O půlnoci si Češi a Slováci připomněli dvacet pět let od rozdělení státu. Vy jste řekl, „neznám dvě země, které by měly k sobě tak blízko jako Česká a Slovenská republika“. Když jsou vztahy tak skvělé, bylo rozdělení vůbec nutné?
Zda bylo nutné... Pro mě osobně představa, že se Československo rozdělí, že najednou vzniknou celnice, že budeme muset stát fronty na hranicích mezi Českem a Slovenskem, byla velmi smutná. Ale na druhou stranu jsem byl už tehdy přesvědčen, že se v nějakém prostoru, byla jen otázka času kdy, zase spojíme.
Nastala sice ta smutná část, ale naštěstí přišla pak i ta dobrá, že jsme skutečně zase v jednom celku (v Evropské unii, pozn. red.), sice i s dalšími zeměmi, ale jsme tam společně. Každá země tam došla svojí cestou, každý z našich států ukázal, že samostatně dokáže růst a může se mu dobře dařit.
V souvislosti s rozdělením se mluví o tom, že kdyby bylo tehdy referendum, tak by se Československo nerozdělilo. Jak byste v tom referendu tehdy hlasoval vy?
Referendum nebylo a myslím si, že oba hlavní aktéři tehdejšího rozdělení, Klaus i Mečiar, věděli, že referendem by rozdělení neprošlo. Těžko se dnes vracet o dvacet pět let zpátky, ale ten svůj smutek z rozdělení si pamatuji. Také si ale pamatuji, jak si tehdy Praha stěžovala na Slovensko, že nemůže růst, a Slovensko na Prahu, že je zbytečně brzděné. Dnes stojíme vedle sebe jako suverénní, moderní, prosperující státy s vysokou kvalitou života. Za ten dnešní stav jsem velmi rád.
Podle sociologů má až milion dnešních obyvatel Česka slovenský původ. Co vás Slováky k nám tolik táhne?
Je to samozřejmě ta minimální jazyková bariéra, kdy máte skoro jedno, zda žijete v Česku, nebo na Slovensku. A Praha je krásné město, je to velkoměsto, je speciální fenomén. V určitém období můj syn i moje dcera žili v Praze. Když jsem se jich ptal, proč chtějí do Prahy a ne někam na Slovensko, tak jsem dostával odpověď: „Víš, tati, Praha je obrovské město, sídlí tam daleko víc mezinárodních firem, které na Slovensku nejsou, a my chceme v těchto firmách pracovat.“
Na druhou stranu dnes už v Česku nežije ani syn, který se v srpnu přestěhoval do San Franciska, a můj vnuk, Andrej Kiska čtvrtý, je Američan. A i moje dcera už teď žije v Bratislavě. Každého to táhne domů, a tak i moje dcera, když tu našla dobré podmínky, se vrátila.
Proč v Česku studuje tolik mladých Slováků? My Češi nejsme z kvality vysokých škol nijak nadšení...
V Česku dnes studuje kolem 25 tisíc slovenských studentů, je to opravdu hodně. I my máme na Slovensku velmi kvalitní vysoké školy, ale ty si na rozdíl od těch českých nedokáží udělat kvalitní marketing. Zástupci českých univerzit jezdí na slovenské střední školy a přesvědčují zdejší studenty, aby šli studovat k nim. To slovenské vysoké školy pořád neumějí. Pro Česko ale samozřejmě hraje i to, že některé vysoké školy, jako Univerzita Karlova, jsou mezi špičkou i ze světového pohledu.
A je dobře, že Slováci v tak velkém množství studují v Česku?
Já s tím jako prezident žádný problém nemám. Já spíše vyzývám mladé lidi, aby žili nějaký čas v zahraničí, aby tam klidně i studovali, ale aby se nezapomněli vrátit. Protože Slovenskem bez mladých, schopných lidí nepohneme kupředu.
Když se podíváme na statistiky, tak Slovensko Česko ekonomicky dobíhá, v některých jste už před námi. Dovedete si představit, že se Češi ve velkých počtech začnou stěhovat na Slovensko?
Dovedu. Nejde o to, jestli to budou Češi, mohou to být Němci, Irové. Úžasný projekt Evropské unie nám právě toto umožňuje, tam, kde se cítíte dobře a šťastně, tam žijete. Umím si to nejen představit, ale byl bych i velmi rád, kdyby se do naší země chtělo stěhovat více lidí. Protože by to byl signál, že se naší zemi dobře daří. Bohužel, realita je taková, že jak vy v Česku, tak my na Slovensku máme dnes nedostatek pracovních sil.
Mnozí Češi ve vás vidí pokračovatele Václava Havla a jeho myšlenek. Lichotí vám to?
Prezidenta Havla jsem si velmi vážil. Zdaleka se ale nedá porovnat můj příběh, moje snaha pomoci této zemi, s tím úžasným životním příběhem Václava Havla. Nemohu se porovnávat s Havlem jako velkým politikem, kterého uznával celý svět. To jsou dva různé příběhy v různé době. Jsem ale rád, že nás některé věci spojují, že se opíráme o to samé, ať už jde o přátelství s dalajlámou, uznávání základních lidských hodnot, které by kvůli politickým zájmům nikdy neměly být odsouvány do pozadí.
