Jsou v ulicích Bogoty nepřehlédnutelní. Venezuelané, kterým se podařilo emigrovat ze své rodné země, se snaží najít jakoukoliv práci, mnozí žebrají na ulicích a často i s malými dětmi přespávají ve veřejných parcích, pod mosty, či jen kousek od zdejšího autobusového nádraží.
Rusové poslali do Venezuely jaderné bombardéry. USA protestují |
„Exil není žádná legrace. Je těžké najít práci a město je na naše poměry hodně drahé,” říká mi 28letý Joaquín kousek od parku Simona Bolívara, kde město vytvořilo uprchlický tábor na jednom z fotbalových hřišť.
Joaquín se strhaným výrazem ve tváří přiznává, že má občas myšlenky na návrat do Venezuely, kterou se svou rodinou opustil letos v létě. Joaquín se zraněnou pýchou dumá nad mizivými přesto existujícími sociálními jistotami ve Venezuele.
Část Venezuelanů, těch podporujících vládu, totiž dostává měsíčně od vlády dotované potraviny ve formě takzvaných krabic Clap. Uvnitř Venezualané nacházejí základní potraviny jako láhev oleje, balíček špaget či rýže.
“Člověk mohl s Clap počítat. I přesto, že nám často vláda nic neposlala. Tady v Kolumbii není nic zadarmo,” říká Joaquin tiše. Jeho žena Isabel mezitím s jejich tříletou dcerou prosí o peníze v místních podlouhlých autobusech známých jako Transmilenio.
Podle údajů OSN dnes jen v Kolumbii nachází své štěstí přes milion Venezuelanů z celkového počtu 3 milionů venezuelských emigrantů, kteří ekonomicky zdevastovanou Venezuelu opustili od roku 2015, kdy krize udeřila s plnou silou. Jen pro ilustraci, toto číslo představuje 10 procent venezuelské populace či celkový počet obyvatel hlavního města Caracasu.
OSN má za to, že počet venezuelskych emigrantů jen poroste. Podle odhadů koncem roku 2019 bude v zahraničí na 5,3 milionu Venezuelanů. Zhruba polovina má zakotvit právě v Kolumbii.
Odchází tisíce lidí
„Víme, že každým dnem odcházejí (z Venezuely, pozn. redakce) tisíce lidí, takže matematicky vyjádřeno, brzy dosáhneme rozměrů syrského vysídlení,”řekl pro stanici CBS Feline Freier, profesor z Pacifické University v Peru v narážce na imigrační vlnu z válkou zničené Sýrie, jež způsobila v Evropě imigrační krizi.
Venezuelské imigraci se dnes říká Bolivariánská diaspora, jméno odvozené od názvu Venezuely, kterou před dvaceti lety přejmenoval na Bolivariánskou republiku dnes již zesnulý vůdce Hugo Chávez. Ten spustil socialistickou revoluci, jenž Venezuelu přivedla k rozkladu.
„Venezuela zažívá bezprecedentní masovou emigraci. Na útěk z naší vlastní země prostě nejsme zvyklí. Naopak, byla to právě Venezuela, která historicky lákala ostatní latinos k emigraci,” říká mi Rogelio Altez, profesor historie a antropologie na Centrální Univerzitě Venezuela.
Americký časopis Newsweek tento exodus nedávno popsal jako „ztrátu štěstěny monumentálních rozměrů”. Není výstižnějšího příkladu než emigraci do Kolumbe. Právě odtud dlouhé dekády prchali směrem do Venezuely válkou a násilím zničení Kolumbijčané.
Jejich země je dnes více méně stabilní poté, co vláda před dvěma lety podepsala mírovou smlouvu s levicovou gerilou známou jako Farc. A to po 50 letech konfliktu. Venezuela se mezitím propadla do hluboké krize, kde vládne hlad, zločinnost a hyperinflace. Váznou tu dodávky elektřiny, vody a plynu.
Mnozí Venezuelané se v exilu cítí být stigmatizovaní. Někteří obyvatelé Bogoty se na Venezuelany dívají s despektem a strachem. Joaquín se těmto pocitům nediví. Mnozí jeho krajané přicházejí do Kolumbie nejen bez peněz, ale rovněž nemocní a natolik zoufalí, že se nechávají rekrutovat gangy, drogovými kartely a pasáky.
Isabela se k večeru vrací do uprchlickeho tábora s poměrně slušným výdělkem. Po celodenním ježdění autobusem vydělala na skromnou večeři, snídani a možná i oběd. Isabela dokonce přináší hallacas, tradiční vánoční pokrm složený z několika druhu masa, rozinek a oliv zabalených do kukuřičných a banánových listů.
Hallacas se během vánočních svátků objevují na stolech jak Kolumbijců tak Venezuelanů. Pro Joaquína a Isabel mají hallacas o letošních Vánocích neodbytný nádech tísnivé nostalgie.
