Lidovky.cz

Nestřílíme jen tak, říká mladý novinář, který žurnalistiku vyměnil za boj v poli proti Islámskému státu

Svět

  5:00
Italský novinář Claudio Locatelli se rozhodl ve svých třiceti letech vyrazit do Sýrie, kde vyměnil kameru za kalašnikov. Zapojil se do boje proti Islámskému státu, bojoval v Tabce, osvobodil město Rakka. Patří mezi devět mezinárodních vojáků, kteří se z Rakky vrátili. Setkali jsme se jen několik dní po jeho šťastném návratu do Evropy. Po více než sedmi měsících boje se v rozhovoru podělit o svůj příběh a čerstvé vzpomínky.

Claudio Locatelli patří mezi devět mezinárodních vojáků, kteří se z Rakky vrátili. foto: archiv Claudia Locatelliho

Na Facebooku spravuješ stránku s názvem „Claudio Locatelli - il giornalista combattente“ (Claudio Locatelli – bojující novinář), kde publikuješ vlastní videa, fotky a krátké příběhy z boje, který jsi zažil. Když ses rozhodoval, jestli odjet do Sýrie, bylo pro tebe důležité, že jsi novinář?
To, že jsem novinář beru jako poslání. Pro mě je důležité, že když se snažíme hledat pravdu, můžeme zlepšit svět a promluvit za ty, kteří jinak mluvit nemůžou. Když jsem pochopil, co se ve skutečnosti děje, nemohl jsem zůstat a jenom se na to dívat. O situaci na Středním východě jsem se zajímal roky, nebylo to rozhodnutí na poslední chvíli, ale uvědomění, ke kterému jsem došel krok za krokem.

Co bylo nejsilnější motivací pro to zapojit se do boje proti IS. Co rozhodlo?
Islámský stát pro mě představuje něco, proti čemu jsem byl vždycky. Radikální náboženský konzervatismus, který omezuje normální život a diskriminuje. Jedna z událostí, která popohnala moje rozhodnutí odjet, byl masakr na Sinaji, kde zabili desítky lidí, vyhnali je z domovů. A také to, že hodně žen, jezídek, se stalo sexuálními otrokyněmi. Jak můžeme v roce 2017 někoho nechat zotročit a opakovaně znásilňovat stovky žen, aniž bychom proti tomu něco neudělali?

Takže jsi se rozhodl přidat do milice, jak jsi ale věděl do které? Bylo komplikované se do ní dostat?
Od roku 2013 jsem sledoval vývoj syrského konfliktu a Lidové obranné jednotky (kurdsky Yekîneyên Parastina Gel, zkráceně YPG) jsou ti, kteří pro mě ztělesňují hodnoty boje proti IS. Jako novinář jsem měl kontakty a k tomu, abych byl vybrán, stačilo oslovit mezinárodní akademii YPG.

Než jsi se stal novinářem, studoval jsi psychologii na univerzitě v italské Padově, takže jsi měl povědomí o psychologickém výcviku. Jak ses připravoval?
Psychologický trénink, to znamená zužitkovat znalosti z psychologie, abych dovedl myšlení k pevné vůli, abych se dokázal vědomě zbavit strachu a mohl efektivně reagovat. A to všechno dokázat ve stížených podmínkách na bitevním poli.

Italský novinář Claudio Locatelli se rozhodl ve svých třiceti letech vyrazit do...

Jsi taky zkušený novinář, měl jsi přesto nějaký speciální mediální trénink, například jak dělat reportáž v extrémních situacích?
Strávil jsem hodně času v Palestině, tam jsem byl každý rok. Taky jsem byl v Gaze, v Turecku během pokusu o převrat a v Káhiře na konci povstání na náměstí Tahrír . V Palestině, Itálii a Berlíně jsem absolvoval pár workshopů, ale svoje schopnosti jsem získal až během boje.

Býval jsi atletem, takže fyzičku máš dobrou, podstoupil jsi vyloženě vojenský trénink? Držel jsi předtím někdy v ruce zbraň?
Jako atlet jsem uběhl několik extrémních závodů. Ve Spartan race jsem i letos obdržel kvalifikaci na mistrovství světa OCR, což je překážkový běh. Tam jsem ale bohužel nemohl, protože jsem právě byl v Sýrii. Před odjezdem jsem neměl žádný vojenský výcvik, ten mi zajistila až akademie YPG. Předtím jsem měl v ruce pušku jen na pár minut.

