Mezi lidmi vystupujícími z nočního letadla z Prahy je slyšet bujará angličtina, fanoušci ze všech koutů Evropy mávají lístky na zápas, které jim dobrovolníci u stolečku ještě před pasovou kontrolou orazítkují jako jinak nelehko získatelné ruské vízum. Rusko umí být k návštěvníkům přísné až nepříjemné, během fotbalového mistrovství světa ale platí jiná pravidla.
Na Moskvu! Obavy opadly a angličtí fanoušci táhnou do Ruska, zatím zlobí jen doma |
Nestačím zírat. U pokladny v metru se paní usmívá a ochotně radí, jakou jízdenku si koupit. Seznam stanic je kromě ruštiny i v angličtině, i uvnitř vagonů hlásí stanice anglicky. Když přijdu na vlakové nádraží, je jinak obrovský rébus pro neznalé azbuky, jízdní řád, na elektronické tabuli rovněž v angličtině a latinkou. V plánu 206 stanic moskevského metra snadno vyhledám stanici Sportivnaja, v jejíž těsné blízkosti stojí stadion v Lužnikách, dějiště nedělního finálového zápasu. Vystoupím a překvapí mě, jak je všechno upravené, čisté a zorganizované. Fanoušci ještě v metru dostávají pokyny, kde mají vystoupit podle čísla tribuny: „Snad poprvé se mi nestalo, že bych měl potíže kvůli zmatkům,“ pochvaluje si brazilský fanoušek Felix, pro něhož je objíždění fotbalových akcí koníčkem.
  |
Tradice 101. kilometru
Ruské úřady vyžadují, aby se všichni fanoušci zaregistrovali, průkaz fanouška je vedle vstupenky povinným dokladem pro každé utkání. Mezinárodní fotbalová federace (FIFA) na tuto podmínku upozorňuje, přičemž se od ní vzápětí distancuje: „FIFA odmítá jakoukoli odpovědnost za zpracování žádostí i vydávání průkazů,“ dodává fotbalová federace v pokynech pro diváky. Průkaz fanouška visící na krku na druhé straně poskytuje značné množství výhod, zejména cestování v MHD i dálkovými vlaky zdarma nebo možnost pobývat v Rusku bez víza nejenom během šampionátu, ale i deset dnů před ním i po něm.
Oslovení fanoušci nešetří chválou: „Známí mě varovali, že tady budu potkávat na každém kroku nějaká nepříjemná překvapení. Ale já se tady cítím skvěle,“ říká Pierre z Alžírska. Nevadí mu neustálé rentgenování zavazadel u vchodů do metra, na nádražích či stadionech a množství policistů všude kolem. Ti fanoušky nechávají být a přivírají oči i nad drobnými výtržnostmi. O to více se ale zaměřují na jiné skupiny, jako gastarbeitery ze Střední Asie či bezdomovce.
Posledně jmenovaní jako by z Moskvy téměř zmizeli, jen na lavičkách mezi Kazaňským a Leningradským nádražím se jich několik málo vyhřívá na slunci. „Úřady postupovaly podle sovětské tradice 101. kilometru,“ objasňuje mi později moskevský novinář a organizátor kurzů investigativní žurnalistiky Grigorij Pasko.
Průkaz fanouška je vedle vstupenky povinným dokladem
Už od stalinských dob totiž v Moskvě vždy před každou důležitou událostí policisté sbírali po ulicích bezdomovce, kriminálníky i potulující se sirotky a odváželi je sto kilometrů za město. Důrazně jim přitom doporučili, aby se neodvažovali vracet, nebo skončí rovnou ve vězení. V písni 101. kilometr o tom zpívá ruský písničkář Alexandr Rozenbaum, kriminálníky přeplněná města v okolí Moskvy se stala i námětem televizního seriálu Gorod (Město) odehrávající se v 50. letech minulého století. Něco podobného se dělo před olympiádou v roce 1980 a podle svědectví samotných bezdomovců odváželi policisté bezdomovce i před fotbalovým šampionátem.
Průkaz fanouška je vedle vstupenky povinným dokladem pro každé utkání.
„Z Kazaňského a Paveleckého nádraží odjely čtyři autobusy,“ řekl listu Moskovskij Komsomolec bezdomovec Jura. „Děje se to večer, kdy je svědků méně. Samozřejmě, že nikdo nechce, ale oni vás tam posadí silou a ještě můžete jednu schytat. Pak se těžko vzdoruje,“ dodává. Na rozdíl od stalinských dob už vysídlenci alespoň nejsou ponecháni na „101. kilometru“ osudu, ale v bývalých objektech po armádě pro ně zřídil stát provizorní ubytovny, kde mají zajištěné stravování a mohou tu zůstat do konce šampionátu.
Kebab a pivo? Fotbal je fotbal
Naopak plní očekávání jsou před finálovým zápasem hostinští a majitelé drobných krámků v okolí. „Beer“ hlásají cedule u stanice metra Universitět, odkud se jde na fanouškovský festival. „Naše víra sice alkohol nepřipouští, ale fotbal je fotbal a peníze jsou peníze,“ říká uzbecký prodavač kebabu Junus. Obchody a občerstvení v okolí provozují taktéž jeho muslimští krajané ze Střední Asie, kteří jsou v Moskvě zastoupeni podobně hojně jako třeba Indové a Pákistánci v Londýně. K fanouškům, kteří někdy dokáží být hodně divocí, ale mají podobný přístup jako Junus. „Je to fotbal a ten překonává všechny naše civilizační rozdíly,“ dodává jeho kolega Ruslan.
„Francouzskou vlajku zvládáme hladce, chorvatský erb nám ale dělá problémy,“ přiznává jeden z malířů.
„Pojďte si nechat namalovat na tvář vlajku! Jakou chcete? Ruskou? Brazilskou?“ vyzývá s úsměvem skupinka studentů před stadionem, za malůvku berou sto rublů (asi 35 korun) a těší se na finále. „Francouzskou zvládáme hladce, chorvatský erb nám ale dělá problémy,“ přiznává jedna z malířek.
„Vlajky finalistů a také zásoby piva,“ odpovídá Oleg, číšník v baru hned naproti stanici metra Sportivnaja, co je pro závěr fotbalového mistrovství nejdůležitější. Jeho podnik má pro zápasy na stadionu v Lužnikách doslova strategickou polohu, barů v okolí je málo a v neděli v noci po zápase ho budou míjet desetitisíce rozradostněných i smutných fandů. „Jsme připraveni a ničeho se nebojíme,“ říká Oleg. „Agresivní fanoušci? Nevím, takovou zkušenost ještě naštěstí nemáme. Musíte se prostě usmívat, usmívat a usmívat. A tím každému vezmete chuť se prát,“ dodává.
