Čínský důlní průmysl patří dodnes k nejnebezpečnějším na světě.
Za těžbou uhlí a železné rudy u města Pen-si v Mandžusku stál od roku 1905 společný čínsko-japonský podnik, po anexi Mandžuska Japonskem ve 30. letech minulého století ale přešla těžba těchto strategických surovin postupně pod japonskou kontrolu. Zdejší uhlí mělo výborné koksovací vlastnosti, což se Japoncům náramně hodilo pro jejich válečnou produkci. V roce 1942 se zde vytěžilo 900 tisíc tun uhlí a pracovalo tu 4400 horníků.
Na východě Indie vykolejil vlak. Železniční neštěstí si vyžádalo nejméně 36 obětí |
Hlavní pracovní sílu obstarávaly tisíce Číňanů, v menší míře i Korejců. Jednalo se většinou o zajatce z čínsko-japonské války (1937 až 1945), kteří byli nuceni pracovat v žalostných podmínkách. Vězňům se nedostávalo jídla ani ošacení, zfušovaná obuv se jim po týdnu rozpadala na nohou. Kromě toho se táborem, kde žili i příbuzní zajatců, šířily vysoce nakažlivé nemoci jako tyfus a cholera a horníci do dolu fárali pod pohrůžkou ubití k smrti.
Osudného rána 26. dubna 1942 se provincií Liao-ning prohnal tajfun, který způsobil opakované výpadky elektrického proudu do dolu. Ředitel důlní společnosti proto nařídil vypnout dodávky z vysokého vedení a začít s opravou.
Vypnutím proudu se však zastavily čtyři velké ventilátory na povrchu a v dole o tom nikdo nevěděl. Proto se v šachtách začal hromadit plyn, který se smísil s uhelným prachem a vytvořil tak výbušnou směs.
Když se skončilo s opravou a byl konečně zapnut proud, někde zřejmě přeskočila jiskra, která způsobila obrovskou explozi a šachtami se velmi rychle začaly šířit plameny šlehající až na povrch.
Vynášení mrtvých těl trvalo deset dní
Když vedení vidělo, že se z útrob dolu valí kouř, vydalo znovu pokyn k zastavení větráků, protože čerstvý vzduch v podzemí by mohl napomoci k šíření ohně. Poté se pod zem pokusil sestoupit desetičlenný tým záchranářů, který se však rychle vrátil, protože jim selhávaly dýchací přístroje.
Ventilátory byly spuštěny až po několika hodinách a současně s tím začaly záchranné operace. Mnoho horníků, kteří přežili původní výbuch, se však za tu dobu udusilo kvůli nedostatku přísunu čerstvého vzduchu.
Japonské stráže ohradily místo neštěstí ostnatým drátem, do kterého pustili elektrický proud. Nechtěli, aby se k lokalitě přiblížil někdo nepovolaný. Zamezili tím ale přístup i vystrašeným rodinám obětí.
Vynášení mrtvých těl trvalo deset dní, dalších dvacet dní trvalo, než byla obnovena těžba. Obecně se uvádí, že v dole zahynulo celkem 1549 lidí, téměř třetina všech horníků. Vzhledem ke zmatku panujícímu při pohřbívání těl ale mohl být skutečný počet obětí ještě vyšší. Pouze jeden šťastlivec se zachránil, když včas dosáhl podzemního východu.
Ohledáním těl bylo zjištěno, že většina obětí se otrávila oxidem uhelnatým, jen malé množství jich zemřelo na následky otřesů půdy nebo upálení. Mrtvá těla se nacházela zejména na hlavních chodbách směřujících na povrch, tudíž panovalo přesvědčení, že kdyby byly ventilátory v provozu, horníci by pravděpodobně přežili.
Po tragické události fungoval důl Honkeiko dál pod japonským vedením až do srpna 1945, kdy země vycházejícího slunce definitivně prohrála válku.
Číňané si důlní neštěstí příliš nepřipomínají, ale v některých textech zmiňují, že za neštěstí může především pochybení japonských správců. Podle některých Číňanů se Japonci rozhodli zachránit co nejvíce zdrojů a zařízení v dole - na úkor životů Číňanů - a na místě poté zbudovali masový hrob, přičemž o neštěstí informovali jen krátkou zprávou o tom, že škody jsou malé. Postup japonského vedení tak berou jako další doklad „japonského imperialismu“ a pohrdání Číňany. Rovněž si všímají toho, že Japonci nebyli za neštěstí potrestáni.
O poznání méně životů si vyžádalo druhé největší čínské důlní neštěstí, které 9. května 1960 postihlo uhelný důl Laobaidong v provincii Šan-si. Tehdy zahynulo 682 osob, přesto událost patří podle počtu obětí na čtvrté místo světových historických tabulek. Čínský důlní průmysl je jedním z největších, ale současně i nejzastaralejších na světě. Ročně v něm přicházejí o život tisíce horníků.
Nejhorší důlní neštěstí v dějinách Evropy se stalo 10. března 1906, kdy po výbuchu v kamenouhelném dole nedaleko severofrancouzského městečka Courrieres zahynulo nejméně 1099 horníků, některá z těl se nikdy nenašla.
