu terorismu se dosud používala vozidla spíše jako jedoucí bomby naplněné trhavinami. Do chodců se najíždělo pouze osobními vozy, ostatně útoky z Dijonu a Nantes už byly zmíněny. Často docházelo k útokům na prostředky hromadné dopravy, ty ovšem sloužily jako cíle, nikoli jako prostředky (autobusy MHD v Izraeli, únosy či výbuchy v letadlech, výbuchy v metru). Z psychopatologických důvodů použila před lety menší nákladní vůz Olga Hepnarová, což je u nás samozřejmě známý příběh. Nicméně lidé, a tudíž i teroristé bývají vynalézaví a jako zbraň může posloužit prakticky cokoliv.
Zvýší se ve Francii podpora politických extremistů?
Z hlediska volebních preferencí se samozřejmě může nemalá voličská podpora přesunout např. k Marine Le Penové, která slibuje razantnější postupy vůči teroristům, islamistům či obecně přistěhovalcům. Le Penovou ovšem nelze označit za ukázkovou politickou extremistku, ačkoliv tak bývá nálepkována především svými odpůrci. V tomto kontextu hrozí, že se může posílit i podpora skutečných extremistů (neonacistů či neofašistů), pro které je i Le Penová příliš spjatá s „neschopným establishmentem“.
A hodně bude záležet právě na chování mainstreamových politických elit. Zde přitom může být kámen úrazu, jelikož je velká otázka, zda prezident Hollande přistupuje z politického hlediska k celé problematice správně, důsledně, promyšleně a patřičně odvážně. Když bychom si do něj trochu rýpli, můžeme říci, že v médiích jej v takových chvílích vidíme buď plakat, nebo se vodit po Champs Elysées za ruce se zahraničními politiky. Takový Charles de Gaulle, zůstaneme-li s historickým příkladem ve Francii, v podobných chvílích rozhodně neplakal.
O autorovi Politolog Tomáš Šmíd vyučuje bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se výzkumem ozbrojených konfliktů, terorismu a organizovaného zločinu v euroasijském prostoru. Jeho publikační činnost zahrnuje mj. monografie Organizovaný zločin v Ruské federaci či Český organizovaný zločin. Od vyděračů ke korupčním sítím (spoluautorství s Petrem Kupkou). |
