Už prokázali vytrvalost, odvahu i bojovnost. Deset sportovců z Ria. Chtějí, aby jejich uprchlický tým sloužil jako naděje pro ty, jejichž zemím osud nepřeje.
Zavřeli mě do klece
Jako vězni z koncentráku? Obleky Čechů v Riu připomínají mundur ze Sachsenhausenu |
Yolandě Mabikové je 28 let. Už si moc nepamatuje rodiče, s nimiž žila ve východní části Konžské demokratické republiky. Jednou, když jejich vesnici znovu napadli, utekla do lesa. Nejdřív běžela s ostatními, postupně se ztráceli. Pak ji „kdosi“ našel a skončila v domově pro opuštěné děti v Kinshase. Tam objevila judo. „Nepřineslo mi peníze, ale dalo mi silné srdce,“ řekla žena, jež v roce 2013 přijela na soutěž do Brazílie a požádala o azyl. Stejně jako o čtyři roky mladší Popole Misenga, jenž se k judu dostal podobně.
„Když jste dítě, potřebujete rodinu, aby vám řekla, co máte dělat. A já ji neměl. Judo mi pomohlo, dalo mi klid, disciplínu, oddanost,“ popsal Misenga. Oba se svěřili, že když se jim nedařilo a prohráli, zavírali je konžští trenéři do klecí a nedávali jim skoro nic k jídlu. Jen kafe a trochu chleba. Proto utekli do Brazílie. „Získám medaili. Jsem soutěživá a tohle je příležitost, jak změnit svůj život. Doufám, že můj příběh bude příkladem pro každého, a třeba mě moje rodina uvidí a znovu se sejdeme,“ věří Mabiková. Misenga to vidí podobně, jen naděje na setkání s rodiči už se vzdal.
Příkladem pro ostatní chce být i Yusra Mardiniová ze Sýrie. A už nyní je. Příběh osmnáctileté plavkyně, která loni v září našla nový domov v Berlíně, před časem oblétl svět. Dívka, jež plavání trénovala už v Damašku, totiž pomohla zachránit na dvacet uprchlíků při cestě z Turecka na Lesbos. Jejich přetížený, chatrný člun se záhy po vyplutí začal potápět. Yusra, její sestra a ještě několik mužů skočili do vody a člun dotáhli k břehům ostrova. Cesta jim trvala 3,5 hodiny.
Osmnáctiletá plavkyně Yusra Mardiniová pomohla zachránit dvacet uprchlíků při cestě z Turecka na řecký ostrov Lesbos.
„Chci zastupovat všechny uprchlíky, protože chci ukázat, že po bolesti, po bouři mohou přijít klidné dny. Chci je inspirovat, aby udělali něco dobrého ve svém životě,“ prohlásila Mardiniová, jejíž disciplínou je 200 metrů volným stylem.
V Riu se představí i její 25letý krajan Rami Anis, také plavec. Anis s plaváním začal ve 14 letech v rodném Aleppu. „Plavání je můj život,“ uvedl plavec na 100 metrů. „Bazén je můj domov,“ dodal Anis, jenž ten nový našel v Belgii. Z Aleppa ho rodiče poslali pryč, když se situace začala zhoršovat – a nyní je podle posledních zpráv pro zbývající civilní obyvatelstvo naprosto tragická.
  |
Poslali ho letecky do Turecka za bratrem, který v sousední zemi studoval turečtinu. „Sbalil jsem si dvě bundy, dvě trička a dvoje kalhoty. Myslel jsem, že v Turecku zůstanu pár měsíců a vrátím se domů,“ uvedl Anis. Z měsíců se staly roky. Trénoval i v Turecku, ale neměl pas a nemohl soutěžit. „Je to, jako byste studovali a studovali, a nesměli jít na zkoušku,“ řekl médiím. A tak odjel do Belgie, kde devětkrát týdně trénuje s někdejší olympioničkou Carine Verbauwenovou.
Běžíme za rodinu, za vlast
Zatímco oba Syřané našli zálibu ve své disciplíně už jako děti, Paulo Amotun Lokoro z Jižního Súdánu dlouho netušil, že něco jako „sport“ vůbec je. Nebo spíš nechápal jeho smysl. Nyní 24letý běžec na 1500 metrů vyrůstal na území, jež se před pěti lety stalo samostatným státem. Znal pastviny, kde se od dětství staral o rodinné stádo krav, a znal krvavé boje o území s bohatými ložisky ropy.
A právě kvůli válce odešel do Keni, kde v uprchlickém táboře začal vynikat ve sportu. „Než jsem přišel do Keni, neměl jsem ani tenisky,“ vzpomínal Lokoro, jehož snem je stát se světovým šampionem. „Když se dobře předvedu, využiju toho k pomoci své rodině a lidem v mé zemi,“ řekl atlet ze země, která má v uprchlickém týmu největší zastoupení. Kromě Lokora se o medaile utkají další tři sportovci z Jižního Súdanu, kteří prchli do Keni.
Třeba jednadvacetiletý běžec na 800 metrů Yiech Pur Biel. I ten si z tábora pamatuje hlavně nedostatek základního vybavení. „Nebyly tam dobré podmínky, neměli jsme boty ani tělocvičnu,“ popsal. Stejně se ale nevzdal a trénoval. „Myslel jsem na svou zemi, Jižní Súdán, protože jen my mladí můžeme něco změnit. A myslím na rodiče, kterým chci pomoci změnit život. Mohu ukázat ostatním, že mají šanci a naději v životě,“ říká a podobná slova volí stejně stará Anjelina Nadai Lohalithová, běžkyně na 1500 metrů, nebo 28letý James Nyang Chiengjiek, jehož disciplínou je běh na 800 metrů.
Členové olympijského týmu uprchlíků během her v Rio de Janeiru.
Ten utekl z Jižního Súdánu, protože hrozilo, že ho ve 13 letech rekrutují coby dětského vojáka. Podařilo se. Podobně jako se za hranice dostala 23letá Rose Nathike Lokonyenová, rovněž běžkyně na 800 metrů. Vztah této dívky ke sportu začal teprve nedávno. Překvapivě. Loni jí v uprchlickém táboře řekl učitel, aby se zúčastnila běhu na deset kilometrů. Lokonyenová, jež nikdy neběhala, poslechla a skončila druhá.
Naopak nejstarší reprezentant, 36letý Yonas Kinde z Etiopie, běhá už dlouho. Z vlasti odešel do Lucemburska, kde pracoval jak taxikář a dělal všechno možné. „Doma to pro mě bylo nebezpečné, nešlo tam zůstat,“ přiznal muž, jenž se pokusí uspět v jedné z královských běžeckých disciplín – maratonu. Chtějí ukázat, že po bouři nastane klid.
