Mladičký Abdulláh z Kuvajtu s tmavě hnědýma uhrančivýma očima zpívá o proradnosti. O tom, jak přítel zradí přítele. O sobě. Je to jeho způsob terapie, jak se vyrovnat s tím, že ten, od něhož to nejméně čekal, se k němu obrátil zády - a vyzradil jeho úkryt kuvajtské policii. V další písni se zase vyznává ze svých pocitů exulanta, kterým se stal, aby té samé policii unikl.
Uprchlíci u Calais se vzbouřili: hromadná bitka a zapálené stany |
Pro Ismaila byla hudba vždy určitou nadějí. V Afghánistánu, odkud pochází, se jí ale věnovat nemohl. „Taliban mě jednou slyšel v mém domě hrát. Strčili mou pravou paži do vařící vody a odůvodnili to tím, že je to ta paže, s níž hraju. Pak mě postřelili do boku a do chodidla. Jedna z kulek zasáhla dokonce mou maličkou dceru do nohy,“ popisuje Ismail horor, kterým si ve své rodné zemi musel projít, na stránkách věnovaných tomuto hudebnímu počinu.
Co tyto dva muže spojuje? Oba dva nakonec země, v nichž čelili persekucím, opustili. Oba rovněž nyní žijí v uprchlickém táboře ve francouzském Calais. A ani jednoho láska k muzice ani po útěku z rodné země neopustila. V uprchlickém táboře se ale muzice zprvu nevěnovali - chyběly hudební nástroje i chuť.
Vše se změnilo loni v září.
Tehdy do tábora přijelo několik britských muzikantů s hudebními nástroji. Série workshopů a jamovacích vystoupení na sebe nenechala dlouho čekat. Nadšení a zapojení migrantů bylo enormní. „Když lidem přivezete nástroje, vypadá to, jako by to byl chléb nebo voda, zkrátka něco, co opravdu potřebují,“ svěřila se iniciátorka celého projektu, cellistka Vanessa Lucas-Smithová pro server The New York Times.
„Zpívání mě dělá šťastným právě proto, že jím dělám ostatní šťastné,“ potvrzuje slova Lucas-Smithové syrský zpěvák Mohealdín. „Když jsem sem před měsícem přijel, byl jsem totálně deprimovaný. Potkal jsem tyto lidi a o pár dní později jsem začal věci brát s větší lehkostí - navzdory tomu, že pro všechny je to tady k nevydržení. Žádný normální člověk by tady nemohl žít,“ popisuje podmínky v táboře pro oficiální stránky tohoto hudebního projektu.
#Cool Art : #Musicians in a Refugee Camp in France Record The Calais Sessions https://t.co/lAykugzRsJ pic.twitter.com/q1hXWs2lTd
— Vilo Kanis (@SeeYouGuysCom) August 10, 2016
Hudební „sedánky“ nakonec vyústily v nahrání alba. Ač se nahrávalo zejména v únoru, kdy byl vydán rozkaz k vyklizení tábora, album nakonec vzniklo a vyšlo 29. července. Podílelo se na něm dvacet muzikantů, vedle sebe si zahráli profesionální hudebníci a amatéři z řad uprchlíků. Samotná produkce alba však obnášela zapojení celkem 200 dobrovolníků. Výsledkem je hudební počin, který si rychle získává pozornost a oblibu posluchačů.
V třinácti písních se střídají motivy lásky, radosti ze života, ale zaznívají zde i smutnější tóny. Jako například v písni, která vypráví o smrti bratra jednoho ze Syřanů. Album je tak i kronikou pohnutých osudů obyvatel „Džungle“.
„Máme příliš mnoho problémů,“ zpívá se v jedné z písní. Navzdory všemu ale právě vznik alba přinesl do tábora radost a uvolnění. A naději. „Na svých tvářích nosíme úsměv, stále, každý den,“ zpívá se ostatně v písni dál.
„Doufám, že to (album) něco změní,“ vyjádřil pak svá očekávání pro The New York Times jeden z uprchlíků, kterých v táboře žije v současnosti kolem pěti tisíc. „Tady, v Džungli, totiž pro sebe nemůžu vůbec nic udělat.“