Můžeš mi popsat svoje první pocity po příjezdu do Tabky, tedy na první místo, kde jsi byl na misi.
Před konfliktem byla Tabka asi nádherné město. První pocit? Konflikty stavby většinou zničí, ale Tabka byla naštěstí celkem zachovalá. Cílem YPG při osvobozování je vždycky minimalizovat lidské a materiální škody.

Město bylo v podstatě netknuté, ale prázdné. Jako město duchů, žádné světlo, žádný zvuk až na výstřely.

První mise, které jsem se zúčastnil, byla během dne a na rozdíl od dalších nebyla tak složitá. Jednoduše šlo o “čištění“ města. Hledali jsme, co zbylo po příslušnících IS v jižní čtvrti města, kontrolovali jsme domy a ulice několik dlouhých hodin.

Jak vypadal tvůj běžný den?
Když se zrovna nebojovalo, vstal jsem v 5:00. V 5:30 začínalo cvičení, to jsem měl v praporu zrovna na starosti já. Někdo z vojáků připravil snídani. Vojenský výcvik, oběd, výcvik, večeře, někdy stráž a obhlídky hodinu ve dne a hodinu v noci, občas jenom jednu hodinu v noci. Ať už děláš cokoliv, hlídka je vždycky důležitější, musíš jí provést hned a co nejpečlivěji. Není neobvyklé, že by se vojáci IS snažili proniknout na základnu nebo do města a umístit nálože.

A ten nejtěžší?
Nejhorší fyzické vyčerpání jsem zažil v Tabce. Opatrný postup, spali jsme, kde se dalo. Jen pár hodinek, né víc než tři nebo čtyři. Všude byl slyšet boj. Jedli jsme z krabiček, vodu jsme měli, ale museli jsme šetřit. Po jednom nočním útoku na budovu jsme jí hlídali dvanáct hodin denně, čtyři dny za sebou. Kdo zrovna neměl hlídku, nemohl odpočívat, buď hledal jídlo, připravoval ho, nebo čistil zbraně. Vždycky připravený, ve své uniformě, boty na nohou a kalašnikov po ruce.

Po misi v Tabce jsi se rozhodl zůstat ještě déle a přidat se do bitvy v Rakce. Jak se od sebe tato dvě místa lišila? Jaký rozdíl byl mezi bitvami?
Tabka byla strategická křižovatka v povodí Eufratu, přičemž celá přehrada sloužila jen okolí vojenského letiště Assad. Celá bitva trvala skoro měsíc, byl to vlastně neustálý postup. Zaútočili jsme v noci, postoupili jsme vpřed, dobyli jsme novou pevnost, bránili jí a potom pokračovali. Boj nám dovoloval hodně budov zachránit. Rakka už byla bohužel úplně zničená konfliktem.

Rakka, tam jsme bojovali v noci, způsobem, kdy jsme se zaměřili na cíl a vždycky se vrátili na základnu. Dlouho byl náš startovní bod na kraji města. Bitva tam byla mnohem těžší, vyžadovala opatrnější přístup. Každý prapor měl přidělenou oblast, která dohromady vedla k osvobození celého města. Část, kterou jsme měli za úkol osvobodit my, bylo staré město. Neopustili jsme ho, dokud se tak nestalo.

Psychologický trénink, to znamená zužitkovat znalosti z psychologie, abych...

Během pobytu a boje jsi psal nějaké reportáže, komentáře a dělal krátká videa. Publikoval jsi něco okamžitě? Stránku na Facebooku jsi založil až ke konci mise. Bylo v tu chvíli nebezpečné sdílet online jakékoliv informace?
Neměl jsem moc času, ale bitva proti IS je také boj hlavně s komunikací a vzděláním. Takže jsem se snažil dokumentovat, co se dalo, celou dobu. Jako novinář jsem byl účastníkem vícero konfliktních scénářů, ještě předtím než jsem se rozhodl bojovat. Je klíčové nesdílet nic v reálném čase, nedávat nepřátelům jakékoliv relevantní informace. To co teď mohou všechny ty fotky a záznamy dokázat, je pomoci pochopit, co se stalo a uchovat to jako dokument historické hodnoty.

