To, co předtím považovaly všechny agentury sledující veřejné mínění za nemožné, se stalo skutečností. Dokonce ani britští euroskeptici, v čele se šéfem Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigelem Faragem, v úspěch příliš nevěřili. Když totiž začaly přicházet ve čtvrtek v noci, po uzavření hlasovacích místností, první dílčí výsledky, zdálo se, že Británie v Unii zůstane. Již krátce po jedenácté večer proto Farage přiznal na Twitteru, že „protistrana má zřejmě navrch“.
  |
Mýlil se a jeho spoluobčané mu naopak dopřáli největší politický triumf dlouhé politické kariéry. Poprvé se nestrefily ani sázkové kanceláře, které jinak v minulosti dokázaly předpovědět lecjaký volební výsledek. I tento detail jako by dokládal, že Británie přestala být zemí, kterou všichni dobře znali – anebo si to aspoň mysleli. Ještě v průběhu dopoledne oznámil konzervativní premiér David Cameron, že nejpozději na podzim odstoupí z čela vlády. Přitom ještě několik hodin předtím něco takového kategoricky vylučoval.
Nešťastné volby
2015 Cameronovo rozhodnutí rezignovat ale bylo logické a důsledné nejenom vzhledem k výsledku referenda, v němž on i většina ministrů podporovali členství v EU. Naplnil tak svůj slib, který dal před posledními volbami v květnu 2015. V nich dosáhl konzervativní premiér nečekaně jasného vítězství, které ovšem vzápětí zhořklo. Cameron totiž šel do voleb s jasným slibem, že vyjedná s ostatními unijními státy nové podmínky britského členství a o výsledku pak nechá rozhodnout v referendu.
Trump, brexit, čínská vlna v Česku. Jaký byl rok 2016 podle Lidových novin |
Již koncem roku začalo být jasnější, o co bude Cameron evropskou sedmadvacítku žádat: o trvalou výjimku při účasti na dalších integračních projektech, o záruku stejného postavení se zeměmi eurozóny, hlavně ale o omezení migrace z ostatních členských zemí EU. Unie na to v zásadě přistoupila a největší konflikt okolo migrace se vyřešil zavedením takzvané „záchranné brzdy“. Ta měla být aktivována v případě přetížení sociálního systému kvůli žádostem občanů z ostatních členských zemí a omezovala by po nějakou dobu čerpání dávek a dalších státních podpor. Premiér Cameron následně oznámil, že s tímto kompromisem bude podporovat setrvání Británie v EU.
Pomalu se rozjíždějící vládní kampaň ale dostala vzápětí možná rozhodující ránu. Populární bývalý starosta Londýna Boris Johnson, jehož Cameron po posledních volbách jmenoval do kabinetu, aby si zajistil jeho loajalitu, oznámil, že dohoda Londýna s Bruselem je nedostatečná, a proto bude podporovat vystoupení z Evropské unie. Své argumenty Johnson o několik dní později shrnul ve svém pravidelném sloupku v listu Daily Telegraph. Vycházel přitom z přesvědčení, že pokud by referendum rozhodlo o vystoupení z Evropské unie, mohou Britové při následných jednáních dosáhnout „lepší dohody“, než jaké docílil Cameron v Bruselu.
Britský ministr zahraničí Boris Johnson.
Až o několik měsíců později vyšlo najevo, že Johnson měl do příslušného vydání nachystány texty dva, jeden prounijní a druhý protiunijní – a na poslední chvíli se rozhodl pro jeden z nich. S Johnsonem získala nadstranická protiunijní kampaň VoteLeave klíčovou tvář, která navíc dokázala zastínit do té doby dominantního Nigela Farage. Hlavním poselstvím kampaně bylo, že Britové mohou znovu získat kontrolu nad svou zemí.
