Dokázal to, co si jeho rivalové snad ani v těch nejdivočejších snech netroufali představit. Bez štědrých sponzorů, mediálních poradců a dalších mágů pohánějících milionovou mašinerii předvolebních kampaní se mu podařilo probojovat mezi jedenáctku kandidátů usilujících o to stanout na dalších pět let v čele balkánské země. Dokonce mu teď pár dní před nedělními přímou prezidentskou volbou věstí s 11 procenty průzkumy druhé místo.
Říká si Ljubiša Preletačevič Beli neboli Bílý. A svému přízvisku dostává každým detailem: ať už jde o bílé jehňátko, které si chová v předvolebním klipu, nebo pletené vlněné ponožky nápadně čouhající z lakovek, ohrnuté přes okraj bílého obleku.
Bylo to loni nedlouho před dubnovými místními volbami, když si v srbském Mladenovaci, asi 50tisícovém městě ležícím jižně zhruba hodinu jízdy od Bělehradu, tehdy 24letý student komunikačních studií Luka Maksimovič usmyslel, že stvoří tuto obskurní postavu a spolu s ní i recesistickou politickou stranu „Sarmu prob’o nisi“, tedy v překladu „Neochutnal jsi sarmu“, specialitu balkánské kuchyně ze zelných či vinných listů plněných mletým masem. Narážel tak na časté postesknutí si maminek a babiček, když zpravidla mladší ročníky ohrnují nos nad tímto klenotem domácí kuchyně.
A k překvapení nejen jeho se mu s touto partají podařil nebývalý úspěch. V místních volbách získala jeho strana na 20 procent hlasů a skončila tak druhá hned za vládnoucí Srbskou pokrokovou stranou premiéra Aleksandara Vučiče.
Z Luky Maksimoviče alias Ljubiši Bílého se rázem stala celebrita. Když se tak letos zkraje roku rozhořel boj o nejvyšší úřad, pustil se i do něj. Chce tak prý poukázat na absurditu celé srbské politiky a postarat se o to, aby nezískal už v prvním kolem nadpoloviční polovinu hlasů premiér Vučič – muž, který za poslední půl dekádu opakoval většinu veřejného prostoru a kumuloval do svých rukou enormní moc.
Mladému recesistovi se podařilo v polovině března pokořit hranici 10 tisíc ověřených podpisů a získat oficiální nominaci. Aby ho mohli podpořit, byli lidé na některých místech ochotní stát i dlouhé fronty. Jeho raketový úspěch pak dokonce donutil některé konkurenty k tomu, aby se vůči němu začali otevřeně vymezovat.
I když sám připustil, že pro nejvyšší úřad v zemi není dostatečně kompetentní - vlastně toho o povinnostech hlavy státu moc neví, zhostil se svojí role věrně v duchu místního politického koloritu: vybavil se falešným vysokoškolským diplomem a nešetří prázdnými populistickými sliby. Třeba že Srbsko vyšle jako první stát světa posádku na Mars nebo že v zemi rozjede výrobu Ferrari.