Blízkost extrémního nebezpečí, vojenská rutina… změnilo tě to, tvojí osobnost, tebe jako novináře?
Moje vystupování jako novináře se vždycky odvíjelo od poslání předat pravdu, udělat z ní vzdělávací nástroj. Nástroj se kterým bychom bojovali proti mlžení faktů, kterého je přesně IS příkladem. Jako novinář říkám: Už jsem “bojoval“ s kamerou. Přejít na jinou formu boje pro mě ale nezměnilo jeho důvod: porazit mentalitu, kterou vytváří IS “pro dobro všech“.

Jak se ti dařilo skloubit válčení s reportérstvím? Sbíral sis materiál, abys ho mohl publikovat až skončí bitva?
Přinášet fotky a informace z jádra dění vám dovolí mít velmi odlišný materiál než ten, který se běžně používá k vytvoření obrázku o celé té události. Všechno, co teď mám, poslouží k šíření co nejpřesnějších informací a také jako odpovědi na rozhovory, na konferencích, aby to lidé pochopili.

Byl jsi v kontaktu s rodinou a přáteli? A s nějakými domovskými médii?
Komunikace je vážně složitá, telefonní operátoři v Sýrii skoro nikdy nefungovali, na tureckých hranicích nebo blízko Iráku jsem občas chytil slabý signál místních operátorů. Navíc čas nebo místo bitvy ti často nedají šanci napsat ani krátkou esemesku za celé týdny, ne-li měsíce. Poprvé se mi to podařilo po čtyřech měsících. Během těch vzácných momentů, kdy se mi povedlo navázat kontakt, jsem stihl uklidnit nejbližší a vysvětlit jim svůj závazek k boji.

Když jsem pochopil, co se ve skutečnosti děje, nemohl jsem zůstat a jenom se na...

Popiš mi moment, na který si nejvíc hrdý.
Jednoduše moment, kdy jsem se vážně rozhodl odjet bojovat. Už nebyl důvod hledat výmluvy. Rozhodl jsem se se vzdorovat útlaku, který na nás všechny dolehl po různých atentátech a zotročil celou společnost.

Jaká je tvoje nejbolestnější vzpomínka?
Mám dvě. Měl jsme slzy v očích, když jsem dostal zprávu, že můj kamarád Robert z New Yorku, který bojoval v jiném praporu, padl v boji. Za svůj život někdy potkáš lidi, se kterými si vytvoříš pouto hned. Byli jsme přátelé. Absolvovali jsme spolu výcvik na akademii, měli jsme v plánu se dál vídat a poznat naše domovy a rodiny, až konflikt skončí. Najednou přišla ta zpráva. Pochybná, zmatená a pak jako bodnutí potvrzuje, že Robert padl v bitvě na jihu starého města Rakky. Srdce se mi sevřelo… Když jsem o několik dní později bojoval a osvobozoval právě tuhle oblast, myslel jsem na něj… I díky jeho oběti se mnozí mohli vrátit a žít.

Další těžká chvíle byla, když mi přítel zemřel přímo v náručí. Arab ze Syrské demokratické síly z druhé linie ve starém městě Rakka, kde bojovala naše jednotka, měl za úkol prověřit a zpřístupnit budovu, ze které by byl zahájen náš útok na nepřátelské území. Při vstupu do objektu ho zasáhl jeden daesh. Opětovali jsme palbu a krátce na to, já a ještě jeden voják, jsme zachránili toho arabského bojovníka a zavolali obrněný transportér, aby ho odvezl ze zóny. Měl zranění na hrudi, pravděpodobně kulka zasáhla břicho, ale neviděl jsem žádné místo, kudy by vyšla ven. Sledoval jsem jeho stav, dal jsem mu první pomoc a snažil se ho udržet naživu a při vědomí další dvě a půl hodiny. Riziko bylo velké a čas příjezdu vozidla nekonečný. Myslel jsem, že jsme to zvládli. Kulka nezasáhla plíce, krvácení jsem zastavil, ale přesto začal blednout... lapat po dechu, ztrácet tep a oči měl vytřeštěné... přestal odpovídat na moje kontrolní otázky. Byl jsem u něj, zkoušel všechno možné až do posledního dechu. Zemřel mi v náručí. Devatenáct minut na to přijelo vozidlo. Příliš pozdě.

