Jednání Třístranné kontaktní skupiny jsou dlouhá, únavná a bez viditelných výsledků. Boje na východní Ukrajině neutichají, lidé neustále umírají a tzv. minské dohody neplní ani jedna ze stran. Jedna proto, že nechce, druhá proto, že nemůže. Balík opatření pro implementaci minských dohod z února 2015 (podobně jako protokol ze září 2014) byl napsán tak, že jej každá ze stran může interpretovat po svém a jasně v něm není stanovena dokonce ani posloupnost plnění jednotlivých bodů. Proto se Rusko s Ukrajinou mohou donekonečna přít o to, co má být splněno jako první a co až posléze.
Ale minský proces je přesto funkční. Stanovil totiž úkoly a trestem za jejich neplnění jsou sankce. Sankce pro Rusko. Ty se, i když nepřímo, vážou na plnění minských dohod a teoreticky by se měly prodlužovat do té doby, dokud Kreml nesplní své závazky. Takovým instrumentem se nemůže pochlubit například Budapešťské memorandum, které mělo Ukrajinu chránit a být zárukou její územní celistvosti a které na rozdíl od minských dohod podepsali nejvyšší představitelé USA, VB a Ruska. Minský proces není třeba pohřbívat, ale vytvořit pro něj algoritmus, aby bylo naprosto jasné, kdo má co a kdy udělat. A v případě porušení pravidel by se sankce měly zesilovat, ne rušit.
Úkolem kontaktní skupiny je udělat špinavou práci
Minský proces - a pod ním si musíme představit jak normandský formát (nejvyšší představitelé Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny) tak i Tříčlennou kontaktní skupinu (Ukrajina, Rusko, OBSE) - není úplně srozumitelný, ale je ho třeba vidět v kontextu této nevyhlášené a popírané války. Rusko-ukrajinské kryptoválky, ve které agresor odmítá přiznat svou roli a zaštiťuje se samozvanými republikami, které sám stvořil a které sám neuznal.
Řešení ukrajinské krize ve třinácti bodech. Přečtěte si text dohody z Minsku |
Ale i přes velké úsilí všech stran nenazvat agresora pravým jménem jsou sankce cílené právě na něj. Úkolem Třístranné kontaktní skupiny, která pravidelně zasedá v Minsku, je udělat špinavou práci včetně kontaktu s představiteli tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky neboli Jednotlivých okresů Doněcké a Luhanské oblasti (zkr. JODLO - tento termín je používán v minských dohodách), kteří i když jsou přítomni při jednáních, nejsou uznaným čtvrtým subjektem skupiny. Protože jednat s představiteli těchto neuznaných republik by zároveň znamenalo jejich legitimizaci, ukrajinskou delegaci tvoří většinou bývalí politici nebo představitelé mimovládních organizací. A moderátorem a zároveň mediátorem je OBSE. Pravděpodobně, aby nedocházelo ke zbytečně vypjatým konfrontacím, se při jednáních obě strany obrací na představitele OBSE, nikoliv jedna na druhou.
Třístranná kontaktní skupina má čtyři podskupiny: humanitární, politickou, bezpečnostní a sociálně-ekonomickou a jejím úkolem není přijímat politická rozhodnutí. K takovým věcem nemají její členové mandát. Tato skupina neřeší koncepci minských dohod, jen jejich modalitu. Každá ze stran přednáší své návrhy a požadavky, vyslechne si totéž od strany druhé a předá informace dál. V Minsku se řeší spíše praktické věci, jak zajistit výměnu zajatců, jak obnovit dodávky uhlí z okupovaného území na neokupované území Ukrajiny, jak vyřešit platby za dodávky vody z neokupovaného území na okupované. Politická podskupina diskutuje i o změnách v ukrajinské ústavě, o volbách, které by podle minských dohod měly proběhnout na okupovaném území, ale zákon, který je bude regulovat, se nebude psát ani přijímat v Minsku, ale v Kyjevě.
Kde je kámen úrazu
Největším problémem při plnění minských dohod je otázka, které body mají byt splněny jako první. Zda to budou ty, které má splnit Moskva, nebo Kyjev. Ukrajinská logika říká, že nejdříve by měly být splněny úkoly, které se týkají bezpečnosti, a teprve posléze se může přistoupit k těm, které lze nazvat politickými.