Zastánci EU v čele s Davidem Cameronem naopak vsadili na ekonomické argumenty a varovali před dopady odchodu z EU a jejího vnitřního trhu. Zatímco proevropský tábor se snažil přesvědčit veřejnost řečí suchých čísel, odpůrci členství sázeli na emoce. Velkým pomocníkem jim přitom byl většinově euroskeptický britský tisk, který neváhal použít polopravd či zjevných lží, aby přiměl váhající Brity hlasovat proti Evropské unii. Mezi takové patřila například zpráva bulvárního listu The Sun, že královna Alžběta II. údajně podporuje brexit. Deník se přitom odvolával na „zdroje z nejbližšího okolí panovnice“.
Do jak napjatého stavu se mezitím dostala atmosféra v zemi, ukázal smrtelný útok na britskou labouristickou poslankyni Jo Coxovou přesně týden před hlasováním. Na političku, která členství v EU podporovala, zaútočil stoupenec krajní pravice vykřikující slova „Britain first“ (Británie na prvním místě).
Brexit znamená brexit. Ale jaký?
Ačkoli většina průzkumů veřejného mínění předpovídala těsné vítězství stoupenců Unie, skutečnost byla přesně opačná: vyhráli euroskeptici v poměru 52: 48. Ukázalo se, že podpora pro brexit byla obzvlášť silná v průmyslových oblastech, ohrožených možným odchodem zaměstnavatelů za levnější pracovní silou, a také v těch částech Anglie a Walesu, jež se stále nevyrovnaly s důsledky globální ekonomické krize let 2007 a 2008.
Britský nejvyšší soud začal řešit největší ústavní kauzu posledních let, otázku brexitu |
Zároveň ale hlasování proti sobě znovu postavilo Skoty a Angličany. Zatímco Anglie (s výjimkou Londýna) podpořila většinově vystoupení ze společenství, Skotové chtěli v EU zůstat – podobně jako voliči v Severním Irsku. Brexit tak znovu otevřel i otázku pokračování unie mezi Skotskem a ostatními částmi Spojeného království, která se zdála být vyřešena neúspěšným referendem o odtržení Skotska ze září 2014. Skotská vláda totiž dala mnohokrát najevo, že nechce z EU odejít, a pokud by si měla vybrat mezi příslušností k Evropské unii a Spojeným královstvím, dala by přednost první variantě. Proto již také podnikla první kroky k vyhlášení nového hlasování o nezávislosti.
Výsledky referenda vyvolaly silné otřesy na politické scéně. Po odchodu Davida Camerona se očekávalo, že o vedení konzervativní strany a vlády se bude ucházet několik významných osobností, které patřily k vítězům referenda, včetně ambiciózního Borise Johnsona. Nakonec všechny skutečné nebo domnělé favority za sebou nechala do té doby nenápadná ministryně vnitra Theresa Mayová, jež se stala Cameronovou nástupkyní.
Ale ani opoziční Labouristická strana nezůstala ušetřena dozvuků referenda. Proti lídrovi strany Jeremymu Corbynovi vypukla vzpoura, protože prý v předchozí kampani obhajoval Evropskou unii pouze vlažně. Corbyn ji ale nakonec ustál.
Britská premiérka Theresa Mayová.
Nová britská premiérka Mayová sice dala od svého jmenování začátkem července několikrát najevo, že většinové rozhodnutí voličů bude respektovat a cílem její vlády je „proměnit brexit v úspěch celé země“. Zároveň ale musela čelit rostoucí netrpělivosti stoupenců i odpůrců brexitu, kdy předloží konkrétní časový plán pro zahájení rozhovorů s Bruselem.
Toho využili tři nejvýraznější euroskeptici v její nové vládě, ministři zahraničních věcí (Boris Johnson), obchodu (Liam Fox) a pro brexit (David Davies), aby každý z nich prezentoval naprosto protichůdné představy o budoucích vztazích Spojeného království a EU. Ty sahaly od jakéhosi „unijního členství light“ (bez volného pohybu osob) až po „tvrdý brexit“ předpokládající zpřetrhání téměř všech dosavadních vazeb na Unii.
Teprve v říjnu premiérka oznámila, že oficiálně zahájí jednání o odchodu z Unie do konce března 2017. Začne tak spletitá cesta, o níž si už ani největší optimisté nemyslí, že potrvá pouze ony dva roky, které jí určují platné unijní regule.