Když se na to podíváme z druhé strany, jaké to je zabít nepřítele, jaký je to pocit? Zabil jsi někoho?
Člověk si, třeba v noci, těžko může ověřit, jestli někoho zabil nebo ne. Znamenalo by to vystavit se nepříteli. Můžu říct, že se nám několikrát podařilo nepřítele umlčet. Podle mě YPG bojuje tak, aby zastavila agresora, když není jiná možnost. Kdyby existoval způsob jak je zajmout, bylo by to podle mě lepší… ale ne vždy, samozřejmě.

Jak jsi přímo v bitvě odlišil nepřítele od civilisty? Bylo to těžké?
Civilisty jsme evakuovali odkud to jenom šlo, ale tam, kde byli vězni IS jsme museli dávat větší pozor. Spíš než bych zabil civilistu, střílení jsem se radši vyhnul.

Máš i nějaké radostné vzpomínky?
Bitva v Tabce skončila, už scházely jen dva kopce před městem. Dokončili jsme i ty. Na poslední základně, kde ještě několik dní předtím byla fronta, jsme našli pár civilistů. Bylo to brzo ráno a s napětím se ptali, jestli už všechno skončilo. Nemohli jsme říct nic, všechno se mělo teprve stát. Krátce po poledni už bylo jasné, že jsme vyhráli na všech frontách. Společně se dvěma vojáky jsme prošli hlavní ulici a tentokrát se nás první osoba zeptala: ,,Je po všem?“ A já jsem řekl ,,Ano je konec, jste svobodní.“ Ten chlap to řekl všem ostatním v domě. Celá rodina vyšla ven, děti začaly pobíhat po ulicích. Do pěti minut se do ulic vrátil život. Všichni nám děkovali, třásli si rukama a objímali se.

Byly všechny reakce civilistů takové? Vnímali váš zásah jako osvobození, jako výraz solidarity, nebo spíš jako další okupaci, další válku?
Lidé utíkali za svými rodinami, ženami, dětmi. Muži měli tváře poznamenané bitvou, ale zároveň jsem na nich viděl radost z osvobození. Viděl jsem ženu, jak běžela k mladému muži v partyzánské uniformě a objala ho, jen aby mu poděkovala. To je k nezaplacení.

A co ženy v boji? Byly tam nějaké?
Na Blízkém východě jsou ženy podceňovány a diskriminovány, zatímco mezi našimi partyzány mají rovná práva a postavení. Celé prapory žen, velitelky, včetně hlavní velitelky operace osvobození Rakky, nejenže bojují, ale hledají způsob jak zlepšit společnost, jak posílit postavení žen. Ještě to potrvá, než se situace zlepší v situaci běžnou v civilizované společnosti, ale aspoň mezi bojovníky je rovnost pohlaví už jasná věc.

Teď, když jsi zpátky v Evropě, zúčastnil ses Mediálních dní v Evropském parlamentu v Bruselu, kde jsme se potkali, sdílíš svůj příběh osobně i na sociálních sítích. Italská a další média s tebou chtějí dělat rozhovory, zároveň ale vytváříš svůj vlastní obsah. Co od tebe teď můžeme očekávat? Budeš psát články, příspěvky na Facebook, nebo knihu? Jak využiješ svojí zkušenost s válkou?
Můj příběh může inspirovat. Může být dobrým příkladem. Na západě se vždycky o něčem mluví, ale málokdo si na to doopravdy sáhne. Věřím, že nejlíp se člověk učí na příkladu. Není to o tom, jet do Sýrie se zbraní v ruce, ale o tom jak se můžeme zapojit do každodenního boje informováním a vzděláváním naší společnosti. Jen takhle je možné porazit IS a předejít zrození jeho dalších nových forem. Teď je mým úkolem i nadále upozorňovat a sjednocovat. Je naší povinností to dělat s vděkem k našim dosavadním mučedníkům. Hodně přátel a lidí z Itálie se mě také ptalo, jestli nenapíšu knihu a myslím, že to teď udělám.

Článek vyšel na serveru Mediahub.cz

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.