Současný český prezident Miloš Zeman je pro mnoho Čechů opakem Havla. Vy jste při Zemanově „rozlučkové“ cestě na Slovensko řekl, že máte na mnoho věcí sice jiné názory, ale současně máte dobré osobní vztahy. Jak to jde dohromady?
Jde to dohromady a o tom je demokracie. I když jsou témata, na která máte různé pohledy, tak pokud o nich mezi sebou slušně diskutujete, nesnažíte se toho druhého znevážit, tak přestože se na konci neshodnete, což se nám u různých věcí často stalo, přesto můžete lidsky zůstat přáteli. Takto by se politika měla dělat a demokracie měla fungovat.
Podobně jako vy na Slovensku máme i my v Česku v parlamentu extrémně pravicovou stranu. Jak velkou hrozbou pro demokracii jsou uskupení jako Kotlebova Lidová strana?
Při nástupu do prezidentského úřadu jsem se nejvíce obával konfliktu na Ukrajině a války s Ruskem. Když se tento konflikt dalo by se říci zmrazil, nerozšiřoval se, tak jako další nebezpečí jsem vnímal právě nárůst extremismu a neonacismu u nás na Slovensku. Pokud si totiž společnost nevšimne, jaké zlo roste, pokud ho bude tolerovat, má to zlo tendenci se snadno šířit.
V každém z nás je trochu anděla a trochu ďábla. Velmi záleží na tom, kdo k nám promlouvá, jaké emoce v nás budí, co v nás vyklíčí. Nejhorší je, když necháme zlo, aby se šířilo naší zemí. Aby se lidé jako Marián Kotleba jasně neoznačili, nepojmenovali, aby dostali prostor, abychom nad tím mávli rukou se slovy, vždyť je přece demokracie... Že bychom lidi nevarovali, co z takového zla může vyrůst. I Hitler měl na začátku jen pár procent podpory a šířením zla se postupně dostával k moci.
A co tedy můžeme proti tomuto zlu dělat?
Já jako prezident jsem pokládal za nutné se vůči tomuto zlu jasně vymezit. Tady neexistuje kompromis, tady je třeba říci, toto je zlo a já se zlem nebudu mít nic společného. Proto jsem například Kotlebu sem do Prezidentského paláce, na toto místo, kde jsem přitom předtím jednal se všemi ostatními předsedy parlamentních stran, nepozval. Já si s ním k jednomu stolu nesednu, řekl jsem tehdy a stál jsem si za svým. Prostě nesednu si za jeden stůl s člověkem, který pokládá Slovenské národní povstání za nejčernější okamžik slovenských dějin, který nás chce dostat z Evropské unie, který chce ze Slovenska udělat xenofobní, uzavřený stát. Prostě jsem řekl, že ne.
Jak se podařilo v listopadu dostat Kotlebu v krajských volbách z úřadu šéfa Banskobystrického kraje?
Společnost se dokázala spojit a na to jsem hrdý. My politici, nejvyšší ústavní činitelé, média, občanští aktivisté jsme se spojili a neonacisté dostali na frak. Tomuto zlu je třeba se postavit hned na počátku, jasně říci, že toto jsou lidé, se kterými nebudeme o ničem vyjednávat. Jinak se může stát, že začnou být společností přijímaní jako něco normálního a mohou růst. A to je to nejhorší, co by se naší zemi mohlo stát.
Vraťme se ještě k Ukrajině. Neplatí tu něco podobného jako v případě Kotleby, že zlo, jako ruská okupace ukrajinského Krymu, nesmí být akceptováno, jinak se může ve větším měřítku opakovat?
Určitě nesmí být akceptováno. Je to zásadní porušení mezinárodního práva, které nikdy nesmí být přijato. Proto jsem velmi rád, že sankce vůči Rusku jsou, můžeme diskutovat o jejich účinnosti, ale jsou. Je to jasný signál moderního světa, že takové chování není v dnešní době přijatelné.
Má Slovensko zájem na tom, aby se Ukrajina, se kterou sousedí, stala součástí Evropské unie?
Pro Slovensko, především chudší východ naší země, by to bylo úžasné a byl by to podobně obrovský impuls pro naši ekonomiku, jako bylo rozšíření EU o nás například pro Rakousko. Je nám ale všem jasné, že před Ukrajinou je ještě dlouhá cesta. Musíme Ukrajině dávat signály, že pokud si udělá své domácí úkoly a dokáže být platným členem EU, tak s ní počítáme a těšíme se na ni.
Vy jste se výrazně přimlouval za to, aby Slovensko přijalo na své území alespoň některé válečné utečence. Jste pro rozdělování migrantů podle povinných unijních kvót?
Kvóty nejsou dobré řešení. Jsem ale přesvědčený, že každá vyspělá země, mezi které počítám i Slovensko, by měla najít způsob, jak běžencům, kteří utíkají před válkou, před smrtí, před násilím, pomoci.
V Evropské unii se teď často hovoří o užší integraci, užších vztazích. Mohlo by Česko a Slovensko být příkladem?
Myslím, že nejen Česko a Slovensko, ale že náš celý region by dokázal vymyslet model integrace, který by mohl být Unii příkladem.
Kiska vyznamenal Kubišovou a Pitharta Řádem bílého dvojkříže
|