‚Přiznáš se, nebo tě pohřbíme v lese.‘ OSN popsala brutální mučení na Ukrajině |
To znamená, že by mělo nejprve dojít k úplnému zastavení bojů, stažení všech cizích a nezákonných ozbrojených formací, vojenské techniky a nájemných bojovníků z okupovaného území Ukrajiny pod monitoringem OBSE. Ukrajina chce získat kontrolu nad svou částí ukrajinsko-ruské hranice (také proto usiluje o zřízení páté pracovní skupiny, která by se zabývala pouze otázkou kontroly ukrajinsko-ruské hranice) a teprve pak přistoupit k volbám a po dialogu s legálně zvolenými zástupci Donbasu přistoupit i ke změnám v ústavě.
Ruská logika však říká, že pokud k tomuto dojde, jejich politické požadavky se už plnit nemusí. Po vyčištění okupovaného území od ruských instruktorů, zbraní i nájemných bojovníků by problém tzv. separatistických republik zanikl sám od sebe. Proto požaduje Rusko ústy představitelů JODLO nejdříve volby nejlépe bez účasti ukrajinských politických stran a bez možnosti práce ukrajinských sdělovacích prostředků na okupovaném území (i když před rokem to byly změny ústavy a před dvěma lety problematika udělení ruštině statutu státního jazyka) s cílem včlenit produkt své agrese (kolaboranty a politické loutky) do politického života Ukrajiny. S tímto cílem brzdí výměnu zajatců a prosazuje přijetí zákona, který by zaručil beztrestnost účastníkům „událostí v JODLO“ včetně těch, kteří se dopustili válečných zločinů, což Ukrajina odmítá.
  |
Minský proces má svůj účel i výsledky
Faktem je, že i přes narušování příměří většina těžkých zbraní byla od frontové linie odsunuta a počet obětí na životech se nedá srovnat s létem 2014 nebo zimou 2015. Velmi důležitou je přítomnost třetí strany, v tomto případě OBSE, která je při jednáních v Minsku přítomná a denně monitoruje porušování příměří na východě Ukrajiny.
V neposlední řadě dlouhá a únavná jednání v normandském formátu dala evropským lídrům jedinečnou možnost poznat agresora. Po událostech u Debalceva, ke kterým došlo už po podepsání Balíku opatření pro implementaci minských dohod v únoru 2015, to byli i oni, nejen Ukrajina, kdo poznal, jakou váhu má slovo prezidenta Ruské federace a snad se i z těchto události poučili.
Na 10 tisíc mrtvých, přes 20 tisíc zraněných. To je bilance války na Ukrajině |
I když minský proces nevykazuje velkou efektivitu, dal Ukrajině šanci a čas k získání spojenců a zesílení své obranyschopnosti. Zároveň musíme chápat, že snížení intenzity bojů z ruské strany není důkazem záměru ukončit tuto válku, jen taktickým krokem. Rusko militarizuje okupované území dál a jeho dělostřelectvo možná nepracuje tak často, zato přesněji. Rusko v této válce není mírotvůrce, ale okupant. Řídí eskalaci i deeskalaci konfliktu.
Moskva nás ale bude přesvědčovat i ústy ukrajinských nebo západních politiků a novinářů o tom, že minský proces je neefektivní, nebo že je to Ukrajina, kdo neplní své závazky. Jen abychom jí uvolnili ruce a dali dostatek času k provedení dalších „taktických manévrů“. Rusko minský proces nechápe jako mírová jednání, ale jako další fázi ve své hybridní válce, kdy snížení eskalace bojů na frontě kombinuje se snahou destruovat ukrajinskou vnitřní politiku. Když se mu to nebude dařit, může zvyšovat intenzitu bojů nebo hledat jiný formát jednání s jinými, pro něj výhodnějšími pravidly. Musíme se připravit na to, že tato válka bude nadlouho.
Autorka je ukrajinistka a seniorní analytička programu Kremlin Watch think-tanku Evropské hodnoty.
